Nemám to zadarmo, říká brankářka Votíková z PSG

Je vaše angažmá v klubu Paris Saint-Germain splněný sen?

Neměla jsem vyloženě vysněný klub, ale tohle angažmá je sen. Odsud už to vlastně nejde dál.

Dá se říct, že jste na vrcholu?

Myslela jsem si, že než budu přestupovat do takového klubu, bude tam nějaký mezikrok – v zahraniční lize, ale někde ve středu tabulky. Abych se rozkoukala. Ale když přišla tahle nabídka, nemohla jsem ji odmítnout.

V čem byla tak neodolatelná? Měla jste ještě jednu konkurenční nabídku, ale rozhodla jste se pro PSG. Proč?

Protože je to momentálně jeden z nejlepších týmů na světě v ženském i v mužském fotbale. Ta popularita se nedá nijak okecat. PSG teď vládne světu. To jsem musela vzít.

Je něco, co se týká kultury nebo lidí, co vás v Paříži překvapilo?

O Francouzích jsou stereotypy, že se jim moc nechce do angličtiny a že jsou neochotní. Tak s tou angličtinou je to pravda, to se jim tedy nechce. Ale zatím jsem potkala jenom samé vstřícné lidi, takže ten další stereotyp nemůžu potvrdit.

Co kolegyně v týmu? Jaká je tam sestava?

Máme tam většinu holek z Francie, pak Kanadu, Švýcarsko, Německo, Švédsko. Je to hodně mezinárodní tým, takže se bavíme většinou anglicky. Kromě Francouzek, protože ty anglicky neumí.

Vy jste odhodlaná se naučit francouzsky?

Už jsem měla příležitost si zkusit pár lekcí francouzštiny. Zatím slyším jenom žublublublublublu a všechno mi splývá. Chtěla bych se do toho víc ponořit. Náš trenér je Francouz, tak bych chtěla aspoň něco rozumět.

Natočila jste na Youtube video o svém coming outu a v něm říkáte, že to není jednoduché pro nikoho. Máte nějaký názor na to, proč v mužském fotbalu jsou coming outy na rozdíl od ženského fotbalu tak vzácné? Je ženské prostředí víc LGBTQ friendly?

Upřímně nevím. Sama jsem nad tím přemýšlela, že neznám žádného fotbalistu, který by byl přiznaný gay. Žádný coming out hráčů z evropských velkoklubů jsem nezaznamenala.

Já jsem dohledala jen německého reprezentanta Thomase Hitzlspergera, který se veřejně vyjádřil v roce 2014, když ukončil kariéru.

Až když ukončil kariéru. Myslím si, že to může být prostředím. Ti kluci se bojí, co na to řeknou fanoušci, protože jich mají daleko víc. Jsou sledovaní víc než my. Takže to bude nejspíš strachem.

Což je lidské a pochopitelné – ať už jsou to fotbalisti nebo třeba číšníci.

Jedna věc je přiznat si to sám sobě, další věc je říct to svým blízkým, a ještě další věc je být OK s tím, že to o vás bude vědět celý svět. Fotbal je ohromně sledovaný, velcí hráči na Instagramu mají stovky milionů sledujících. Chápu, že to je úplně jiný druh coming outu.

Vy jste ho ve videu na Youtube provedla velmi vtipně a také velmi lidsky.

Ono se to dá podat různými způsoby. Taky jsem s tím měla trable, taky mi to nebylo příjemné, byla jsem kvůli tomu hodně rozhozená. Ale když jsem se s tím smířila, tak už jsem to zase mohla být já a brát to s nadhledem.

Jaké byly reakce?

Úplně všechny pozitivní nebyly, ale těch negativních bylo málo. Když někdo napíše do komentářů pod video, že jsem hnusná lesba, tak z toho si opravdu nic nedělám, to nemá smysl. A hlavně jsou to děti, které to asi ještě vůbec nechápou. Většina lidí, co mě sledují, mě v tom hodně podpořila.

