Jak vám vyhovuje role televizního experta?
Teď je to docela nápor. Poprvé totiž v téhle pozici zažívám velký turnaj. Je toho hodně, ale člověk si zase udělá větší přehled o fotbale a zahraničních hráčích, které by jinak tak podrobně nesledoval.
Sedí vám při rozborech víc klubový fotbal, nebo ten reprezentační na MS? A je v tom pro vás vůbec zásadnější rozdíl?
Lépe se cítím u klubového fotbalu, přeci jen německou Bundesligu nebo francouzskou Ligue 1 pravidelně sleduji. Reprezentace, hlavně ty mimoevropské, dají člověku při přípravě pořádně zabrat.
Komu na mistrovství fandíte?
Dobrému fotbalu. (smích) Není to tak, že bych měl vyloženě jednoho favorita, jehož zápasy bych víc prožíval.
Tak ještě jinak. Koho favorizujete?
Už před šampionátem jsem tipoval Brazilce. Bylo by hezké, kdyby po dvaceti letech získali opět mistrovský titul. Nebudou to mít ale lehké. Francie hraje skvěle a pomalu se zvedá i Argentina a Nizozemsko. Líbí se mi také Chorvati. Jasného favorita nemám, ale největší šance dávám Brazilcům.
Jak hodnotíte dosavadní průběh šampionátu v Kataru?
Po organizační stránce jde vlastně všechno nad očekávání dobře. Takže u mě převládají spíš pozitiva. Co se týče zápasů, některé jsou nudnější, některé zábavnější, ale to je stejné na všech šampionátech. Pořád čekám na „wow zápas“, který si lidé budou pamatovat řadu let. Ale věřím, že na něj ještě dojde, až proti sobě narazí ti nejlepší.
Když se řekne MS 2006 v Německu – co se vám vybaví jako první?
Zážitek. Moje jediné mistrovství světa. Navíc v Německu, kde jsem dlouho působil. Začalo to moc hezky, v páté minutě prvního zápasu s Amerikou jsem dal gól, který pomohl k vítězství. Bohužel jsem se ale pak zranil a šampionát pro mě skončil. Přesto jsem rád i za těch 43 minut, které jsem tam odehrál.
Jaké to je, když člověk přijede na vysněný šampionát, začne ho jako král, ale potom přijde zranění a rychlé procitnutí?
Dlouho nebylo jasné, jestli na mistrovství světa vůbec pojedu. Necelý rok před startem jsem si přetrhl křížové vazy v koleni, podstoupil jsem operaci a náročnou rehabilitaci. Všechno jsem pak podřídil mistrovství světa. Odjel jsem do Regensburgu, kde jsem byl čtyři měsíce zavřený na samotě v rehabilitačním centru. Dřel jsem, abych šampionát stihnul. Ale asi i kvůli tomu, že koleno ještě nebylo v dobré kondici, nevydržel sval na zdravé noze, která byla přetěžovaná. V Gelsenkirchenu, kde jsme tehdy s USA hráli, bylo navíc abnormální horko, skoro čtyřicet stupňů. Noha nevydržela, natrhl jsem si zadní stehenní sval. I tak jsem ale rád, že jsem tam byl a s odstupem času na to vzpomínám rád.
Proč to tenkrát české reprezentaci na MS nevyšlo?
Když teď v Kataru mluvil Kevin De Bruyne o tom, že jeho Belgie má už přestárlý tým, okamžitě jsem si vzpomněl na nás v roce 2006. I my jsme v Německu byli za zenitem. Tým byl zkrátka na vrcholu v Portugalsku v roce 2004. Potom už začaly komplikace, Pavel Nedvěd se nejdřív vzdal reprezentace a nejel s námi celý kvalifikační cyklus. Zároveň tam byla spousta zdravotních problémů – Vláďa Šmicer na MS ani nejel, já jsem vypadl na tři čtvrtě roku, Vráťa Lokvenc a Milan Baroš měli taky trable se zraněními. Když se člověk podívá na naši soupisku, tak tam bylo osm hráčů ve věku třiatřicet let a víc, takže jsme byli opravdu přestárlí jako letos Belgie. Už to potřebovalo okysličit. I proto to asi nevyšlo.
