„Jak dlouho trvá věčnost?“ Kdyby se vás takto někdo zeptal, začnete si klepat na čelo a budete dotyčného považovat za mdlého duchem. „Co je to za otázku? No přece věčně?!“
Možná vás překvapí, že i věčnost stárne a má svá výročí.
Tento podzim si připomeneme výročí založení pražské Slavie. Klubu, kterému novinář Vítězslav Houška přisoudil přívlastek „věčná“ a tím definitivně stvrdil její statut nejstaršího českého sportovního klubu.
Dne 2. listopadu uplyne 130 let od jejího založení. Slavia původně vznikla jako cyklistický odbor literárního spolku pražských pokrokových studentů hrdě se hlásících k české národnosti. Dnes si jí spojujeme především s kopanou.
Neměli bychom ale zapomínat, že Slavia aktuálně sdružuje na 21 sportovních odvětví od amerického fotbalu, přes hokej, lakros, plavání až po sport tělesně postižených. Ti všichni nosí červenou hvězdu na dresu a jsou pevnou součástí rozvětvené slávistické rodiny. Nejen jim je věnován následující seriál. Také věrným fanouškům, kteří za klubem během jeho bouřlivé existence stáli a stojí.
Vezmu vás do ojedinělého prostoru: do jediného čistě klubového muzea v České republice. Při šesti zastaveních se prostřednictvím vybraných exponátů ponoříme do slávistické historie. Vítejte u dalšího dílu seriálu Pod kůží. Tentokrát ze slávistického muzea!
Společně s moderním sportem se zrodil také fenomén sportovní ceny, která měla vyjádřit míru a význam dosaženého sportovního výkonu. Na řadu tedy přišly odznaky, medaile, čestná uznání a především poháry, které zvláště ve fotbale daly jména dokonce celým soutěžím.
Proč se vlastně pohár dodnes těší jako symbol sportovního úspěchu takové oblibě? Původ možná můžeme hledat v křesťanství, kde pohár či kalich symbolizují utrpení a milost Ježíšovi oběti. Aniž bych se chtěl rouhat, je cesta ke sportovnímu úspěchu často plná utrpení – a to nejen na tribunách, kdy pak milost vítězství probudí ve všech zúčastněných blažený pocit satisfakce za protrpěná příkoří.
První z pohárů, který vám představujeme, úplně nesplňuje definici sportovní trofeje a Slavia ho také nezískala jako potvrzení jejích sportovních úspěchů. Byl to dar od Alemannie Pforzheim, kterou si Slavia pozvala jako hosta ke slavnostnímu otevření nového hřiště 15. září 1901. Alemannia podlehla 15:2 a určitě to nebylo jen kvůli tomu, že chtěla být vstřícným hostem. Slavia se právě nadechovala k dlouhému období úspěchů a herní dominance.
Pohár působí dost exoticky. Jedná se o roh hovězího skotu. Těžko říct, zda zde můžeme hovořit dokonce o rohu pratura, který žil volně v evropských lesích ještě na začátku 17. století, než byl člověkem definitivně vyhuben. Tvarem a velikostí by odpovídal.
Není bez zajímavosti, že v době romantismu se z pratura stala reinkarnace „germánského“ skotu skvěle reprezentujícího sílu a houževnatost německého národa. Také nacisté usilovali pomocí křížení odpovídajících ras o znovuvzkříšení tohoto impozantního zvířete.
Tvar poháru svádí mimo jiné k domněnce, že původně se mohlo jednat o roh na pití – nestárnoucí symbol starogermánské kultury a její lásky k pivu a medovině.
Nelze vyloučit, že vedení Pforzheimu „recyklovalo“ starší umělecký předmět, který nechalo šikovným pasířem doplnit o jasné fotbalové prvky. I když pohár připomíná spíš předmět z kabinetu kuriozit, má pro slávistickou obec zásadní význam. Je poslední připomínkou prvního hřiště na Letné.