Když jste se rozhodovala, jestli přestoupit do PSG, byla jste podle svých slov hodně nervózní. Z čeho jste měla obavy?

Původně to mělo být strašně narychlo. Během týdne bych se musela sbalit a odjet. Pak se v Paříži překopaly plány a mohla jsem dorazit později, což mě trochu uklidnilo. Ale stejně jsem byla nervózní ze stěhování, z neznáma, z toho co holky, co trenér, jak se mi bude dařit fotbalově, jak to budu sama zvládat… A taky jsem měla covid, před tím byla pauza, byla jsem dva měsíce úplně vytržená z tréninku. Fyzicky jsem na tom nebyla nic moc, protože covid člověka pěkně sejme, a měla jsem jít do PSG a tam se rvát o post jedničky. Děsilo mě, že naskočím do rozjetého vlaku, nebude se mi dařit a pak tady celý rok prosedím. Ale naštěstí jsem nabrala kondici, poznala jsem holky a začalo to jít dobře.

Jak je těžké pozici jedničky získat?

Je těžké se na tu pozici vůbec dostat, protože jsme tady tři gólmanky. A pak je snad ještě těžší si ji udržet. To teď bude čekat mě, protože jsem se během těch dvou měsíců na post jedničky vypracovala.

Moc vám gratuluju a držím palce.

Děkuju, je to husté. Upřímně jsem to nečekala.

Gólman je v bráně úplně sám a je pod velkým tlakem.

Je pravda, že gólman musí dělat všechno na sto procent a jakmile udělá chybu, tak je to vidět a většinou je z toho gól nebo minimálně nějaký závar, což nikdo nechce. Chodím do zápasu s tím, že nemůžu myslet na to, že nesmím udělat chybu. Myslím na to, že musím všechno chytit.

V souvislosti s Olympiádou a tenisem se otevřelo téma psychického zdraví sportovců. Někteří lidé ale tvrdí, že vrcholoví sportovci musí být psychicky odolní a když nejsou, tak mají smůlu. Co si myslíte vy?

Když jde sportovec na zápas, tak musí jít s čistou hlavou, musí jít připravený psychicky, podat ten nejlepší fyzický výkon a soustředit se. Chápu, že někdy může nastat situace nebo období, kdy se člověk necítí dobře. Někdy sportovci nemají dost prostoru si odpočinout, ta sezóna je opravdu náročná. Když není možnost vypnout, načerpat nové síly a dělat něco jiného, tak vyhoření může snadno přijít.

Koho vlastně napadlo, že se postavíte do brány? Četla jsem, že jste začínala v poli.

V poli mi to moc nešlo, lítala jsem tam jak hadr na holi. Trenéři mě museli okřikovat, protože jsem nevěděla, kde mám stát, kam mám běhat a co s míčem. Asi v osmi letech jsem se postavila do brány a trenér mě tam nechal i na zápasy. Pak jsem se dostala do Viktorky, kde už se mnou pracovali po té gólmanské stránce.

A k fotbalu vás přivedl váš děda?

Oni to byli už asi kluci ve školce, se kterými jsem si tam hrála. A protože mě to chytlo, tak se mě děda, který miloval fotbal a sám byl velký fotbalista, ujal.

Nikdo vám jako malé nedával najevo, že fotbal je pro kluky a co byste dělala v kopačkách a s míčem?

Věděla jsem, že fotbal je klučičí výsada, ale já jsem byla vždycky taková klučičí, takže mi to nepřišlo divné. Cítila jsem se jako jediná holka mezi kluky výjimečně a líbilo se mi to. Kluci mě brali, bavilo je, že mají holku v týmu. A hlavně jsem se brzo stala jejich oporou v bráně, takže mě respektovali – jako hráčku, ale i mimo hřiště.

Jste součástí kampaně adidas s názvem Impossible is nothing. Cílem kampaně je ukázat holkám, že fotbal je i pro ně. Proč si myslíte, že je dobré, aby holky hrály fotbal?

