Až tam přijdete, naleznete člověka, an uprostřed lesa teše práh domu. A protože se u nízkého prahu i velcí pánové sklánějí, podle této příhody hrad, jejž vystavíte, nazvete Prahou. V tomto hradě někdy v budoucnosti vzejdou dvě zlaté olivy, jež svými vrcholy proniknou do sedmého nebe a po všem světě budou zářiti svými divy a zázraky. Budou je oběťmi a dary ctíti a jim se klaněti všechna pokolení země české a ostatní národové.
Z Libušina proroctví, Kosmova kronika česká, kap. IX.
Když děkan Kosmas (asi 1045–1125) tyto řádky v latině sepisoval, neměl ani ponětí, že za nějakých 800 let se jeho příměr bude hodit pro jiné dvě zlaté olivy. Sám měl na mysli sv. Vojtěcha a sv. Václava, které považoval za pilíře svého právě nalezeného češství. Tehdy mu nepřišlo na mysl, že budoucí pokolení Čechů budou vyznávat i jinou než křesťanskou víru – a to sparťanskou a slávistickou. Určitě by byl překvapen zástupy lidí, kteří místo na bohoslužby míří na podivná betonová monstra připomínající antické arény, aby se zde oddali fotbalové vášni.
Díky své zvědavosti a slabosti pro legendy a mytologické příběhy, vlastnostem, kterým vděčíme za první souhrnné podání o českých dějinách, by určitě nezůstal stranou. Po hlavě by se vrhl do nevšedního mumraje. Není pochyb o tom, na kterou stranu by se přiklonil. Barva sparťanských dresů, připomínající císařský purpur vyhrazený pouze strážcům božského řádu na zemi, by ho oslovila více než červenobílé dresy Slavie.
Tak by se Kosmas stal sparťanským „kotelníkem“ a hnal by své oblíbence na zteč citáty antických klasiků i starozákonních proroků a oponenty hanil příměry z apokalypsy o ropuchách a krysách. Neodpustil by si ani peprnější nadávky, které znal z krčem pražského podhradí. Stal by se jedním z mnoha, kteří za více než století podlehli kouzlu tohoto jedinečného zápasu a svojí přízní mu napomohli stát se společenskou institucí svého druhu.
Rivalita Sparty a Slavie provází český fotbal od jeho kolébky. Asi nejlépe ji vystihl ve svém nesmrtelném románu Muži v offsidu Karel Poláček (1892–1945): „Národ se rozdvojil ve dvě strany, a jakmile soudcova píšťalka dá znamení k boji, objeví se propast, která dělí národ ve dva nesmiřitelné tábory, a budeme svědky bratrovražedného boje a odvěké slovanské nesvornosti. Ze všech končin Prahy přispěchali bojovníci, kteří věří v rudý dres Sparty, aby spatřili v prach zdeptanou červenou hvězdu Slavie. A ti, kteří nosí ve štítě pěticípou hvězdu, ti doufají ve vítězství své víry a v pokoření nevěřících šiků sparťanských.“
Téměř mytický rozměr tomuto soupeření dodal o desetiletí později Ferdinand Scheinost (1889–1941), sportovní novinář a dlouholetý funkcionář Sparty: „Rivalita Sparty a Slavie byla něčím tak samozřejmým hned od počátku jejich kreace, jako že zeměkoule je rozdělena na souš a vodní pláně. Skoro by se zdálo, že toto soupeřství zde bylo dříve a teprve potom k němu stvořeny oba kluby, protože nikdo neví, jak se to stalo a kdy se to stalo, že se čeští sportovci odjakživa dělili na sparťanské a slavistické.“
Rivalita obou klubů dala vzniknout zápasu, který se již tradičně nazývá derby pražských „S“. Po více jak 125 letech od prvního vzájemného střetu a tří stovkách odehraných derby je namístě vydat se proti proudu času a přiblížit si klenot evropského fotbalu, který je nejstarším dodnes hraným derby ve střední Evropě. Začneme – jak jinak – otázkou: Co je to derby?
… proti sobě hrají dva kluby z jednoho města. Tak nějak by se dala v krátkosti shrnout asi nejčastější definice derby, jehož důležitým rysem je geografická blízkost obou soupeřů. Jelikož je rozvoj moderního fotbalu od počátků těsně spjat s velkoměstským prostředím, dá se velkoměstské derby označit za dominantní formu. Pro české země a země bývalého habsburského mocnářství to platí beze zbytku. První derby se na přelomu 19. a 20. století kromě Prahy začala hrát ve Vídni a v Budapešti.
Až později přibyl fenomén regionálního derby. Jedno z nejstarších se dodnes hraje v bavorském regionu Horní Franky, kde proti sobě tradičně nastupují týmy Fürthu a 1. FC Norimberk, a to již od roku 1904, přičemž dnes obě města téměř srostla do kompaktní aglomerace. Ještě populárnější je tzv. porúrské derby mezi dortmundskou Borussií a Schalke 04, které zásadním způsobem formovalo identitu tohoto bývalého hornického regionu.