Označení „hřiště“ je na místě, o stadionu ještě nemohla být řeč. I tak to byl pokrok od tyček a provázků, které do té doby vymezovaly hrací plochu a kde se až příliš často stíraly hranice mezi diváky a hráči.
Až první pečlivě vyměřené hřiště Slavie je od hrací plochy jasně oddělilo bariérou a běžeckou dráhou. Diváci si také poprvé mohli užít komfortu zvýšených míst, když už nestáli v rovině, nýbrž na mírně se sklánějícím náspu, který byl kolem celého hřiště.
Všemu vévodila reprezentativní dřevěná tribuna navržená členem klubu, architektem Karlem Ankrtem. Poskytovala veškeré možné zázemí nejen fotbalovému klubu, ale i dalším odborům Slavie, jejichž sportoviště se nacházela v jeho blízkosti, třeba tenistům.
Úplnou novinkou bylo sociální rozdělení diváků, kteří na hřiště vstupovali oddělenými vchody podle ceny zakoupené vstupenky. Zastřešená tribuna nabízela 11 lóží pro movité diváky a členy klubu, kteří tak sledovali hru bez obav z rozmarů počasí.
Byli jsme za Kloppem v Liverpoolu, za Trpišovským v Edenu a za Zemanem ve Foggii. K tomu jsme od znalců historie a Baníku dali do kupy sadu textů ke sto letům tohoto spícího obra. Naše číslo 22 (3/2022) je v top formě.
A ještě jednu událost roh symbolizuje. Stojí na počátku slávistické herní dominance mezi českými kluby a prvních úspěchů na mezinárodním poli. Je to také doba prvních hvězd, z nichž nejzářivěji svítí ta Jana Koška proslaveného napříč Evropou nechytatelnými projektily nártem z jakékoli vzdálenosti.
S Koškovým koncem v týmu v roce 1912 končí i slávistická dominance. V červnu toho roku poráží Sparta Slavii bez Koška před tehdy rekordní návštěvou 12 tisíc diváků jednoznačně 4:0. Kolo štěstěny se přetáčí na sparťanskou stranu a pomalu se zhmotňuje do tvaru, který dá vzniknout železné Spartě 20. let.
Přesto můžeme s klidným srdcem Pforzheimský roh označit za pomyslný roh slávistické hojnosti. Aniž to kdokoli zamýšlel, symbolizuje dodnes první léta slávistických úspěchů. Těch 11 tučných let položilo více než solidní základy pro další rozvoj klubu.
Název známé brožury Mladého světa „Sparta je, když je Slavia“ vydané v roce 1966 pod vlivem obnovené tradice derby pražských S odkazoval k historické symbióze obou klubů. Fanoušci jsou ale jiného názoru, oni naopak potřebují rivalitu – čím vyhrocenější, tím lepší.
Od legendárního pokřiku „Hej rup!“, kterým fanoušci Sparty „děsili“ brankáře sešívaných Františka Pláničku při výkopech v meziválečném období, se současné hecování dostává často až za hranici dobrého vkusu, kdy na známý pokřik sparťanských ultras „Jude Slavia!“ odpovídá slávistický kotel sborovým „Smrt Spartě!“. Otázkou zůstává, nakolik jsou tyto pokřiky projevem nenávisti a nakolik pouze hloupou setrvačností projevů části fanoušků.
Nic to ale nemění na skutečnosti, že jakákoli spolupráce či dokonce hráčská výměna mezi oběma kluby je ze strany fanoušků sledována se zvýšenou nedůvěrou až nelibostí. Přesto existují výjimky.
Hlavně možnost vydělat je nad veškerou rivalitu. Sparta byla v meziválečném období jediná, která z letenských mužstev disponovala vyšší kapacitou stadionu schopnou pojmout víc jak třicetitisícové návštěvy. Slavia si tak mnohdy půjčovala její stadion pro utkání s atraktivními zahraničními či domácími ligovými soupeři, která slibovala tučný finanční zisk.