Myslím, že je dobré, aby holky dělaly to, co je baví a co chtějí. Někdo může mít větší ambice, někdo větší nadání a někdo si chce třeba jenom tak kopat. A jestli si někdo myslí, že v tom může být dobrý, nebo do konce nejlepší, tak ať ten pocit následuje.

A vy jste začala hrát fotbal, protože vás to bavilo, nebo proto, že jste si myslela, že budete nejlepší?

Protože mě to bavilo. Až postupem času jsem si začala říkat, že bych v tom mohla být dobrá. Ale jako malá jsem samozřejmě nevěděla, že bych se mohla dostat takhle daleko. Ano, v bráně jsem byla talent, ale je za tím strašně velká spousta dřiny. Není to zadarmo.

Ženský fotbal není tak exponovaný jako ten mužský, je v něm mnohem méně peněz, horší podmínky. Jak to vidíte vy?

Vnímám to, ale sama s tím moc nezmůžu. Nejlíp tomu můžu pomoct tak, že se budu snažit být co nejlepší hráčka. Aby fotbal byl populární, tak v něm musí být dobré hráčky a předvádět dobrý fotbal, který přitáhne diváky. Od toho se odvíjejí další věci. Snažím se fotbal dělat populárním pro mladé na svých sociálních sítích. Dokud ten sport nebude populární, tak asi ženské nemají nárok na stejné peníze jako chlapi.

Lucie Voňková loni pro CNN Prima News komentovala, že se ženský fotbal v posledních letech trochu začíná zvedat, jeho popularita roste. Vnímáte také, že jde nahoru?

Znám z vyprávění od holek, co byly v áčku před deseti lety, že ta změna k lepšímu tady je po všech stránkách. V realizačním týmu jsou větší profesionálové, holky se víc snaží, je v tom i víc peněz, tím pádem jsou holky motivovanější. I kvalita našeho fotbalu jde nahoru a lidé si toho všímají a začínají to asi pomalu brát vážně.

Narazila jste na to, že když se dá to sportu víc peněz, tak mu to pomůže. Ale těžko se bude zvedat z ničeho.

Myslím, že by se to mělo budovat od zárodku. Dostat víc malých holek k fotbalu, aby měly víc příležitostí a lepší zázemí. Tam by se měly dávat peníze a na tom by se pak mělo stavět.

Vy máte vlastně dvě kariéry – brankářskou a youtuberskou. Zvládáte se ještě Youtube videím věnovat?

Mám Youtube a Instagram ráda, ale beru to spíš jako zábavu. Když na to mám náladu, tak si něco natočím. Teď mám rozpracovaný vlog, ale já vytvořím třeba jedno video za měsíc, už jsem youtuber v důchodu.

Co vaše reprezentační kariéra? Jaké tam máte cíle?

Chtěli bychom se dostat na mistrovství světa. Českému ženskému nároďáku se ještě nikdy nepovedlo postoupit na velký šampionát – na mistrovství Evropy nebo mistrovství světa. Minulé jaro jsme k tomu měly dobře nakročeno a byly jsme blízko k postupu na mistrovství Evropy. Dostaly jsme se do baráže proti Švýcarsku, kde o postupu rozhodovaly penalty, a bohužel se nám to nepovedlo. Na penalty to je vabank. Teď zkoušíme mistrovství světa a máme v kvalifikaci docela dobře našlápnuto. Podařilo se nám remizovat a urvat důležitý bod s Nizozemskem, což je favorit celé skupiny. Hrozně bych si přála za svoji kariéru s nároďákem postoupit na svět nebo Evropu.

A vypadá to tedy nadějně.

Cítíme se dobře, týmově nám to sedí, jsme namotivované. Odehrály jsme v posledním roce opravdu dobré zápasy, tak doufám, že se nám to konečně povede.

Článek původně vyšel na webu Heroine.cz.