Přemýšlel jste někdy o tom, jaké to mohlo být, kdybyste byl na další zápasy k dispozici? Měli bychom výrazně větší šanci na postup?
Nemyslím si, že bych to zásadně vytrhnul. Ghana byla výtečně připravená a jednoznačně nás přejela. S Italy, kteří pak celý šampionát vyhráli, bych to asi taky nespasil.
Proč to vaší silné generaci vyšlo na MS jen jednou?
Pro evropské týmy je obecně těžší postoupit na mistrovství světa než na Euro. Zároveň platí, že když se odehrálo úspěšné Euro, řada hráčů přestoupila a pak trvalo, než se aklimatizovali v nových klubech, což mohlo negativně ovlivnit i následnou kvalifikaci na světový šampionát. Takhle se to s námi v podstatě táhlo už od Eura 1996. Ale opravdu těžko říct. Možná je to dané taky tím, že jsme malá země s menší hráčskou základnou, takže je pro nás těžší nastavit všechno tak, abychom zvládli dva náročné kvalifikační cykly po sobě.
Nově se bude mistrovství světa rozšiřovat na 48 účastníků. Je to dobře?
Myslím, že ne. Rozmělní to kvalitu. Mělo by to zůstat na dvaatřiceti týmech. Letos bylo třeba skvělé koukat na skupinu Německa, Španělska, Japonska a Kostariky, jak byl při posledních zápasech každou chvilku na postupové pozici někdo jiný. Takhle to má pro mě největší kouzlo. Nedává mi smysl, že se rozhodující zápasy nebudou hrát ve stejnou chvíli. Tyhle experimenty se mi moc nelíbí.
Letos jsem se bavil s trenérem Jindřichem Trpišovským o tom, jak se mění jeho profese. Jak je to ve vašem případě? Jak moc se proměnilo pojetí hry útočníka od doby, kdy jste byl na vrcholu?
Výrazně. Už se nehraje na typické hrotové útočníky. Sám jsem o tom přemýšlel, jestli bych se v dnešním fotbale prosadil.
To by byla hned moje další otázka. Prosadil?
Dneska bych to měl určitě o dost těžší. Teď se od útočníka požaduje především to, aby byl dynamický, rychlostně vybavený. Všechno ovlivnila hra Barcelony s Messim, který hrál vepředu falešnou devítku. Hodně týmů to kopírovalo, takže v útoku hráči spíš rotují, už se nehraje na klasického urostlého útočníka, který svádí řadu osobních soubojů. To vidíme spíš v české lize, ale v moderním fotbale se už tenhle typ útočníků vytrácí.
Češi se nedostali do Kataru i proto, že nemají pevné herní základy. Jaké jsou možnosti, když hrajete s jasně daným stylem, ukazují Dánsko a Wales. Tedy země s podobným potenciálem jako Česko, se kterými by se reprezentace měla porovnávat.
Hrálo se vám v lépe, když jste byli na hřišti dva útočníci, nebo jste byl na hrotu radši sám?
Jak kdy. Dobře se mi spolupracovalo s typem útočníků, kteří byli menší a pohyblivější. Samozřejmě záleží na tom, jak vás podporuje záloha. V reprezentaci to byla fantazie, pro nás útočníky radost hrát. Nezáleželo na tom, jestli jsem tam byl sám, nebo ještě s někým. V Dortmundu jsem hrál taky sám a nevadilo mi to.
Koho považujete za největšího ofenzivního parťáka?
