„Jarošík jde do Ruska,“ hlásí titulky zpravodajských serverů. „Lička se má stát trenérem v Dynamu,“ doplňují připomínku, že v Rusku už čeští trenéři jsou – mezinárodněpolitické situaci navzdory. A v diskusích pod články se opět objevují komentáře, že politika do fotbalu nepatří, že Jarošík nejde přeci bojovat a proč by tudíž nemohl odejít kamkoli chce. Třeba do Ruska.
Podobné názory ukazují na zásadní nepochopení toho, jak fotbal v Rusku funguje a jaký význam má – stejně jako řada dalších sportů – pro tamní režim. Příběh ruského a sovětského fotbalu se prakticky od nástupu bolševiků k moci nese ve znamení neustálého střetu mezi tím, jak by fotbal podle představ režimu měl „oficiálně“ fungovat (tedy snahy o jeho ideologické působení), a tím, jak by ho chtěli vnímat jeho fanoušci. A nutno dodat, že až na drobné výjimky má ta státem prosazovaná propagandistická role po většinu historie navrch.
Derby mohlo skončit třeba 3:3, ale Staněk i Vindahl měli velký den. Znamená to, že Sparta už sahá po titulu. A Slavia se musí ptát, proč ji ani na čtyři pokusy neporazila. Nový Glosář připomíná také start kauzy Nezmar u Etické komise FAČR.
Derby na Letné skončilo bez branek. I tak je o čem mluvit. Třeba o situaci z 30. minuty, kdy kapitán Sparty Ladislav Krejčí držel ruku Mojmíra Chytila tak dlouho, až to nevypadalo hezky.
Slavia na Letné nevyužila půlhodinovou přesilovku, když šel za dvě žluté ze hřiště Lukáš Haraslín. Poslal ho do sprchy Dalibor Černý správně?
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
