Vyrůstají u nás všestranní záložníci, kteří udivují svět svou aktivitou, fyzickým fondem a pracovitostí. Vždycky jsme byli silní ve výchově brankářů. Teď nám trochu ujel vlak v jejich přeučování na moderní součást rozehrávky, ale snažíme se chytit a snad mezeru mezi staršími „čárovými“ gólmany a moderními „rozehrávači“ stihneme včas zaplnit.
Vyrůstají u nás dobří hrotoví útočníci, jak vysocí hráči, na které se dá nakopnout a kteří udrží míč zády k brance soupeře, tak rychlí náběhoví hráči, číhající na průnikové přihrávky za obranu. Umíme podchytit a rozvinout talent univerzálnějších ofenzivních fotbalistů, a tak máme jak záložnické typy jako Nedvěd, Poborský, Rosický a později Dočkal, tak techničtější rychlé útočníky, jako byl Milan Baroš nebo Matěj Vydra, kterým vyhovuje hra vedle tradičního typu útočníka.
Horší to bývá se stopery, zejména konstruktivními. Situace se ale zlepšuje a v blízkosti reprezentace se pohybují hráči, jako je David Zima, Ladislav Krejčí mladší nebo Martin Vitík. A vždycky se dá případně spolehnout na starší zkušené borce, jako je Jakub Brabec nebo univerzál Tomáš Holeš.
Potíž ale máme na krajích hřiště. Dlouhodobě, není to náhoda. Díky tlaku na fyzickou přípravu, rychlost a centrované míče dokážeme ještě občas vytrénovat zadní beky, ale vepředu se potýkáme s problémy od té doby, co je na těchto pozicích potřeba větší specializace. Jednoduše: neumíme vychovat moderní křídla.
Roky debat o hráčích na kraj hřiště a zejména na křídla zplodily několik vysvětlení. To první je poněkud hospodské lapidární tvrzení, že na technická křídla prostě nemáme geny. Podporu tomu tvrzení mají dodat odkazy na místa, kde takové geny mají. A tak stoupenci „genové teorie“ poukazují na vlnu talentovaných šikulů zejména z Afriky, Jižní Ameriky, nebo alespoň od Středozemního moře.
Realita je ale jiná. První moderní křídlo v Evropě byl Josém Mourihnem vyšlechtěný Nizozemec Arjen Robben, tedy žádný Jižan nebo muž s africkými kořeny. S Robbenem později vytvářel kraje útočného trojzubce Franck Ribéry čili Francouz jako poleno a třeba v Manchesteru City teď pod Guardiolou na levém kraji hřiště ordinuje Jack Grealish z Velké Británie.
Nakonec naši hráči, jejichž hra se blíží definici moderního kraje, teorii s geny vyvrací. Dvojice bývalých Plzeňáků Milan Petržela a Václav Pilař ukázala, že i z genů z české kotliny můžou vyrůst efektivní a ne jen centrující kraje zálohy. V Atalantě se pak rozehrává Lukáš Vorlický, v Twente válel Vašek Černý tak, že si vysloužil přestup do bundesligového Wolfsburgu a Slavia objevuje nový klenot v osobě Matěje Juráska. V genech to tedy není, takže v čem?
Z posledních tří jmenovaných jenom jeden vyrůstal v Česku. V tom někdy nalézají podporu stoupenci menšinové geografické teorie: v Česku ve zkratce nemáme dost prosluněných pláží, kde by si děti mohly celý den kopat a zdokonalovat techniku s balonem. Ovšem i tuhle teorii fakticky vyvrací výčet jmen výš.
Postup do Ligy mistrů si vybírá zásadní daň na výkonech Sparty v domácí soutěži. Je devět bodů za Slavií a odehrála letos naprosté minimum utkání, které by se daly hodnotit jako pohodlné výhry. Velkou roli hraje neefektivní skladba kádru.
Datové modely říkají, že Sparta má šanci na postup z ligové fáze Champions League zhruba padesát na padesát, spíš o trochu víc. Rozebereme si výhled českého mistra v elitní evropské soutěži.
O Sokol Úpohlavy ze čtvrté třídy se před rokem zajímali až v Japonsku. Šestnáct žlutých karet pro jeho hráče v jednom zápase tehdy vytvořilo nepřehlédnutelný světový rekord. Vyrazili jsme zjistit, jak se dělá fotbal na místě, které by bez fotbalu bylo zapomenuté.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
