Hvězdy, chorály i drby na Twitteru. Experti lákají na ligy, které sledují

Když jsem se coby malý kluk zamiloval do fotbalu, sledování české ligy bylo v naší domácnosti jasnou volbou – žádnou jinou soutěž jsme prostě nechytali. Mně to ale vůbec nevadilo a na pěkných pár let se stala tehdy ještě Gambrinus liga mým denním chlebem.

Později jsem objevil i krásu ligy německé či anglické, česká nejvyšší soutěž však u mě i z profesních důvodů stále hrála prim. Vše změnil až covid. Na stadiony se nesmělo a já zjistil, že u televize mě naše liga moc nebaví. A navíc jsme začali připravovat podcast o Premier League. Chtěl jsem to dělat pořádně, nikdy bych si nedovolil přijít před mikrofon jen s tím, že jsem z proběhlého kola viděl půlhodinový sestřih. Čtyři až pět zhlédnutých zápasů za víkend se stalo normou, která pro mě platí dodnes.

Oblíbit si anglickou ligu je navíc fakt jednoduché. Obrovské množství peněz z televizních práv způsobuje, že i nejslabší celky v tabulce si mohou dovolit nadstandardní hráče. Dalším faktorem jsou všechny ty fascinující věci okolo. Můžete sledovat studia na Sky, číst analýzy The Athletic, poslouchat desítky podcastů… Pokud chcete oblíbenému týmu věnovat tři hodiny denně, množství obsahu, který okolo Premier League vzniká, vám to umožní.

Na českou ligu mi tak nezbývá příliš času. Nejsem ale snobem, který by nad ní ohrnoval nos. Má svou kvalitu a tuzemské týmy v Evropě dlouhodobě dosahují parádních výsledků. A ačkoliv nyní své víkendy věnuji Premier League, vážím si každého fanouška, který své mužstvo podporuje týden co týden na výjezdech i domácích stadionech. Bez nich by totiž žádný fotbal nebyl.

Mezi zahraničními soutěžemi u mě vede ta francouzská. V rámci evropské top 5 bývá často zmiňována jako poslední, já bych ale našel řadu důvodů, proč ji naopak řadit mezi špičku. Jedním z nich je prostor, který v ní dlouhodobě dostávají mladí hráči. Loni třeba fotbalisté pod 21 let odehráli v Ligue 1 nejvíce minut ze všech lig top pětky. A to dost jednoznačně, Bundesliga na 2. místě zaostala skoro o polovinu. Sledování Ligue 1 dá člověku skvělý přehled o tom, kdo jsou budoucí hvězdy evropského fotbalu.

V souvislosti s Ligue 1 je potřeba zmínit ještě jednu věc: atmosféru. V síle fanouškovské scény podle mě může Francii z elitních soutěží konkurovat jen Německo. Aktivní fandění, chorea či pyrotechnika jsou běžnou součástí zápasů, zvlášť když jde o derby či důležité duely. Atmosféra v Marseille, Saint-Étienne nebo Paříži patří k tomu vůbec nejlepšímu v Evropě.

Zároveň pravidelně sleduji i českou ligu. Jasně, kvalita fotbalu občas vázne, o tom to ale vždy není. Fortuna liga je prostě „naše“ soutěž a i když má svoje problémy, možnost chodit na zápasy přímo na stadion či probírat výsledky skoro s kýmkoliv to za mě bohatě vyvažuje. Baví mě na ní i drby, které se člověk může dozvědět na Twitteru, fórech nebo prostě od někoho, kdo zná někoho. Jsou to detaily, ale přispívají k tomu, že dění okolo ligy nikdy nepřestává být zajímavé.

Dlouhodobě mě baví německá Bundesliga. Souvisí to s tím, jak je u našich sousedů fotbal vnímán. Na vlastní kůži jsem to zažil pouze na nižší úrovni na konci své profesionální kariéry. Hrál jsem tamní čtvrtou nejvyšší soutěž, třeba i před šestitisícovou návštěvou. Fotbal v Německu prostě milují a fotbalisté tam jsou za jejich um respektováni. To se prolíná napříč všemi úrovněmi.

Zpět ale k nejvyšší soutěži. Ta nabízí vše, co si fanoušek od fotbalu může přát. Od precizní fyzické připravenosti, přes rychlost až po skvělou technickou kvalitu. Domácí hráči přináší většinou to, čím jsou Němci obecně proslulí - zarputilost, poctivost a pevnou vůli, což i podle jejich slov „přebíjí“ talent. Zahraniční hráči zase do hry vnesou potřebnou kreativitu, techniku a živelnost. Společně s plnými tribunami nadšených fanoušků se jedná o mix plný dokonalých zážitků a emocí.

Přes to všechno je na prvním místě v mém žebříčku nejoblíbenějších soutěží ta česká. Dlouhá léta jsem ji sám hrál, mám o ní tedy největší přehled a navíc jsem pravidelně součástí televizních přenosů na stanici O2TV Sport. Vždy budu naši ligu hájit. Často si neuvědomujeme, že české výchozí podmínky nejsou takové jako v jiných, a už nejen v západních, zemích. Sleduji ji pravidelně právě i proto, že chci mít při víkendových televizních přenosech co největší přehled a k dispozici potřebné argumenty při hodnocení zápasů či jednotlivých hráčů. O víkendu většinou zvládnu zhlédnout minimálně čtyři ligové zápasy.