Pohybujeme se v době, kde se zisky klubů odvíjely v prvé řadě od výše vybraného vstupného. Vidina dodatečného finančního zisku stojí také za původem dalšího poháru, který si představíme. Věnoval ho Manchester City „ve jménu přátelství“ oběma pražským S.
Společné mužstvo Slavie a Sparty dokázalo na Letné v květnu roku 1935 porazit mužstvo Manchesteru City spektakulárním výsledkem 5:1. Kvůli kapacitě hlediště se hrálo na Spartě. Manchester City právě zakončil sezonu na třetím místě za vítězným Arsenalem a druhým Sunderlandem a rozhodl se podniknout turné po střední Evropě. Zápas v Praze byl jedním z těch naplánovaných. Jednalo se o jediný termín, který City pro Prahu mělo, proto oba rivalové spojili síly.
Atraktivita soupeře a možnost vidět letenskou jedenáctku prakticky sestavenou ze samých reprezentantů slibovaly divácké žně a nakonec i zajímavou sumu pro všechny zúčastněné. Také v zájmu City bylo, aby se zápas odehrál před co nejvyšší návštěvou, k čemuž spojení Slavie a Sparty bezpochyby přispělo.
Povedené vystoupení letenské jedenáctky mělo za následek, že Manchester City zatoužil po domácí odvětě a dočkal se jí v listopadu téhož roku. Třicet tisíc diváků na stadionu v Manchesteru mohlo sledovat vítězství svého týmu 4:1.
Z dobových referátů o utkání v tisku zaujme několik perliček. Společný výběr pražských S je označován jako „naši“ či „Čechoslováci“, což svádí k domněnce, že se jedná o reprezentační výběr. V dobovém kontextu nic neobvyklého. Slavia i Sparta byly také na klubové úrovni často vnímány jako reprezentanti celého českého fotbalu.
To mimo jiné hovoří o výjimečnosti obou klubů a jejich exkluzivním postavení v rámci československé kopané. Kromě jiného oblékala také většina reprezentantů sešívaný či rudý dres.
A ještě jednu zajímavost nám tehdejší tisk zprostředkovává. Slavii i Spartě tehdy nebyla vlastní hra à la zaparkovaný autobus. I když společný výběr v Anglii prohrál, hrál se City vyrovnanou partii plnou útočné kreativity. Chybělo jim trochu štěstí a proti byl i legendární útočník Eric Brook, který dal dvě branky.
Darovaný pohár, který z rukou činovníků Manchesteru City převzal kapitán „letenských“ František Plánička, lze pod touto optikou vnímat jako důkaz sportovního respektu a úcty k oběma klubům. Poučení pro budoucí generace? Za „prešovský beton“ se poháry nerozdávají!
Zdroj info: Slávistické muzeum
Abyste mohli vycestovat potřebujete pas. A abyste mohli hrát fotbal potřebujete kopačky. V příštím díle slávistické série Pod kůží si skrze osobní předměty připomeneme legendárního trenéra červenobílých Johna W. Maddena a brankáře Františka Pláničku.
Po reprezentační pauze se o víkendu vrací liga. Za sebou má 14 odehraných kol a spoustu dalších důležitých čísel. Vyznáte se v nich? To odhalí náš kvíz vycházející z aktuálních statistik, který se vás občas snaží zmást, tak se nenechte...
Liga národů pro Česko skončila výhrou ve skupině. Teď reprezentaci čeká cesta ze snem. Příští rok odehraje kvalifikaci na mistrovství světa 2026. Kvíz vás prověří, co o příštím mundialu víte.
Mládí vpřed. A vědomé jsou si toho i fotbalové kluby, které na fanoušky z generace Z stále častěji cílí v nejrůznějších marketingových kampaních. Ukázkovým příkladem propojení popkultury a fotbalového klubu je narozeninová party Sparta on Fire s hudebními esy Rohonym, Mišíkem a Manenem.