V Česku nemusíme chodit zas tak daleko do minulosti. Vznik České republiky v roce 1993 dal kromě samostatné ligy nově vzniknout například severočeskému derby mezi Libercem a Jabloncem. Stupňující se rivalita mezi fanoušky Slovácka a Zlína z poslední doby pak možná bude stát na počátku tradice nového regionálního derby. To je důležité zdůraznit – derby není něco, co musí odkazovat k letité tradici. Je to fenomén, který se neustále vyvíjí. Derby vznikají i zanikají. Krásný příklad z poslední doby nabízí Berlín, kde se až v roce 2019, třicet let po pádu Berlínské zdi, uskutečnilo první novodobé derby mezi Herthou a Unionem. Zatím to vypadá, že jak fanouškovská obec, tak i samotné kluby přisuzují tomuto zápasu stále větší důležitost a začínají ho považovat za jeden z vrcholů bundesligové sezony.
Proč se ale tyto zápasy nazývají derby? A které bylo první? Název „derby“ má ve fotbalovém prostřední svůj původ – jak jinak – v Anglii, konkrétně v hrabství Derbyshire. Zde byla ve středověku zaznamenána míčová hra podobná fotbalu, kdy dvě vesnice spolu soupeřily o to, kdo první dopraví míč do sousední vsi, kde se musí dotknout naaranžovaného mlýnského kamene. Vzdálenost obou vsí byla okolo tří anglických mil (cca 4,8 km). Jak je nám známo z jiných pramenů, dá se předpokládat, že se „hry“ účastnila prakticky celá vesnice a že se zápas neobešel bez výstřelků, které by dnes bez uzardění netolerovali ani ve skotské Premiership.
Každopádně masová účast všech pomáhala tmelit vesnickou pospolitost a sloužila jako skvělý hromosvod pro frustrace a domnělá příkoří, když jste v anonymitě davu mohli beztrestně nakopnout neoblíbeného souseda či přespolního, který si dovolil pást dobytek na vaší louce. V tomto směru mělo násilí při hře funkci katalyzátoru, jenž z rozvášněných vesničanů učinil po jejím skončení doslova mírné beránky a zamezil tím vážnějším prohřeškům proti obecnému pořádku.
Moderní tradice fotbalového derby se zrodila v Sheffieldu, kde se druhý povánoční den, tj. 26. 12. 1860, utkaly na hřišti na Sandygate Road domácí Hallam FC s městským rivalem Sheffield FC. Hosté tehdy vyhráli 2:0. Ten zápas dodnes provází několik nej. Sheffield FC se pyšní nálepkou nejstaršího fotbalového klubu na světě, v současnosti kroutí již svoji 165. sezonu! Hallam FC se oproti tomu může pochlubit nejstarším dodnes užívaným hřištěm na světě, které je v permanenci už 162 let a vysloužilo si zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Vzájemný duel obou sheffieldských rivalů stál na počátku ještě jiné zvyklosti, a sice tzv. Boxing Day. Ten má v anglosaském světě dlouhou tradici a vztahuje se k obdarovávání zaměstnanců jejich zaměstnavateli v první pracovní den po vánočních svátcích. Kromě toho, že je Boxing Day dnes státně uznaným svátkem a dnem volna, zůstal tradičně i hracím dnem anglické Premier League. Díky za to, Sheffielde!
Historicky vzato není derby pražských „S“ nejstarší ve střední Evropě. Již v listopadu 1894 sehrály vídeňské kluby First Vienna Football Club a Vienna Cricket and Football Club první vzájemný souboj před několika stovkami diváků. Obecně je tento zápas považován za oficiální počátek rakouského fotbalu. Názvy obou klubů nezapřou silnou anglickou inspiraci a řadová číslovka „první“ u jednoho z nich odkazuje k faktu, že se zástupcům klubu podařilo předložit policejnímu ředitelství stanovy spolku o hodinu dříve než konkurenčnímu klubu a tím se stát opravdu prvním výlučně fotbalovým klubem v Rakousku. Se vznikem First Vienny se pojí ještě jedna zajímavost, tak typická pro počátky středoevropské kopané.
Většina z jedenáctky Vienny byli zahradníci, kteří se starali o údržbu zahrad barona Rothschilda. Vášeň evropské aristokracie pro magii anglických trávníků a parkových úprav zapříčinila, že ve velké míře zaměstnávali anglické zahradníky či vysílali domácí zaměstnance na stáže, aby poznali anglické zahradnické umění z první ruky. Jako vedlejší produkt si většina z nich z pobytu přivezla znalost kopané a nadchla pro ni své okolí. To byl také případ známe knížecí jedenáctky z Loučně, která je pevně spjata s počátky českého fotbalu. Také mužstvo mladého prince Ericha Thurn-Taxise mělo ve svém středu anglického zahradníka, který se staral o loučeňský zámecký park. Známé detektivní klišé, že „vrahem je zahradník“, by se tak dalo parafrázovat, že bez zahradníků by nebylo evropského fotbalu.
