Už pátý rok načíná Zdenko Frťala v Teplicích, svém (českém) domovském městě. Na začátku angažmá u Sklářů se slovenský kouč převtělil do šéftrenéra mládeže, musel tedy vnímat úplně nové problémy a odstraňovat dosud netušené překážky. Spousta toho, co během svého působení v akademii poznal, platí v českém fotbale obecně.
O takových lidech se říká, že jich je všude plno. Útočník Baníku Erik Prekop je pro svoje kluby cenný nejen díky tomu, co odvádí na hřišti, ale i proto, jakou vytváří atmosféru v kabině. V tom může být pro trenéry neocenitelným pomocníkem – pokud ho v tomto směru umějí využít.
V devatenácti hrál předkola Ligy mistrů a Evropské ligy. Potom ale Erik Prekop zapadal ve třetí a druhé slovenské lize. Pomohl mu až přestup do druhé nejvyšší soutěže v Česku. V sedmadvaceti má slovenský útočník za sebou třetí místo s Baníkem a start v národním týmu. Osobní cíle si však klade ještě mnohem vyšší.
Když v roce 2016 získal Leicester City anglický titul, pátralo se v historii, kdy došlo k podobnému šoku. Jednoho takhle zázračného mistra má i česká liga – v sezoně 1959/60 se posadil na trůn Spartak Hradec Králové a bylo to poprvé, kdy soutěž opanoval klub mimo Prahu a Bratislavu. Dodnes je to také jediný šampion-nováček.
Antonín Barák koučoval v příbramské mládeži několik budoucích reprezentantů včetně svého syna Tondy. Nechtěl na něj být mírný, aby v očích spoluhráčů nebyl protekčním dítkem, ani přísnější než na ostatní. „Přemýšlel jsem o tom hodně,“ ohlíží se v rozhovoru s FC.
Bylo 9. května 1972, když pětadvacetiletý Václav Oplt utrpěl přímo na hřišti v Martině zranění, jemuž o dva dny později podlehl. Vyhasl život gólmana, který mířil vysoko. Tady jsou vzpomínky od přímých aktérů.
Málokdo může o výchově mladých fotbalistů mluvit z podobné pozice jako on. Antonín Barák starší je dlouholetý pedagog, trenér, školitel trenérů, otec a relativně čerstvě i děda. A vidí velký problém, který nemá jen fotbal. „V Evropě máme nejobéznější děti, mezi nimi spoustu s náběhem na cukrovku – a nejmíň hodin tělocviku týdně,“ burcuje ve velkém rozhovoru, který není černobílý. Vidí i pozitivní věci.
V Rakówu Čenstochová se zapsal mezi legendy klubu, s nímž to ze třetí ligy dotáhl až k titulu. Po sedmi letech u našich severních sousedů odešel Tomáš Petrášek do jednoho z největších klubů v Koreji. Fotbalově mu exotické angažmá nevyšlo podle představ, ale po návratu do Hradce Králové má na co vzpomínat.
Jeho příběh by si měl přečíst každý, komu se život nedaří podle představ a kdo má sto chutí na všechno se vykašlat. První část velkého rozhovoru s Tomášem Petráškem je o jeho cestě do špičkového fotbalu, na které si pomáhal štípáním dřeva nebo sekáním trávy.
Nedostatek dětí, trenérů, zániky malých vesnických klubů – problémy, které řeší fotbal nejen v Česku. Fotoreportáže z hřišť zarostlých vysokou trávou s brankami bez sítí už jsou samostatným žánrem. I doba, v níž se nejpopulárnější hra na světě bojí o svou budoucnost, však má pozitivní příběhy. Tohle je jeden z nich. Vypráví o malém klubu TJ Slavoj Předměřice nad Labem – a abychom hned na začátku měli čistý stůl, přiznávám, že v něm působím jako jeden z koučů.
