Může vám sice vzpomínky přikrášlit, a možná právě díky této její vlastnosti je tíha bytí snesitelnější. Jinak je ale paměť často zrádná. A Alain Giresse se tomu na druhém konci linky upřímně zasmál. Spíše se vysmál. Trochu škodolibě. Tak, jak to umějí sportovci, když po vyhraném zápase jdou podat ruku a pogratulovat soupeři k dobrému výkonu – leč ten stačil akorát na prohru (ten pokrytecký pozdrav typu „sorry, good game“ Angličané pojmenovali „fair play“). Pointu dlouhého telefonického hovoru s jedním členem legendární zálohy francouzské reprezentace 80. let jsem si přitom trpělivě schoval:
„Tak jo, monsieur Giresse… Pár otázek bych ještě měl, ale už vás nechám. Moc vám děkuji za čas, který jste mi věnoval.“
„Myslel jsem si sice, že to bude tak na patnáct minut, a ne na hodinu, nebo kolik to bylo, ale rádo se stalo.“
„Jen jednu věc bych vám rád ještě řekl.“
„Povídejte.“
„V roce 1984 mi bylo šest let a tohle mistrovství Evropy bylo prvním velkým turnajem, který jsem sledoval. Dodnes si pamatuji každý zápas francouzské reprezentace. Takže jsem právě mluvil s jedním z hrdinů svého dětství.“
„Tak to mám radost. Děkuji.“
„Ale ještě o trochu lépe si pamatuji odvetný zápas francouzského poháru, který jste o několik měsíců později odehrál s Bordeaux v Lille. Bylo to snad poprvé nebo podruhé, co mě můj otec vzal s sebou na stadion.“
„Aha…“
A právě tady mě paměť zradila.
Vydejte se s námi do Německa s projektem Cesta na EURO.
Pro fanoušky Lille, kteří si vytrpěli výsledkovou bídu klubu ze 70., 80. a 90. let, představuje odveta druhého kola francouzského poháru ze začátku roku 1985 dodnes světlý okamžik v jinak beznadějném období hluboké tmy. Poválečná sláva už dávno pominula, náš belgický odchovanec Eden Hazard nebyl ještě ani na světě a LOSC byl tehdy podprůměrným týmem francouzské ligy.
Kdybych měl najít obdobu v Česku, přirovnal bych svůj oblíbený klub k Brnu: velké město, slušný fanouškovský potenciál, zaprášené úspěchy, ze kterých ale dál pramenila velká očekávání, a neustálé řeči o tom, co by mohlo být, kdyby… Jenže fotbalová realita tehdy v Lille, stejně jako dnes v Brně, byla prostě tristní: vládla šeď ještě šedivější než mraky na severofrancouzském nebi, o nichž Jacques Brel zpíval, že splývají s obzorem a ztrácejí se v nekonečnu. Brněnská nuda v Lille, dalo by se říct.
Když ovšem Lille přivítalo Bordeaux onoho večera 12. března 1985, zavál tam vítr zcela neznámý. Žádný studený a vlhký vanoucí od Severního moře jako obvykle. Ne. Byl obrazně řečeno horký, takový, co jižany přivádí k šílenství. Byl vítězný.
Girondins, úřadující mistři Francie a o měsíc později semifinalisté evropského Poháru mistrů (proti Juventusu s Platinim), zcela logicky dominovali úvodnímu domácímu zápasu 3:1 a všeobecně se mělo za to, že už mají postup do osmifinále v kapse. Jak by mohl bezvýznamný LOSC v odvetě nepříznivý stav otočit, že? Ale protože tmavomodrý dres Bordeaux nosilo několik reprezentantů (Battiston, Tigana, Giresse, Lacombe nebo portugalský Chalana – superhvězda, co přišla z velké Benfiky!), 25 000 zvědavých fanoušků zaplnilo Grimonprez-Jooris.
Byla to doba, kdy přinést si na stadion suroviny na piknik (pořádný po francouzsku, to si rozumíme – lahváče piva a láhev vína) nebylo ještě zakázáno (i když se sem tam nějaká flaška ztratila a letěla směrem k pomeznímu rozhodčímu, který právě nesmyslně mávl – nebo nemávl – ofsajd). A tak si lidé chtěli udělat pěkný večer a přišli se důstojně rozloučit s pohárem.
Jak nakonec večer probíhal, nejspíš tušíte. To, co si málokdo dokázal představit před výkopem, se samozřejmě stalo skutečností. Bordeaux sice rychle otevřelo skóre, ale Lille smazalo manko gólem na 3:1 před koncem základní hrací doby, v atmosféře už elektrizující dalo další dva góly v prodloužení a postoupilo. Fanoušci v euforii vběhli na hrací plochu ještě před závěrečným hvizdem rozhodčího (i to se tenkrát ještě obcházelo bez jakéhokoliv trestu), dlouho do noci se slavilo, a ještě nespočet let potom – když šeď, nuda a blbá nálada znova zavládly – se o památném zápase v lillských hospodách vyprávěly legendy.