Památné utkání mezi vídeňskými kluby se odehrávalo – jak jinak u zahradníků – na trávě, přesněji na louce Kuglerwiese. Vienna Cricket and Football Club uštědřil First Vienně drtivou porážku 4:0. Tím se zpětně zrodilo první fotbalové derby ve střední Evropě. Protože zrození nového derby prověří až čas – až když se tento konkrétní duel pravidelně opakuje. Před první světovou válkou se zápasy obou týmů zařadily mezi sportovní události Rakouska-Uherska.
V meziválečném období po zavedení profesionalismu následoval postupně ústup ze slávy a štafetu „vídeňského derby“, jak je dnes jednoduše nazýváno, přebraly týmy Rapidu a Austrie.
Jejich vzájemné souboje dodnes tvoří podstatu rakouského fotbalu. Po legendárním glasgowském „Old Firm“ je to také druhé historicky nejčastěji hrané fotbalové derby na světě. Podobně jako ve Skotsku za to z větší části vděčí hracímu modelu rakouské bundesligy, která se ještě v sezoně 2017/2018 hrála při počtu deseti účastníků na 36 kol – tj. každý s každým čtyřikrát. Vedle Vídně má i Budapešť své derby, a to od roku 1903, kdy proti sobě s železnou pravidelností nastupují týmy Ferencvárose a MTK. Přes všechny dějinné zvraty, zásahy politické moci, sportovní tragédie a finanční potíže však zůstává derby pražských „S“ prvním dodnes hraným velkoměstským derby ve střední Evropě.
Přelom 80. a 90. let 19. století se odehrával ve znamení zrání české národní společnosti, která v tomto období prožívala doslova svoji pubertu. Spor o Rukopisy. Zemská a Národopisná výstava, Sokolské slety, proces s tzv. Omladinou – to byly jen některé z událostí, jež na konci 19. století utvářely podstatu moderního češství. Stále větší sebevědomí společnosti, a především její nově zformované střední třídy, dráždilo německou menšinu v českých zemích, která se dosud považovala za nositelku společenského pokroku a strážkyni liberálních hodnot. Sílící hlasy české politické reprezentace po nutnosti tzv. vyrovnání s Němci, považovala německá politická reprezentace za důsledek primitivního národovectví českých politiků. Nehodlala a ani neměla v úmyslu se vzdát dominantního postavení v politické a hospodářské sféře.
Čas byl ale proti ní. Raketový vzestup české národní společnosti byl nezadržitelný. Rozdělení Pražské univerzity 1882 na českou a německou část umožnilo Čechům kompletní vzdělání v mateřském jazyce a vznik vrstvy vzdělané střední třídy, která svým působením v politice, školství, kultuře a hospodářství začala vyrovnávat deficity předchozích dekád. Soužití Čechů a Němců v českých zemích se poměrně záhy proměňuje v permanentní konflikt, kde je jen velmi málo místa pro kompromisy. Jedním z bojišť této ideologické války o prvenství v politickém a hospodářském životě Čech se stává také Praha. Jak Češi, tak Němci ji považují za své hlavní město a nehodlají se jí vzdát bez boje.
Tohoto soupeření není ušetřen ani fotbal. Počátky českého fotbalu jsou s Prahou neodmyslitelně spjaty. Pouze v největším českém městě byly příznivé podmínky pro jeho rozvoj. Především tu existovala česká i německá střední vrstva, která nejen fotbal, ale i další moderní sporty začala považovat za neodmyslitelnou součást svého životního stylu. Provozování sportu se stalo přirozenou součástí společenské interakce a propojilo se těsně s fenoménem volného času. Právě zástupci střední třídy učinili z aktivního pohybu jednu z uznávaných možností trávení volného času, kterým – na rozdíl od dělnických vrstev s jejich až dvanáctihodinovou pracovní dobou – disponovali v dostatečné míře.
Slavia, Sparta, nebo někdo jiný? Kdo byl prvním fotbalovým klubem? Pojďme si před velkým pražským derby připomenout, jak pražská S vlastně vznikla. Povyprávíme vám nejen o tom, ale i o síle klubové historie a proč je důležité se jí zabývat.
Odráží se to i na složení prvních pražských sportovních klubů. Vůbec prvním je bruslařský a veslařský klub pražských Němců, Regatta (založený 1882), který provozuje později i kopanou a z jehož členů vznikne roku 1896 samostatný fotbalový klub pražských Němců, Deutscher Fussball-Club Prag / Německý fotbalový klub Praha. Ani Slavia se Spartou nejsou výjimkou. Čeští pokrokoví studenti, kteří se sdružují v Literárním a řečnickém spolku Slavia (založeném 1869), prosadí roku 1892 vznik Akademického cyklistického odboru Slavie. Když je pak celý spolek jako následek procesu s tzv. Omladinou zakázán, založí si 1895 nový, již zcela sportovní klub stejného jména. Podobně je na tom Sparta, kterou jako atletický klub 1893 založí členové české střední vrstvy z Královských Vinohrad. Typické pro oba kluby je také jejich všesportovní zaměření, i když hlavním identifikačním prvkem se především v případě Slavie stane brzy fotbal.