Zažil jsem jich spoustu. Hodně jsme si rozuměli s Milanem Barošem, ale zase tolik zápasů jsme spolu neodkopali. Intenzivnější to bylo s Tomasem Radzinskim v Anderlechtu, kde jsme spolu hrávali jak dvojčata. Nastupovali jsme spolu proti největším týmům světa v Lize mistrů a docela se nám dařilo. Určitě to podpořilo i to, že jsme byli velcí kamarádi mimo hřiště.
A kdo byl naopak nejnepříjemnější obránce, proti kterému jste hrál?
Těch byla spousta. Měl jsem to štěstí, že jsem si mohl zahrát proti těm nejlepším na světě. Nepříjemní byli třeba Marcel Desailly, Rio Ferdinand, Alessandro Nesta, Jaap Stam a další. S těmihle obránci to byly nelítostné souboje na krev, ale vždycky v rámci fair play.
Kdo z nich nejvíc bolel?
Třeba v Bundeslize jsem narážel na hráče, kteří byli mnohem víc zákeřní. Například Brazilec Lúcio v Leverkusenu a později v Bayernu Mnichov. Od něho to byly v každém souboji lokty v obličeji.
Špičkový útočník musí být nekompromisní mašina na góly, což vyžaduje sebevědomí až do nebe. O vás se ví, že jste skromný kluk, žádný typ mačo fotbalisty. Jak jste na sobě musel pracovat po psychické stránce?
Já jsem byl zápasový typ. Když přišlo utkání, tak jsem se dokázal hodně namotivovat a na hřišti jsem si dost věřil. Mimo hřiště už to bylo horší. Jasně, nebyl jsem mačo, co by na úkor týmu hrál jen na sebe, ale na hřišti jsem se sebevědomím problém neměl.
Kdy byla v tomhle ohledu nejlepší doba?
Myslím, že to byl přechod z Lokerenu do Anderlechtu. Byl jsem v nejlepším fotbalovém věku okolo šestadvaceti let, fyzicky jsem se cítil výborně, na moji výšku jsem na tom byl taky dobře rychlostně. To se člověku dostane do hlavy a pak si dovolí víc s míčem. Tenkrát jsem začal nastupovat za reprezentaci a za prvních deset zápasů dal asi devět gólů.
A co doba, kdy o sobě útočník začíná pochybovat. Neměl jste to snadné, když jste odcházel ze Sparty, nepovedlo se ani angažmá v Norimberku…
Nepříjemné to bylo od toho zranění kolene. Bylo mi třiatřicet let, měl jsem za sebou velké zdravotní komplikace, cítil jsem, že mi docházejí síly. Nepovedlo se angažmá v Monaku a pak ani v Norimberku. Potom jsem šel ale do Ruska, kde se to zase zlomilo a cítil jsem se dobře.
V dokumentu Jan Koller: Příběh obyčejného kluka se věnovalo dost prostoru vašemu konci ve Spartě, ze které jste do Belgie neodcházel v nejlepším. Tehdy se k vám nezachovali moc dobře fanoušci, ale ani někteří spoluhráči jako třeba Horst Siegl. Jak obtížně se vám dnes o té době mluví? A jak moc to ovlivnilo váš další vztah ke klubu?
S Horstem jsme si to už vyříkali. Teď se často potkáváme v televizních studiích i na hokeji, který spolu hrajeme. Já jsem takový, že i v tom špatném, co se mi přihodí, se snažím vždycky najít něco dobrého. A rozhodně můžu říct i to, že mě tahle situace posílila.
Spartě můžu vděčit za to, že mě dostala do velkého fotbalu. I když spíš některým lidem než samotnému klubu. Ostatně já se nijak netajím tím, že nejsem žádný extra velký sparťan. Na Letné jsem nebyl třeba už pět let. Od malička jsem fandil Bohemce, takže když už jdu v Česku na fotbal, je to většinou do Ďolíčku.
