Agüerooooo! Tři generace fanoušků o gólu, který před 10 lety změnil City

Anglický Manchester City čekal na ligový titul dlouhých 44 let. Po většinu tohoto období byl k smíchu. Jestli se ve fotbalovém klubu může něco pokazit, mohli jste si být jisti, že se to stalo City.

Během dvaceti let, která předcházela památnému odpoledni, dokázal Manchester United, městský rival, získat působivých dvanáct titulů pod vedením slavného manažera Sira Alexe Fergusona. Ačkoliv se City podařilo rok před unikátním triumfem vyhrát FA Cup, pořád se mělo za to, že Premier League patří United, kteří zkrátka věděli, co dělat pro to, aby po osmatřiceti kolech zvedli trofej na hlavu.

Ale už průběh sezony 2011/2012 napovídal, že se věci mění. City dokázali svého nepřítele porazit v obou vzájemných duelech. Nejprve to byla říjnová demolice 6:1 na Old Trafford, v dubnu pak na domácím Etihad stadium zvítězili Citizen díky hlavičce Vincenta Kompanyho 1:0, čímž se celek vedený italským trenérem Robertem Mancinim dostal do čela tabulky díky lepšímu skóre právě před United.

Před rozhodujícím kolem bylo jasné, že Citizens potřebují k prvnímu titulu od roku 1968 jakékoliv vítězství nad Queens Park Rangers, kteří ještě stále živili naději na záchranu. United vyrazili do Sunderlandu (ano, tehdy ještě hrál v Premier League a pohyboval se dokonce ve středu tabulky) s nadějí, že to City podle starých zvyků zase krok před cílem nějak zmastí a oni toho využijí.

Čtyřicet čtyři let mezi dvěma tituly je hodně dlouhá doba. Vlastně mi připadá, že jsem většinu života musel v souvislosti se City zažívat především zklamání. V některých obdobích jsme klesli tak hluboko, že jsme prohrávali i s týmy, o kterých jste si nedokázali představit, že proti nim vůbec někdy budete hrát. Ovšem v sezoně 2011/2012 jsme měli skvělý tým, s několika vynikajícími individualitami – samozřejmě díky penězům majitelů klubu – a měli jsme to dobře rozjeté, jenže pak to zas vypadalo bledě.

Koncem dubna jsme jeli autem na stadion. Věděli jsme, že porážka by de facto znamenala konec našim mistrovským nadějím. Necítil jsem se nějak sebevědomě. Ale pak jsme slyšeli, že United posadili na lavičku Antonia Valenciu, nebezpečné křídlo, které za sebou mělo velmi dobrou sezonu. Místo něj nastoupil defenzivnější typ Pak Či-Song. Zdálo se, že United a jejich slavný manažer Sir Alex Ferguson mají ze City obavy. To nás povzbudilo. Vyhráli jsme 1:0 a pak už přišel duel s QPR.

Fotbalová sezona vás provází celým rokem, chodíte na zápasy v létě, na podzim, v zimě i na jaře. Nezáleží na tom, jaké je počasí. Prostě jdete. Premier League je nejlepší soutěž, každé utkání je důležité. Trvá jen devadesát minut, ale stejně o tom přemýšlíte většinu týdne.

A když zažijete něco jako je Agüerův gól, obklopený svou rodinou, pak je to mimořádný moment, ten nejlepší, jaký můžete za sedmdesát let fandění zažít. Ale prosím, nezapomínejme na Edina Džeka! Bez jeho vyrovnávací branky by žádný Agüerooooo moment neexistoval.“

Notorický loser

Mattu Laniganovi bylo jednačtyřicet a City fandil už třicet pět deprimujících let. Do konce zápasu proti QPR zbývalo pár vteřin a zdálo se, že jeho zoufalství fanouška City se ještě prohloubí:

„Ten Agüerův gól pro mě znamenal všechno na světě. I když jsme o rok dřív porazili v semifinále FA Cupu Manchester United a pohár jsme nakonec vyhráli, stát se mistrem ligy je něco úplně jiného. Když jsem vyrůstal, nic takového mi ani nepřišlo na mysl. Takže to, že jsme ligu vyhráli – a hlavně jak – předčilo všechny moje představy.

V tom zápase se zdálo, že je po nás. Já sám jsem nad námi zlomil hůl už pár minut předtím. Ani jsem neslavil, když Džeko srovnal. Pak jsme měli zahrávat roh, z nějž nakonec padl gól, ale já už jsem moc nevěřil, protože to na gól opravdu nevypadalo.

Ať se dál bude s City dít cokoli, ať už někdy vyhrajeme Ligu mistrů nebo ne, nic lepšího už nezažijeme. Když se na ten Agüerův gól dívám znovu, a kamera ho zabírá z úhlu, ze kterého jsem ho na tribuně viděl já, mám pocit, jako bych tam zase byl. Ze žádné jiné trefy takové pocity nemám.

Kdykoli potkám někoho nového a začneme se bavit o fotbale a já zmíním, že jsem fanoušek City, vždycky přijde řeč na Agüerův zásah. Ve fotbalových kruzích je to takový pojem, že to každé konverzaci o fotbale dodá pořádnou šťávu.

Pětatřicet let jsem zažíval jen zklamání, porážky, zoufalství a zmar, ale tohle mi přineslo neutuchající dobrý pocit. Když jsem slavil čtyřicítku, neměl jsem nejmenší ponětí, že něco takového zažiju. Od mých pěti do čtyřiceti to byla spíš doba temna. Nejhorší okamžiky přišly v roce 1998, když Citizens poprvé ve své historii spadli do druhé ligy.

Byl jsem tou dobou dokonce zrovna na víkend v Praze se spoluhráči z mého fotbalového týmu. Dopoledne jsme hráli fotbal a během oběda jsem volal domů. City hrály proti Stoke, myslel jsem, že volám během poločasu. Telefon zvedl táta a sdělil mi tu chmurnou novinu. Zápas už skončil, a i když jsme vyhráli 5:2, čekal nás sestup. Nic dalšího jsme si už neřekli a jen jsme zavěsili. Jako by nám v rodině někdo umřel. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo utopit žal v nějakém hodně silném místním alkoholu!

Když se teď City nepovede zápas nebo mám v životě temnější chvilku, v duchu se vrátím k tomu Agüerově okamžiku. Sergio je můj nejoblíbenější hráč, protože díky němu tuhle možnost mám. I teď, jak o tom mluvím, si ten gól v duchu přehrávám.

Vezměte si, co se dělo potom, třeba ta oslava se zpěvákem Oasis Liamem Gallagherem, který seděl v lóži kousek od nás. Fotil se úplně s každým. Pili jsme šampaňské a byli jsme mezi posledními, kdo ze stadionu odcházel. Bavil jsem se s několika bývalými hráči klubu a slavil s nimi. Pak jsem se v hospodě díval na pořad Match of the Day a slavil s rodinou. Byly to nejlepší chvíle v mém životě.

Chci si přečíst celý článek!