Vše začne na jaře 1896, kdy se po dlouhých odkladech podaří zorganizovat na Císařské louce první fotbalovou soutěž v českých zemích. A hned ji doprovodí kontroverzní moment ze zápasu Slavie a Sparty, kdy přední český propagátor sportu a toho dne rozhodčí zápasu Jiří Rössler-Ořovský zpětně po skončení utkání neuzná branku Sparty, a duel tak skončí 0:0.
Nedá se ale říct, že by pouze tato epizoda stačila k tomu, aby se ze Sparty a Slavie stali nesmiřitelní rivalové. Další kamínek do mozaiky přidá nová soutěž zorganizovaná na podzim téhož roku. Té se mimo jiné zúčastní i čerstvě založený DFC – a také ji vyhraje. K bitvě Slavie a Sparty nedojde. Na hřiště se dostaví profesoři pražských gymnázií a pohrozí hráčům Slavie vyloučením ze studia, pokud se zápasu zúčastní. Veřejné vystupování studentů je totiž zakázáno. Stálou připomínkou těchto časů je dodnes legendární přezdívka ikony Sparty Karla Peška (1895–1970) „Káďa“, pod kterou jako ještě gymnaziální student nastupoval, aby nemohl být školní autoritou identifikován.
Vedení Slavie si tento denunciační krok spojí se Spartou a to jen prohloubí vzájemnou nedůvěru a rostoucí nepřátelství mezi oběma kluby. Jejich cesty se pak na dlouhých jedenáct let rozdělí. Sparta se věnuje spíše atletice. Naopak Slavia v následujících letech zahájí své tažení za korunou nejlepšího fotbalového mužstva starého kontinentu. Opět se setkávají až roku 1907, kdy nově postavený tým Sparty uhraje se zkušenými internacionály ze Slavie překvapivou remízu 2:2. Až tento výsledek naváže pouto, které je následně dále upevňováno. S trochou nadsázky se dá říct, že se zde zrodí později deklarovaná dvojjedinost českého fotbalu – Sparta je, když je Slavie.
V době, kdy Sparta vyklidila pole, překvapí, že se nakonec nezrodila tradice jiného pražského derby mezi Slavií a DFC. Přitom doba přímo volala po přenesení česko-německého soupeření ve veřejném životě na sportovní kolbiště. Že Praha nakonec neměla své derby založené na rivalitě obou zemských etnik, mělo několik objektivních příčin.
Pražská německá společnost patřila na konci 19. století z větší části k vyšší střední třídě. Její členové byli především podnikatelé, politici, lékaři, právníci a literáti. Mnoho z jejích členů bylo židovského původu a během společenské emancipace v druhé polovině 19. století si zvolilo německý jazyk a kulturu jako součást své nově budované veřejné identity. Oproti české národní společnosti to byla společnost více kosmopolitní a internacionalizovaná s pracovními a soukromými vazbami napříč Evropou. Byla to ale také společnost, která v Praze postupně ztrácela svůj vliv a dostávala se do defenzivy vůči nastupujícímu českému živlu ve městě.
V roce 1861 ztratili němečtí zástupci vliv na pražské radnici, která se tím stala prvním reprezentativním politickým orgánem Čechů v celé monarchii. Z Prahy se postupně začalo stávat kulturně české město a německý vliv ve veřejném životě slábl – i v důsledku pracovní migrace z českého venkova. Na přelomu 19. a 20. století se německý veřejný život v Praze omezoval jen na několik málo vybraných míst s centrem v ulici Na Příkopech, kde stála budova společenského domu pražských Němců, německého kasina. Sice nadále existovaly dvojjazyčné názvy ulic, německé divadlo i univerzita, v pražských kavárnách se kolem Maxe Broda formovala podoba moderní německé a světové literatury, přesto se pražská německá společnost postupně stávala tím, co později naplno pojmenují státní orgány první Československé republiky – menšinou.
Odkud přišel fotbal do Čech? Na tuto banální otázku jsme dosud neměli odpověď. Vydejte se po stopách prvního propagátora kopané u nás, v Praze žijícího Němce Ludwiga Stasného. Díky rekonstrukci jeho životopisu dokážeme konečně bezpečně ukázat i na anglické město, kde se s fotbalem seznámil a které tedy je kolébkou našeho fotbalu.
