Pas a kopačky. Na první dobrou si s nimi nic nespojíte. Prostě obyčejné předměty, kterým větší pozornost věnujeme pouze v případě, že platnost pasu brzo vyprší nebo když na vás z kopaček vykukují palce. Vše se ale změní, pokud se jedná – jako v tomto případě – o muzejní exponáty se vztahem ke konkrétním osobnostem.
Pas patří legendárnímu trenérovi Slavie Dědkovi Johnu W. Maddenovi a kopačky neméně legendárnímu brankáři Františku Pláničkovi. Vítejte u dalšího dílu seriálu Pod kůží, který jsme ke 130letému výročí Slavie spojili s exponáty z jejího muzea.
Pas Johna W. Maddena představuje společně s kopačkami Františka Pláničky hommage svého druhu. Podobně jako je film Woodyho Allena Manhattan poctou New Yorku a album Beatles Abbey Road nahrávacímu studiu, kde deska vznikala, tak i oba tyto předměty vzdávají neokázale hold mužům, kteří se stali synonymem fotbalové Slavie.
O čem nám může vyprávět Maddenův pas? Že i když se jeho držitel sžil s českým prostředím, nadále zůstával hrdým Skotem a občanem britského impéria. Roku 1905, kdy přichází do Prahy, je fotbal v kontinentální Evropě na vzestupu. Etablují se první pravidelné soutěže. V Čechách to je od roku 1906 Pohár dobročinnosti.
V té době se Praha může pochlubit dvěma špičkovými kluby – Slavií a německým DFC. Sparta prozatím fotbalově paběrkuje. Její čas má teprve přijít. Ochozy a klubové kasy neplní zápasy mezi domácími týmy, nýbrž utkání se zahraničními soupeři. Čím věhlasnější soupeř a schopnost s ním hrát atraktivní a vyrovnanou partii, tím lépe pro mezinárodní renomé klubu a jeho kasu.
I ve Slavii cítí, že nadešel čas pro zahraničního trenéra, který by klub posunul blíž britským vzorům, profesionalizoval ho. A to v době, kdy si pojem profesionalismus v českém sportovním prostředí nezadá s termínem národní zrady. Zaprodat národ, či zaprodat sportovní čest za peníze - pro současníky mezi tím není veliký rozdíl.
Střední Evropa je v tomto postoji, bezpochyby pod vlivem tělovýchovného hnutí s jeho principy nezištného tělesného rozvoje, jednotná a lpí na ortodoxním amatérismu. Skvěle to ilustruje příklad brankáře vídeňského klubu First Vienny, Karla Pekarny, kterého ve stejné době jako Slavie Maddena angažují glasgowští Rangers.
Stává se tak vůbec prvním profesionálním fotbalistou ve střední Evropě. Po návratu ze Skotska se musí podrobit proceduře reamaterizování skrze Rakouský fotbalový svaz, aby mohl nadále nastupovat za svůj mateřský klub. Spíš než správní proceduru připomíná Pekarnova reamaterizace proces morálního očištění, které je v očích jeho současníků nutné, aby mohl nadále nezištně bojovat za klubovou čest a slávu.
Slávistické výročí 130 let od založení klubu rozvířilo hladinu pochyb. Kdo byl vlastně prvním fotbalovým klubem? Slavia, Sparta, nebo někdo jiný? Povyprávíme vám nejen o tom, ale i o síle klubové historie a proč je důležité se jí zabývat.
Na rozdíl od Pekarny Maddenovi nic podobného nehrozí. Hráčskou kariéru dávno pověsil na hřebík. Za Celtic odehrál mezi lety 1889 až 1896 v útoku 92 utkání a vstřelil 38 branek. Karieru pak dohrával v FC Dundee a londýnském Tottenhamu. Funkcionáři Slavie si ho vyhlídnou při zájezdu Celticu na kontinent v roce 1904, kdy je Praha jednou ze zastávek a Madden součástí výpravy.
Pražský klub v něm získává odborníka, který přináší do českého fotbalu herní know-how skotské kopané postavené na krátkých přihrávkách a také dostatečně inovativního trenéra, který se nebojí experimentovat, aby dosáhl kýžených výsledků.
Madden vnáší do českého fotbalu systematičnost s cíleným tréninkem dovedností jednotlivých hráčů. Obohacuje trénink o atletické prvky, jeho pověstná lájt ekzrcajzís, v překladu lehká cvičení. Jako jeden z prvních dbá na životosprávu a zdraví hráčů. A výsledky se brzy dostaví. Slavia pod jeho rukama schopnýma rozpoznat a umně zaléčit kdejakou pohmožděninu a výron začíná před první světovou válkou spanilou jízdu na trůn jednoho z vládců kontinentální kopané.
S trochou nadsázky se dá říci, že rázovitý Skot se Pražanům dostal doslova pod kůži. Líčení vtipných příhod a anekdot s Maddenem v hlavní roli věnoval několik kapitol také novinář Maxim Boryslawski ve své kouzelné knize o počátcích české kopané Česká ulička z poloviny padesátých let. Aniž by to zamýšlel postavil tím nezapomenutelnému trenérovi možná ten nejpevnější pomník ze všech. Právě díky Boryslawskému se Dědek nadechl k novému životu po životě a stal se legendou svého druhu.
Že v českém prostředí zanechal během své pětadvacetileté trenérské kariéry u Slavie nesmazatelnou stopu, dokládá také oblíbená dětská knížka Eduarda Basse Klapzubova jedenáctka. Starý Klapzuba, který s nevyčerpatelnou energií a vytrvalostí učí svých jedenáct synů po tři roky „brát míče ze vzduchu, umrtvit je, podávat, falšovat, střílet v klidu i běhu“, ve své staromódní beranici a s fajfkou v koutku úst až nápadně připomíná Maddena. Ke Skotově rozpoznávacím znamením patřil léta z módy vyšlý tvrďák a obligátní dýmka.