Vladimír Coufal prožívá po dvou a půl letech ve West Hamu nejhorší období v Anglii. K tomu teď sleduje mistrovství světa a mrzí ho, že tam s Českem není. Náladu mu spravují aspoň jeho oblíbení Brazilci. Vadí mu MS v Kataru? A předtím v Rusku? Měli by se hráči vyjadřovat k politice? A jak řeší, že vypadl z ligové sestavy? Odejde? Ptáme se v rozhovoru.
Kdo byl váš fotbalový vzor?
Když jsem hrál ještě v žácích v záloze, tak to byl Francouz Michel Platini. A když jsme se později přesunul do útok, tak asi Holanďan Marco Van Basten.
Který gól v kariéře byl pro vás nejdůležitější?
Těžko říct, těch bylo určitě víc.
A kdybyste musel jmenovat opravdu jen jeden?
Největší euforie z gólu asi přišla, když jsme hráli kvalifikaci na mistrovství Evropy 2000 proti Skotsku na Letné. Já jsem šel do hry 20 minut před koncem, když jsme prohrávali. Pak Pavel Kuka srovnal a já jsem dal v devadesáté minutě rozhodující gól hlavou a tím jsme se kvalifikovali na mistrovství Evropy. Euforie na stadionu byla neuvěřitelná. Od té doby jsem začal hrát za národní tým v základní sestavě po dobu dalších osmi let.
Myslíte si, že vás může ze současné generace fotbalistů někdo překonat v čele střeleckých statistik české reprezentace?
Reálnou šanci má asi jen Patrik Schick. Určitě bych mu to přál, střelecké vlohy na to má, ale přijde mi, že ho začínají trápit zranění. Aby dal člověk v reprezentaci tolik gólů, musí se sejít hodně faktorů – zdraví, forma, spoluhráči, soupeři v kvalifikacích.
Pod kterým trenérem se vám hrálo nejlépe?
Zlomový pro mě byl pan Reinders v Lokerenu, který byl první trenér, co mi stoprocentně věřil. To jsem do té doby nezažil. Začal mě pravidelně stavět, stouplo mi sebevědomí a zároveň jsem na sobě ještě víc makal. Myslím, že tehdy jsem udělal největší progres v celé mojí kariéře. A samozřejmě se mi skvěle spolupracovalo i s panem Brücknerem.
A naopak? Pod kým se vám nehrálo dobře?
To byl asi první trenér v Lokerenu. Pod ním se hrál hodně defenzivní fotbal. Nenastupoval jsem pravidelně. Na to nerad vzpomínám.
Kdybyste ve vaší kariéře mohl změnit jednu věc, jedno rozhodnutí, co by to bylo?
Asi bych nešel do Norimberku. Tam jsem si to tenkrát špatně vyhodnotil. Přestoupil jsem v půlce sezony, což bylo jedinkrát v mojí kariéře. Ani dnes bych to hráčům moc nedoporučoval. Většinou je opravdu lepší jít na startu sezony, kdy začínáte od nuly, jedete celou přípravu, nestane se vám, že přijdete do rozklíženého týmu, kde to má trenér nahnuté, takže sotva se v klubu rozkoukáte, už vás trénuje někdo jiný. Tohle bylo jediné vyloženě blbé období, jinak bych nic neměnil.
Váš tehdejší agent Pavel Paska nedávno říkal, že pro vás Monako nebylo ze sportovního hlediska nejlepší volba… Že jste mohl jít do lepších soutěží.
To mohl. Dával jsem ale přednost rodině. Pět let jsme žili v Dortmundu, kde to nebylo z hlediska životního stylu ideální. Potom už jsem při rozhodování o dalším angažmá upozadil sportovní stránku před tou rodinou.
Nešlo to udělat jinak?
Určitě ano, ale ničeho nelituju.
Jaké jsou teď vaše fotbalové ambice, kromě role televizního experta? Nemáte funkcionářské nebo trenérské choutky?