I přes tento fakt to bylo stále dynamické prostředí, které díky svým společenským vazbám a životnímu stylu bylo novým modernizačním podnětům otevřeno možná víc než samotná česká společnost. Platilo to mimo jiné i o fotbale, který se v Praze začal hrát právě v německém sportovním klubu Regatta. Zde měl zpočátku funkci doplňkového sportu veslařů, kteří ho hrávali mimo hlavní sezonu. Nositelem této sportovní inovace byl v Regattě především Ludwig Stiasny, rodák z Frankfurtu nad Mohanem, který po studiích v Etonu zakotvil v Praze.
Fotbal v Regattě, i Stiasneho přičiněním, získával čím dál víc na popularitě. Regatta společně s již zmiňovanou knížecí jedenáctkou z Loučně sehrála roku 1893 první fotbalové utkání v českých zemích podle tzv. „asociačních“ pravidel, tj. pravidel Anglické fotbalové asociace, a v následujících letech hrála i mezinárodně s kluby z Vídně, Berlína, Lipska a Drážďan. To v Regattě existoval již fotbalový odbor. Stiasny ale usiloval o větší zastoupení kopané v rámci klubu a s Regattou se nakonec roku 1896 rozešel, aby vzápětí založil nový klub, DFC.
Od počátku své existence disponoval DFC něčím, čím se většina českých klubů zatím nemohla pochlubit. Několikaletou herní praxí a zkušenostmi získanými z konfrontací se zahraničními týmy. Proto nepřekvapí jeho již zmiňované vítězství v podzimním mistrovství 1896. Po roce ale bylo vše jinak a slibně se rozvíjející soupeření mezi českými a německými fotbalovými kluby vzalo rychle za své.
V roce 1897 se české země dostaly do politické krize, která měla přetrvat až do vypuknutí první světové války. Na vině byla národnostní politika rakousko-uherského ministerského předsedy Kazimíra hraběte Badeniho (1846–1909), který se rozhodl národnostní problémy v českých zemích vyřešit zavedením nových jazykových nařízení, která definitivně zrovnoprávnila češtinu a němčinu v úředním styku. Čeština se nadále měla používat ve vnitřní komunikaci mezi úřady v Čechách a na Moravě, pokud by byla jazykem prvního podání. Bylo jasné, že toto opatření zvýhodní do budoucna české úředníky, kteří ovládali oba zemské jazyky, před německými, kde to bylo spíše výjimkou. Nařízení vyvolala masové protesty německého obyvatelstva v českých zemích, které se na konci roku v Praze zvrhly v násilné střety mezi příslušníky obou etnik. Nad Prahou byl dokonce vyhlášen výjimečný stav.
Zjitřená atmosféra se negativně promítla i do fotbalového prostředí a dav českých demonstrantů vypálil klubovnu Regatty na Císařské louce. Následně se rozšířila „zaručená zpráva“, že dav byl veden a instruován tehdejším kapitánem SK Slavie, Karlem Frejou. I když následné policejní vyšetřování neprokázalo, že by byl Freja na místě vůbec přítomen, sáhlo vedení DFC k bojkotu Slavie. Olej do ohně následně přilil legendární zájezd týmu Oxfordu do Prahy a Vídně v roce 1899, který organizoval a finančně zajišťoval DFC. Slavii se podařilo bez vědomí DFC dohodnout s oxfordskou jedenáctkou na zápase mimo předem domluvený harmonogram a docílit lichotivé prohry 0:3. Ostatní týmy, včetně DFC, dostaly od Oxfordu naloženo.
Je zajímavým paradoxem, že i když Praha disponovala před rokem 1914 dvěma z nejlepších týmů kontinentální Evropy, tak se oba kluby s gustem ignorovaly a nenastupovaly proti sobě. Pravý důvod, proč ale Praha zůstala ochuzena o své česko-německé derby, musíme hledat jinde než v národnostních sporech. Hlavním důvodem byla ekonomická stránka, kdy stoupající obliba fotbalových zápasů přitahovala stále víc fanoušků ochotných za tuto podívanou zaplatit.
Musíme si uvědomit, že na rozdíl od Sokola, který kladl důraz na to, aby veřejná masová cvičení byla vnímána jako důkaz národní tělesné zdatnosti a chrabrosti, a chápal je jako prostředek národního uvědomění publika, představovalo sledování sportu od počátku konzumní záležitost. Šlo o to se pobavit, ne padnout za vlast. Tak se v počátcích českého fotbalu ustálila rovnice, která platí dodnes: čím atraktivnější soupeř, tím víc diváků, a tudíž i příjmů ze vstupného.
DFC začal tuto rovnici praktikovat ihned po svém založení. Slavia se ale velmi rychle zorientovala a stala se pro DFC rychle nežádoucí konkurencí. Právě úspěšný souboj s Oxfordem, z pohledu Slavie, ji učinil atraktivnější pro případné zahraniční soupeře. Dalším důležitým milníkem pak bylo roku 1905 angažování bývalého hráče Celtiku Johna W. Maddena (1865–1948) jako hlavního trenéra A-týmu. Madden, familiárně nazývaný „Dědek“, zprofesionalizoval podmínky tréninku a přiblížil hru Slavie předním britským týmům.