Jaký byl tedy největší přínos jednoho z otců české uličky pro naši kopanou? Nejsou to tréninkové metody ani neotřelé taktické varianty. Kdybych si mohl vybrat, tak do kolonky se jménem na jeho pasu vepíšu jedno jediné slovo – professional/profík.
Ruku na srdce: kolik párů kopaček jste za svoji fotbalovou kariéru odeslali do věčných lovišť či lépe řečeno zanechali u kontejneru, protože buď už nevyhovaly velikostně, měly žraloka či se prostě přestaly líbit? Určitě jich bylo několik.
Asi těžko si dnes přestavit, že by někdo v jedněch kopačkách odehrál prakticky celou kariéru. Žijeme v době konzumního nadbytku a jak nás fotbalové hvězdy z reklam neustále přesvědčují, bez stále nových modelů blížících se technickou dokonalostí raketoplánům NASA se žádný průměrný kopáč neobejde. Takže nám nebohým nezbývá nic jiného než se s manželkou přetahovat o místo v šatní skříni, aby se všechny nové modely pohodlně vešly.
To nebyl případ Františka Pláničky. Sám majitel popsal původ kopaček v dopise kamarádovy Standovi Chobotskému, kterému je poslal darem. Dopis je vlastně autentika svého druhu – v církevní tradici se tak označoval průvodní text dokládající pravost relikvie. Plánička v něm detailně popisuje, jak pro něj byly kopačky vyrobeny v polovině dvacátých let na míru obuvníkem, který dlouhodobě spolupracoval se Slavií.
Kolíky se skládaly z řady kožených koleček, které se hřebíčky přibíjeli na pásky připevněnými na spodu kopačky. Plánička v nich hrál a trénoval neuvěřitelných 44 let! Absolvoval v nich obě mistrovství světa i pouťáky po skončení kariéry, kdy ho už přestalo bavit neustále upevňovat hřebíčky špunty, aby vydržely do dalšího zápasu a tak je raději strhl a hrál bez nich. Na stará kolena nastupoval nejraději na levé spojce. A díky dopisu víme, kdy je obul naposledy. Stalo se tak v červenci 1970 při utkání seniorů Slavie v Domoušicích u Rakovníka v jeho 66 letech!
Skromnost a houževnatost ho zdobily celý život. Patřil už k nové generaci fotbalistů, která začala do fotbalu pronikat po první světové válce. Byla nová doba, vznikla republika a o slovo ve sportu se stále víc hlásil profesionalismus. Pseudoprofesionální poměry předchozích dekád s obligátními dietami pro hráče stále méně vyhovovaly představě profesionálního fotbalového provozu, jak ho mimo jiné razil ve Slavii Dědek Madden.
Z fotbalu se stává zábava pro stále širší fanouškovskou základnu, která je ochotna za ni také zaplatit. Za svoje peníze ale očekává špičkovou podívanou, které docílíte pouze tehdy, pokud hráčům poskytnete dostatečné finanční zázemí, aby se mohli plně věnovat kopané a nemuseli se až tak často ohlížet na zadní kolečka ve formě paralelního zaměstnání. Plánička patřil právě k té generaci, která se stala v polovině dvacátých let doslova ze dne na den profesionály.
No, profesionály… Jak sám po letech vzpomínal, mělo to svá úskalí, kdy především mimopražské kluby uzavíraly s hráči na oko profesionální smlouvy, aby se mohly od roku 1925 zúčastnit celostátní profesionální ligy, ale vyplácely je pouze, pokud se podařilo naplnit kasu. Mnohdy tak jednaly v rozporu s tehdejšími svazovými regulemi, které stanovily odměnu pro profesionální fotbalisty mezi 200 až 1 200 Kč měsíčně.
Sám Plánička v roce 1926 dostával měsíční gáži ve výši 1 200 Kč bez prémií. Ve druhé polovině třicátých let si pak polepšil na 2 800 Kč měsíčně. To ale nebylo zdaleka nic proti základnímu platu Josefa Bicana po jeho příchodu do Slavie – 5 000 Kč základní mzdy zařadilo tehdy Bicana příjmem na úroveň vysokoškolských profesorů.
I když pas a kopačky nepatří k těm nejatraktivnějším muzejním exponátům, zůstávají pro nás svědectvím o lidech, kteří se fotbalu a Slavii zcela odevzdali a položili tím mimoděk základy českého sportovního profesionalismu. V tomto ohledu vůbec nevadí, že na zmíněný pas už nikam nevycestujete a kopačky jsou bez špuntů.
A co bude námětem dalšího dílu Pod kůží? Že má Slavia patent na trofeje to se všeobecně ví, ale, že si jednu z nich nechala patentovat, o tom ví jen nemnozí...
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Postup do Ligy mistrů si vybírá zásadní daň na výkonech Sparty v domácí soutěži. Je devět bodů za Slavií a odehrála letos naprosté minimum utkání, které by se daly hodnotit jako pohodlné výhry. Velkou roli hraje neefektivní skladba kádru.
Datové modely říkají, že Sparta má šanci na postup z ligové fáze Champions League zhruba padesát na padesát, spíš o trochu víc. Rozebereme si výhled českého mistra v elitní evropské soutěži.
O Sokol Úpohlavy ze čtvrté třídy se před rokem zajímali až v Japonsku. Šestnáct žlutých karet pro jeho hráče v jednom zápase tehdy vytvořilo nepřehlédnutelný světový rekord. Vyrazili jsme zjistit, jak se dělá fotbal na místě, které by bez fotbalu bylo zapomenuté.
