Nechoď na fotbal, zemřeš. Strach a samota Angličana, který se v Brazílii zamiloval

K fandění fotbalovému týmu se dá obecně dojít dvěma způsoby. Ten první, řekněme staromódnější, je, že si zvolíte lokální mužstvo, které hraje někde poblíž vašeho bydliště, kde vyrůstáte. Dnes se to vnímá jako návrat k romantickým časům, kdy se kádry týmů skládaly převážně z místních hráčů. Ti svým způsobem reprezentovali vaši čtvrť, město nebo region.

Později ale začal narůstat počet těch, kteří fandili týmům z jiných měst, než bylo to jejich. Od fotbalové komunity (především té britské) se často dočkávají posměchu. Přece základní myšlenka je, že stojíte za svým lokálním týmem, v dobrém i ve zlém. Navzdory větru, dešti a tak dále. Od samého začátku fotbalu byl ve fandění kus pocitu přátelství, a dokonce samolibost typicky britského stoicismu. Náznaky ducha jednoty, které například nesly vzpomínky ze zákopů první světové války. Anebo zkoušky odvahy chlapeckých výprav, třeba do domů nahánějících strach. Nebyly to věci, které jste si užívali. Neměla to být prvoplánová zábava. Ale byli jste v tom všichni společně.

V moderním světě, tedy minimálně v jeho bohatší části, je už ale vše spojeno právě se zábavou. Jde o to mít všechno – každý film, každou knihu, každou píseň, pokud možno v domácím pohodlí. Stáhnout a sledovat pouhým dotekem prstu. A tak je to i ve fotbale. Mít možnost sledovat jakýkoliv zápas, kdekoliv na světě, kdykoliv chcete. Oprava – ne každý zápas. Ty nejlepší. Jen ty nejlepší. Barcelona, Real Madrid, Bayern Mnichov! Disponujeme podrobnými znalostmi týmů a hráčů z celého světa. Ani za mák nezáleží na tom, že obvykle vůbec nemáme žádné kulturní nebo zeměpisné spojení s těmito týmy a hráči. Jsou skvělí. My jsme skvělí. Všechno je skvělé.

A když už jsme splnili porci sledovaných zápasů v televizi, můžeme si číst v novinách profily a rozhovory s hráči od špičkových anglicky mluvících novinářů žijících ve Španělsku, Německu, Francii nebo Jižní Americe. A můžeme o tom všem mluvit nekonečně dlouho, třeba na Twitteru, kde lidem sdělujeme, co právě sledujeme, a ukazujeme jim šířku vlastních znalostí celosvětového fotbalu. Co ale neděláme tak často, jsou návštěvy stadionů. Zajímá to ještě vůbec někoho?

Existuje ovšem ještě třetí způsob, jak se dostat k fandění jednomu týmu. Když se – často velkou náhodou – přestěhujete do nového města (ještě lepší je, když k tomu dojde v cizí zemi), vyberete si místní tým, kterému budete fandit, a potom jen sledujete, jak váš život, stejně jako samotný fotbalový tým, kolabuje před vašima očima. Když se váš klub stane vaším kulturním, duchovním i filozofickým průvodcem, trochu jako kostky v knize George Cockcrofta (napsané pod pseudonymem Luke Rhinehart) Kostkař aneb Náhoda je život. Když se dostanete do exotických a často nebezpečných míst, kde se seznámíte s lidmi a zákoutími, ve kterých byste se jinak neocitli. A vlastně byste si většinu času přáli, aby se to nikdy nestalo.

Často totiž začne být složité oddělit události vlastního života od nesouvislé novely jednoho fotbalového týmu, jemuž jste zcela náhodně začali fandit. Uznávám, není to dobrý způsob fandění. Ta druhá varianta, o níž jsem psal, je mnohem komfortnější a méně finančně nákladná, ale někdy prostě nemáte na vybranou… Je to trochu jako drogová závislost. Kdyby vás tak někdo na začátku dokázal varovat! A kdybyste navíc ještě dokázali jeho rady poslouchat, dali byste za to cokoliv.