První ligu kopal sotva dva měsíce a už ho koupila Slavia. O pár týdnů později hrál Champions League. Měl namířeno do top zahraniční soutěže, na rok ho ale od fotbalu odstavilo zranění kolene. Jaké má ještě ambice a proč by nechtěl být televizním expertem? To Lukáš Provod, sedmadvacetiletý záložník Slavie, prozradil ve velkém rozhovoru pro FC.
DFC mezitím málem vyhrál první mistrovství Německa a podílel se na spoluzaložení Německého fotbalového svazu, kde usiloval o široký bojkot českých fotbalových týmů. Naštěstí německé týmy stavěly ekonomická hlediska nad ty národností a nechtěly se vzdát divácky atraktivních zápasů s českou špičkou. Slavii se také na rozdíl od DFC dařilo se zahraničními soupeři docilovat lepší návštěvnosti na domácích zápasech. Rozdíly činily i několik tisíc diváků u těch nejatraktivnějších duelů, což v tehdejších poměrech představovalo značný rozdíl v příjmech ze vstupného.
Lze se proto domnívat, že Slavia již tehdy disponovala širokou fanouškovskou základnou, kterou se jí dařilo dále rozšiřovat. Naopak DFC se nemohl opřít o německé dělnické a zaměstnanecké vrstvy, které byly v Praze zastoupeny pouze minimálně, a musel se spoléhat především na atraktivitu soupeře, jež by přilákala do hlediště dostatečný počet návštěvníků bez ohledu na jejich národnostní preference. Bojkot českých týmů ze strany DFC se podařilo urovnat až v předvečer první světové války. V té době představoval DFC doslova fotbalovou instituci celoevropského významu.
Jen v letech 1912–13 absolvoval na 51 mezinárodních zápasů. Za tento „výkon“ by se nemusel stydět ani žádný dnešní tým. Nicméně po válce v novém státě začal postupně ztrácet na významu. Ve 20. letech převzala vládu nad českým fotbalem pražská Sparta, která zažívala období celoevropské dominance. DFC se začal potýkat s dluhy, které mu vynesly přezdívku „Deficit“, a po zavedení profesionální ligy 1925 se po ročním působení rozhodl pro reamaterizaci. Do ligy se ještě vrátil v druhé polovině 30. let. Byla to ale již labutí píseň klubu, který dříve patřil k evropské špičce. Po okupaci Čech a Moravy nacistickým Německem se odmítl podřídit árijským paragrafům a byl úřední mocí zakázán. Tím se také definitivně uzavřel nenaplněný příběh česko-německého derby.
Meziválečné období se neslo ve znamení vzestupu Sparty, která na začátku 20. let zažívala svá „železná“ léta. Jedinečnost celé éry podtrhl po letech sám Káďa, když vyčinil Vítězslavu Houškovi (1925–2011) za jeho opovážlivost pojmenovat jeho kroniku Sparty Železná Sparta. I přes Káďův názor, že „železná“ byla jen ta jeho z 20. let, zůstal tento příměr dodnes – a to i díky Vítězslavu Houškovi – pevným a nezpochybnitelným pilířem sparťanské identity.
Tu slávistickou naopak spoluformovala imaginární postava pana Načeradce. Do jeho osoby v románu Muži v offsidu promítl Karel Poláček vše, čím se fotbal za bezmála čtvrtstoletí pro českou společnost stal – naprostou posedlostí, pro kterou jsou někteří schopni zříci se víry otců, manželky i dítek a několikrát za kvartál vyrazit nezdárné zaměstnance, kteří, v osobě Emana Habáska, přívržence Viktorie Žižkov, nedostatečně sympatizují s milovaným klubem a jeho strasti jsou jim při nejlepší vůli „putna“.
V době vydání románu na začátku 30. let a jeho následnému zfilmování je fotbal v Československu již pevně zakotven v populární kultuře. Jít na fotbal bylo stejně tak běžné jako jít do biografu – dvě činnosti, které před pár lety ještě platily za výstřednost. Během první republiky se definitivně etabluje názor, že zlatým hřebem ligové sezony je derby pražských „S“ a kořením fotbalu jejich rivalita. O předních hráčích (Vaník, Káďa) se skládají kuplety a operety. Novináři se honí za senzačními odhaleními ze zákulisí obou klubů. A davy fanoušků poslušně dvakrát do roka vyrážejí na Letnou, aby zhlédli další pokračování z věčného soupeření dávných rivalů. Nic na tom nezmění ani válka a německá okupace. Válečná izolovanost českého fotbalu bez možnosti mezinárodních styků dá ještě více vyniknout výjimečnosti soupeření obou předních klubů. Do této téměř idyly zasáhne s razancí sobě vlastní až komunistická moc.
V derby týdnu se pojďme podívat na tyhle největší zápasy i s odstupem. Nehýbou jen Českem. Pouto k oblíbenému klubu a emoce z derby zápasů fanoušky neopouští ani po letech strávených na druhém konci světa. Vyprávějí emigranti do USA z Libanonu, Íránu a Hondurasu.