Nejzábavnější průvodce turnajem od začátku do konce
O tuto krásnou vzpomínku z dětství, jeden z vůbec nejstarších zážitků v životě jinak loserského fanouška LOSC, jsem se tedy chtěl podělit – když už byla taková příležitost – s Alainem Giressem. Těšil jsem se, že ho trochu popíchnu, že mu řeknu, čeho jsem byl tenkrát svědkem. Jenže místo toho to byl on, kdo mě okamžitě zastavil a zcela lhostejně uzemnil.
„Ano, i já si pamatuji. Vím, jaká to byla v Lille sláva. Ale musím vás vyvést z omylu: byl jsem zraněný a ten zápas jsem sledoval doma u rádia. Můžu vás ujistit, že jste mě ten den opravdu neviděl hrát…“
Paměť – potvora jedna – mě tedy zradila (tak dokonale, že mě ani nenapadlo před rozhovorem zkontrolovat tehdejší sestavy) a Alain Giresse se zasmál. Ale nevadí. I tak zůstane ta vzpomínka navždy nádherná. Nevýznamná historka přece nemůže nic měnit na velké historii.
Francie–Německo 1982. Francie–Portugalsko 1984. Francie–Brazílie 1986. V rozmezí čtyř let odehráli Les Bleus (Modří) tři z nejpamátnějších zápasů v dějinách mistrovství světa a mistrovství Evropy. Spolu s Michelem Platinim nebo Jeanem Tiganou je všechny tři odehrál i Alain Giresse, a pokaždé byl jedním z hlavních aktérů na hřišti. Záběry, jak Giresse běží štěstím bez sebe po gólu na 3:1, který vstřelil do sítě německého brankáře Haralda Schumachera v prodloužení semifinále MS 1982, zůstaly dlouhou dobu součástí znělky sportovního pořadu, co každou neděli večer vysílala francouzská televize. Po Platinim, který už byl hvězdou Juventusu, byl tehdy Giresse považován za nejlepšího francouzského hráče. V roce 1982 dokonce skončil „Gigi“, jak se mu přezdívalo, v anketě Zlatý míč druhý za italským střelcem Paolem Rossim.
Nevyčerpatelný drobný ofenzivní záložník, který vynikal driblinkem, přehledem, kopací technikou a poziční hrou, byl nepostradatelným členem středové řady francouzské reprezentace, která v první polovině 80. let změnila vnímání útočného fotbalu. Nejdřív ve složení Platini – Giresse – Tigana – Genghini a pak Platini – Giresse – Tigana – Fernandez se této záloze pro její skvělou souhru a předvídavost přezdívalo „kouzelný čtverec“.
Platini, jenž se stal nejlepším střelcem ME 1984 s devíti góly (rekord stále platný) a skóroval v každém z pěti odehraných zápasů během turnaje, byl jistě vůdčí postavou onoho „kouzelného čtverce“ a vůbec francouzské reprezentace té doby. Jak ale sám trojnásobný držitel Zlatého míče nezapomněl nikdy vyzdvihnout, nic by nedokázal bez svých skvělých kumpánů, se kterými „byla prostě radost hrát“.
Jak ale „kouzelný čtverec“ vznikl a jakou „zásluhu“ na tom mělo Československo? Co tento pojem konkrétně znamenal? Jaké bylo hrát s Platinim? Proč úspěch na ME 1984 představuje přelom ve francouzském sportu? Nebo jak může být fotbal vlastně jednoduchý a proč není třeba dělat z něj vědu? Na tyto otázky a mnoho dalších Alain Giresse, který v posledních letech vedl hlavně africké reprezentace (Gabon, Mali, Senegal a Tunisko), velmi ochotně a vždy podrobně odpověděl. K tomu, aby kývnul na rozhovor, stačila jedna esemeska. Hned odepsal: „Jistě, zavolejte, kdy chcete. Jsem doma.“ Tak jsme druhý den zavolali.
Liga národů pro Česko skončila výhrou ve skupině. Teď reprezentaci čeká cesta ze snem. Příští rok odehraje kvalifikaci na mistrovství světa 2026. Kvíz vás prověří, co o příštím mundialu víte.
Mládí vpřed. A vědomé jsou si toho i fotbalové kluby, které na fanoušky z generace Z stále častěji cílí v nejrůznějších marketingových kampaních. Ukázkovým příkladem propojení popkultury a fotbalového klubu je narozeninová party Sparta on Fire s hudebními esy Rohonym, Mišíkem a Manenem.
Důležité zápasy v úterý hrají lvíčata i dospělá reprezentace. Jedenadvacítku čeká domácí odveta baráže o Euro s Belgií, áčko pak závěr skupinové fáze Ligy národů. Obě utkání vysílá ČT Sport.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