Nejraději sleduji českou a anglickou ligu. Českou, protože je mi nejblíže. Baví mě sledovat mladé talenty, kteří to mají v české lize nesmírně těžké na prosazení se. Bylo by super, kdyby se více přiblížila např. stylu nizozemské, kde to svým pojetím mladí fotbalisté mají jednodušší a pro oko diváka je to určitě příjemnější zážitek. V každém kole se snažím koukat na co nejvíce zápasů. Řekla bych, že se podívám nejméně na čtyři. Určitě na Spartu a na Zlín. A pak na to, co je zajímavé. Anglickou ligu sleduji pro její kvalitu a super hráče.

Preference ligových soutěží podle mě ovlivňuje nejen kvalita, ale i určitý sentiment a emocionální vztah k zemi nebo týmu. Jako člověk, kterému je od mala blízká italská kultura a v rodině zdědil fandění AC Milán, miluji sledování Serie A. Nyní je italská nejvyšší soutěž v dobrém stavu, baví mě svou kvalitou, příběhy i taktickou stránkou hry, ale lize jsem byl věrný, i když zažívala útlum. Velkou roli pro mě hrají i vášniví fanoušci či historie jednotlivých týmů.

Když odmyslím tento sentiment, čistě fotbalově je nejlepší Premier League, jelikož kvalita hráčů v každém týmu tabulky je nesrovnatelná s jinými ligami. Vypovídá o tom například fakt, že Remo Freuler, jeden z tahounů italské Atalanty, která loni hrála Ligu mistrů, nyní přestoupil do Nottinghamu Forest, kde bude hrát o udržení. K atraktivnosti Premier League přispívá také její mediální pokrytí. O každém menším týmu ví i průměrný divák obrovskou porci informací a populární je třeba i fantasy soutěž k anglické lize.

Česká liga je v mém pomyslném žebříčku bohužel relativně nízko, kdybych v ní neměl svůj oblíbený tým, zřejmě ji téměř nesleduji. Zvlášť když se člověk snaží koukat na utkání všech pěti nejlepších lig (u mě zhruba 7 zápasů za týden), působí soubojovost, kvalita trávníků i taktická úroveň české ligy jako pěst na oko. Nevím, kdy jsem si naposledy naladil zápas, kde by nehrála Slavia, Sparta nebo Plzeň. Upřímně, raději mám povědomí o tom, jaké talenty skrývá Bundesliga, než jak hraje Olomouc.

Nejvíce sleduji španělskou La Ligu, jsem velkým fanouškem Realu Madrid. Zápas Los Blancos vynechám jen zcela výjimečně, zároveň sleduji také konkurenty a poslední roky byl vždy extrémně zajímavý boj o evropské poháry i záchranu. Poté si „vyzobávám“ šlágry z ostatních lig včetně české. Nejenom nejvěhlasnější kluby, ale spíše zápasy, kde mám nějaký oblíbený tým nebo vím, že bude panovat skvělá atmosféra. V tomto hrají pochopitelně prim derby, vždy se těším například na to římské nebo na duel Borussie Dortmund se Schalke 04.

Co se týče české ligy, má pro mě určitě své kouzlo a sleduji ji rád. Jen musím říct, že je neskutečný rozdíl, pokud hrají kluby s kvalitní podporou fanoušků a pak týmy, kde je na stadionu v podstatě ticho. Tak jako tak jsou pryč časy, kdy jsem si o víkendu dělal televizní fotbalové maratony a to především z důvodu mé „zaměstnanosti“ amatérským fotbalem, kde jsem si kromě hraní přidal i trénování mládeže. Na atraktivní duely, ať už z pohledu toho, co se děje na hřišti nebo v hledišti, si ale čas rád najdu.

Přídomek „nejoblíbenější liga“ u mě pravidelně cestuje. Téměř vždy se o něj perou anglická, německá a italská nejvyšší soutěž. Je to dáno jednak čistě iracionální sympatií s tamními kulturami a jednak zajímavými prožitky, které daný ročník slibuje. V Německu letos polevují opatření proti covidu a ze všech klubů zní, že teprve teď se vrací ta pravá Bundesliga. Navíc začíná éra po Lewandowském, do níž jde patřičně vyzbrojená nejen konkurence (BVB, Leverkusen, RB Leipzig), ale i samotný Bayern.

Italské menu taky láká na úžasné chody. V Miláně je opět móda vládnout tabulce, Juventus chce získat zpět ztracenou úctu, římské AS neuhýbá z dlouhodobé strategie, a k tomu vždy zábavná Atalanta a vášnivá Neapol. Stačí se podívat na hráče, co mají před sebou nové výzvy a mlsně se olizuji - Lukaku, Di María, Kostić, Origi, Dybala, Wijnaldum...

U anglické Premier League se nechám překvapit, jelikož poslední čtyři roky jsou to spíš dostihy dvou „monster“ z Liverpoolu a Manchesteru City.

Česká liga bude v mém zorném poli vždycky. Je to přirozené. Odjakživa se lidé kolem mě přeli o to, jestli je lepší Sparta, Slavia, případně Baník. Svou roli hraje i background, bez kterého se neobejdu. Dříve jsem stíhal zhruba tři zápasy za víkend a další ze záznamu. Nyní podle toho, jak mi to práce dovolí. V Česku máme tendenci zdejší ligu hodně kritizovat. Řekl bych, že často jde o svérázné vyjádření toho, že ji máme vlastně rádi. Že nám na ní záleží. A chceme, aby byla lepší a lepší.