Noví mocipáni jsou rozhodnuti nenechat kámen na kameni. Vytvoření jednotné sportovní a tělovýchovné organizace – nejdříve pod hlavičkou Sokola – podřízené státnímu dohledu je asi jeden z nejméně rušivých momentů. Požadavek amatérismu ve výkonnostním sportu také nepřekvapí. Kroucení hlavou, nepochopení, vztek a bezmoc vyvolají až další zásahy. Přechod na sovětský model ligy (jaro–podzim), podřízení stávajících klubů odborovým centrálám jednotlivých odvětví a jejich propojení s podniky, které je do budoucna zastřešují, či změna názvů a dresů, které mají lépe odpovídat požadavkům doby. Ze Sparty je najednou Spartak a ze Slavie Dynamo.
Počátek 50. let je také dobou experimentování s pořádáním soutěží, kde o postupu či sestupu rozhoduje často pouhá zvůle odpovědných činitelů. Nad vším se vznáší požadavek masovosti a budovatelského nadšení, kdy se má fotbal stát jednou ze sportovních vizitek nového politického systému. Velmi se v tomto směru angažuje Gottwaldův zeť a ministr národní obrany Alexej Čepička (1910–1990), který podporuje po sovětském vzoru vznik armádních sportovních – a tím i fotbalových týmů. Československá lidová armáda je v jeho očích tím správným ideologickým prostředím pro přípravu budoucích reprezentantů a olympioniků.
Již na podzim 1948 tak vznikne Armádní tělovýchovný klub (ATK), předchůdce Dukly. Později se s armádními celky doslova roztrhne pytel. Ve fotbalových soutěžích se to najednou vedle ATK hemží Tankisty, Křídly vlasti a Rudými hvězdami policejních složek. Armádní kluby si z mateřských klubů stahují hráče povolané k výkonu prezenční vojenské služby. Společně s upevňováním pozice ve sportovním systému Československa se prosazuje praxe, že ti nejnadanější by se měli stát vojáky z povolání a svůj talent dále rozvíjet v lůně armády.
Z armádních klubů se tak mají stát hotspoty reprezentantů v různých sportovních odvětvích – nejen ve fotbale či v hokeji.
Tato „šakalí léta“ zrodí paradoxně jeden z nejikoničtějších klubů československé fotbalové historie, Duklu Praha. V 60. letech se tým s legendárním Josefem Masopustem stane nezpochybnitelným vládcem československého fotbalu a dosáhne svých nejblyštivějších mezinárodních úspěchů. Nikdy si ale nezíská přízeň fanoušků. Jako by ho postihla kletba, která mu sice dovolí fotbalově excelovat, ale celek naordinovaný tzv. shora masovou podporu nikdy nezíská. Většina v něm vidí klub „lampasáků a komoušů“, který je výkladní skříní režimu, cizorodým prvkem mohutně podporovaným z oficiálních míst. Ani jeho zápasy s oběma pražskými „S“ nezískají na zvláštní přitažlivosti. Jsou sledované, to ano, ale nikdy se nevymaní ze stínu, který na ně vrhá strohé označení „malé derby“. Přes všechny peripetie obou klubů si střet pražských „S“ zachová svoji výjimečnost i v této nelehké době.
Padesátá léta zasáhnou svojí vahou oba rivaly z Letné bez rozdílu. Slavia dokonce musí z rozhodnutí vyšších míst opustit právě zrekonstruovaný stadion a přesídlit na podmáčený pozemek ve vršovickém Edenu, kde najde nové působiště. Její původní svatostánek není dostatečně esteticky na výši, aby mohl stát v blízkosti připravovaného pomníku zvěčnělého J. V. Stalina.
I Sparta se musí přizpůsobit novým pořádkům a podělit se o místo s novou vojenskou přehlídkovou tribunou, která vznikne směrem k dnešní třídě Milady Horákové. Na rozdíl od Slavie ovšem uhájí svoji letenskou příslušnost. Není bez zajímavosti, že komunistická zlovůle docílí toho, že oba odvěcí rivalové škrtem pera najednou získají vlastní regionální příslušnost – Slavia se začne identifikovat s Vršovicemi a Sparta s Holešovicemi. Tím nastává konec unikátního modelu „nejfotbalovější pláně Evropy“, která na své ploše soustředila stadiony obou pražských „S“ a DFC, s nímž Slavia sousedila tzv. přes ohradu.
Sparta se nakonec dokáže s novou dobou vyrovnat lépe než Slavia, která bojuje s nepřízní mocných. Ti v ní vidí zosobnění buržoazního sportu a v jejích hvězdách nedávné minulosti zhýčkané primadony, jejichž životní styl se v ničem neshoduje s přísnými pravidly socialistické morálky. Slavia si doslova sáhne na dno, sestoupí několikrát do druhé ligy, aby pak jak pomyslný Fénix z popela v sezoně 1965/1966 povstala se starým jménem a v tradičních dresech k nové slávě.