Rozhodně ne. Nejsem trenér ani funkcionář. Když jsem ještě žil trvale ve Francii, tak jsem pro Spartu sledoval francouzské talenty z druhé ligy, což mě docela bavilo. Ale teď to mám na pohodu. Profesionální fotbalové prostředí je náchylné na stres, po psychické stránce extrémně náročné. Já chci být spíš nezávislý, sám svým pánem.
Rozhovor vznikl ve spolupráci se značkou Kia, jejíž je Jan Koller ambasador. Proto máme ještě přídavek pro řidiče.
Jaký typ auta je vám nejbližší?
Protože se často přemisťuju na trase Praha-Smetanova Lhota-Nice, jsou to nyní hlavně velká, prostorná auta, SUV. Potřebuju je hlavně kvůli své vysoké postavě, i kvůli tomu, abych do nich pohodlně poskládal sportovní vybavení a další věci. Aktuálně jezdím s Kia Sorento, které mi naprosto vyhovuje. Sorento je ideální na dlouhé cestování a s plug-in hybridním pohonem je navíc i úsporné. U dalšího auta bych se už nebránil ani čisté elektrice.
Jak jste během kariéry přistupoval k autům? Když se řekne fotbalista, většině lidem se vybaví drahé bouráky. Jak jste to měl vy?
Taky jsem si prošel tímhle obdobím, hlavně v Dortmundu, kdy jsem začal vydělávat hodně peněz, takže jsem si udělal radost. Ale já na tohle moc nejsem. Auta beru jako dopravní prostředek, takže mi jde hlavně o to, aby auto bylo praktické a v tomhle mi Sorento vyhovuje.
Je nějaké auto, které bystě chtěl ještě řídit?
Ani ne. Nikdy jsem nebyl velký blázen do aut jako třeba někteří moji spoluhráči, kteří neustále auta měnili a kupovali si nové a nové modely. U mě teď opravdu vítězí praktičnost. Moje aktuální auto mi slouží skvěle a když si sklopím zadní sedačky, tak je tak prostorné, že se v něm se svými centimetry můžu bez problémů i vyspat. (smích)
Narodil se v roce 1973 v Praze. Z divizního Milevska si ho vytáhlo béčko Sparty až v jeho jednadvaceti letech. Rychle se prosadil do prvního týmu, se kterým získal mistrovský titul. Pak přestoupil do belgického Lokerenu, ze kterého se po veleúspěšných třech letech stěhoval do Anderlechtu Brusel, kde vyhrál dvakrát titul. Následovalo angažmá v Borussii Dortmund, se kterou spolu s Tomášem Rosickým pro změnu triumfoval v Bundeslize. Po pěti letech přestoupil do Monaka, kde se ale neprosadil. Následovala krátká štace v Norimberku, se kterým sestoupil. Pak si ještě vyzkoušel ruskou nejvyšší soutěž za Samaru. Kariéru ukončil ve třetí francouzské lize v Cannes. Za reprezentaci odehrál 91 zápasů, ve kterých dal 55 gólů. Je tím pádem historicky nejlepším střelcem českého národního týmu.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Po reprezentační pauze se o víkendu vrací liga. Za sebou má 14 odehraných kol a spoustu dalších důležitých čísel. Vyznáte se v nich? To odhalí náš kvíz vycházející z aktuálních statistik, který se vás občas snaží zmást, tak se nenechte...
Liga národů pro Česko skončila výhrou ve skupině. Teď reprezentaci čeká cesta ze snem. Příští rok odehraje kvalifikaci na mistrovství světa 2026. Kvíz vás prověří, co o příštím mundialu víte.
Mládí vpřed. A vědomé jsou si toho i fotbalové kluby, které na fanoušky z generace Z stále častěji cílí v nejrůznějších marketingových kampaních. Ukázkovým příkladem propojení popkultury a fotbalového klubu je narozeninová party Sparta on Fire s hudebními esy Rohonym, Mišíkem a Manenem.