Velkou oporou je jí přitom Odbor přátel, který se v roce 1964 ustanoví jako zájmové sdružení fanoušků, s cílem vrátit milovaný klub na výsluní. Členy Odboru se stanou přední osobnosti tehdejšího kulturního života – Pivec, Pešek, Kemr, Marvan, Hrabal. I díky jejich úsilí se podaří Slavii stabilizovat, odvrátit reálně hrozící zánik a nasměrovat ji zpátky do první ligy, kam patří.
Obrozená Slavia se pak v novém ligovém ročníku 4. září 1965 střetne na Strahově s mistrovskou Spartou před rekordní návštěvou historie českého fotbalu. Remízu tradičních rivalů 2:2 sleduje přes 50 000 diváků. Vše okoření sázka dvou kamarádů ze severočeské Smržovky – sparťana a slávisty – o to, zda Slavia postoupí zpět do ligy. Slavia to dokáže a sparťan svého kamaráda doveze na trakaři ze Smržovky až na hrací plochu. Kromě jiného stojí toto derby i na počátku formování subkultury skalních fanoušků, kdy se postupně začínají ve fanouškovské obci prosazovat tzv. vlajkonoši a vznikat jádra skalních příznivců, kteří svoji sounáležitost s klubem začínají aktivně komunikovat navenek.
Tento zápas bezpochyby dodal tradici nový náboj a podařilo se mu navázat tam, kde v době socialistických experimentů ve fotbale tato tradice málem zanikla. To, jak dnes vnímáme derby pražských „S“, má svůj původ v tomto zářijovém odpoledni roku 1965. Jako by se podařilo rozchodit zaprášené starožitné hodiny. Najednou se všichni opět mohou těšit z jejich řemeslného umu a křehké krásy.
Jedinečnost okamžiku si uvědomovali i samotní fanoušci. Za všechny to vystihl František Prückner, dlouholetý ctitel barev Sparty: „V té době došlo k nejslavnějšímu derby, které jsem dosud zhlédl. Konalo se za krásného slunného odpoledne na strahovském stadionu, který byl naplněn až k prasknutí 50 tisícovkami diváků. Po celé délce východní tribuny se táhl obrovský transparent s nápisem ‚Ať žijí Sparta a Slavia – české fotbalové jednoty‘ a mezi fandy panovala pohoda vzájemného přátelského hecování.“
A jak to bylo dál? Slavia již v lize zůstane a nikdy, na rozdíl od Sparty, nesestoupí. Bude ale léta marně čekat na vytoužený titul, který by potvrdil její postavení jednoho z historicky nejlepších českých klubů. Naopak Sparta zažije v druhé polovině 80. let jedno z nejdominantnějších období, ozdobené pěti tituly v řadě, a tuto dominanci si podrží i v 90. letech. Za vše hovoří 14 tuzemských titulů sparťanské legendy Jiřího Novotného (nar. 1970), což je možná i světový unikát. Ani po rozdělení Československa s koncem roku 1992 neztratí derby nic ze své přitažlivosti a nadále fascinuje zástupy fanoušků.
Je namístě se zamyslet na tím, jak tento klenot evropské kopané zachovat pro příští generace. Že je něco nejstarší, neznamená, že to tady s námi bude navěky. Jak ukázala minulost, o tradici se musí náležitě pečovat – ze strany klubů, fanoušků i veřejnosti, aby i generace po nás mohly pocítit elektrizující atmosféru tohoto výjimečného zápasu. Je až s podivem, že přes všechny peripetie uplynulých dekád a dvě totalitní diktatury se podařilo kontinuitu derby zachovat. Vedle foukaných vánočních ozdob, Jízdy králů či loutkářství se derby pražských „S“ stalo již dávno nehmotným kulturním dědictvím nás všech. Přičiňme se proto společně, aby tu s námi bylo navždy.
Dočetli jste text, který vyšel v knize Football Club: Nejlepší fotbalové příběhy. Najdete v ní i třeba obsáhlý rozhovor s trenérem Guusem Hiddinkem, povídku Jana Jiráně, dovyprávěnou zpověď Jindřicha Šídla o jeho slastech a strastech s Arsenalem, bizarní groundhopperské příběhy z Brazílie i Moravy a řadu dalších skvělých textů.
Po reprezentační pauze je zpět ligový fotbal. Ukážeme vám, co, kdy a kde si můžete v pátek pustit.
Znáte Hattrick? Tahle hra je na dlouho a jestli milujete fotbal a retro, budete na ní závislí.
Po reprezentační pauze se o víkendu vrací liga. Za sebou má 14 odehraných kol a spoustu dalších důležitých čísel. Vyznáte se v nich? To odhalí náš kvíz vycházející z aktuálních statistik, který se vás občas snaží zmást, tak se nenechte...
