Mělo to být všechno jinak. Když jsem před pěti lety v knize Ruská agrese proti Ukrajině mapoval osud fotbalu na Krymu po anexi poloostrova Ruskem a na východě Ukrajiny po začátku války v roce 2014, věřil jsem, že další příspěvky budou pozitivnější.
„Šachtar konečně doma“, skládal jsem si v hlavě reportáž o prvním zápase doněckého velkoklubu v roky opuštěné Donbas Aréně. „Znovuzrození Metalistu“ o cestě někdejšího korunního prince ukrajinských klubů, který přestal existovat vinou politického angažmá svého majitele, zpět na vrchol. Nebo „Návrat ztracených synů“ o opětovném startu historicky prvního ukrajinského mistra, krymské Tavriji Simferopol, mezi ukrajinskou elitou.
Pravda, šance, že se to poslední stane, byla mizivá. Nicméně to, že bude časem nalezen určitý modus vivendi mezi Ukrajinou a takzvanými lidovými republikami na východě země po vzoru například Moldávie a Podněstří, to už se mohlo jevit jako reálnější scénář. Metalist byl znovu založen, vrátil se ke svému původnímu jménu i původnímu majiteli a letos poprvé nakoukl zpět do ukrajinské Premier ligy. A Šachtar po letech putování zakotvil v Kyjevě a získal čtyři tituly v řadě.
A pak přišel 24. únor 2022. Žádné památné utkání se v ten den na Ukrajině neodehrálo, zato začal zápas o přežití celé země, který s sebou přinesl další problémy i pro tamní fotbal.
Tým Dynama Kyjev na začátku dubna opustil Ukrajinu, na což kvůli stannému právu musel dostat speciální povolení od prezidenta Volodymyra Zelenského, a za přechodný domov si zvolil Bukurešť, rodiště svého trenéra Mircea Lucesca.
Prakticky okamžitě se zrodil nápad na pořádání charitativních zápasů s evropskými velkokluby, které by měly za úkol přilákat pozornost k situaci na Ukrajině, ale i získat peníze na pomoc válkou postižené zemi. Dynamo se tak poměrně rychle zapojilo do politiky, což je věc, která klub provází už minimálně od osmdesátých let a která mu přinesla jak velké úspěchy, tak řadu kontroverzí. A právě na ně klub narazil hned na úvod plánovaného turné.
Kyjevský klub měl odstartovat svou tour 12. dubna ve Varšavě proti Legii, ovšem ukázalo se, že část tamních fanoušků není z podoby zápasu tak úplně nadšená. Nejaktivnější skupina varšavských ultras se totiž rozhodla utkání bojkotovat v reakci na varování od ukrajinských fanoušků, že výtěžek, který půjde přímo Dynamu, skončí v rukou jeho proruských majitelů. Alespoň tak vnímají bratry Surkisovy, z nichž mladší Ihor je od roku 2002 oficiálním majitelem a prezidentem Dynama, zatímco starší Hryhorij stál dlouhou dobu v čele ukrajinského fotbalu a donedávna působil i v nejvyšších patrech UEFA.
Téma se začalo objevovat v médiích a oficiální stránka Dynama čtyři dny před utkáním upřesnila, že veškerý výtěžek ze zápasu (vstupenky v ceně od 30 do 100 zlotých, tedy zhruba za 160 až 530 korun) půjde na účet Národní banky Ukrajiny a ukrajinského ministerstva sociálních věcí, aby se z nich „hradily výdaje za stravování a ubytování lidí prchajících před konfliktem, stejně jako oblečení, obuv, léky nebo jednorázové finanční příspěvky pro ty, jejichž domovy byly ve válce zničeny“.
Dynamo nakonec vyhrálo 3:1, zápas vidělo 18 tisíc fanoušků (z nich byly zhruba dvě třetiny Ukrajinců), vybralo se přes milion zlotých (zhruba 5,3 milionu korun) a slovinský záložník Benjamin Verbič, který z Dynama na základě povolení FIFA odešel na půl sezony právě do Legie, odehrál symbolicky po jednom poločase za každý tým.
Kdo jsou ale vlastně bratři Hryhorij a Ihor Surkisové, kteří už téměř třicet let ovládají kyjevské Dynamo a přeneseně i celý ukrajinský fotbal a kteří vzbuzují kontroverze doma i za hranicemi? A proč i na část vlastních fanoušků působí jako lidé s vazbami na Rusko?
Abychom pochopili jejich roli, je potřeba se vrátit do přelomu osmdesátých a devadesátých let. Bohatí podnikatelé získali vliv nad nejznámějšími ukrajinskými fotbalovými kluby prakticky hned po rozpadu Sovětského svazu. Na rozdíl například od Ruska, kde si stát určitou patronační roli – částečně nedobrovolně – dlouhou dobu zachoval. Velmi zjednodušeně řečeno fotbal předznamenal rozdílný vztah státu a oligarchů v obou zemích.
Zatímco na Ukrajině rychle převládl ekonomický model, ve kterém byli oligarchové silní ve státě i ve fotbale, v Rusku misky vah mezi oligarchy a státem na svou stranu převážil stát a roli majitelů či sponzorů fotbalových klubů si v mnohem větší míře uchovaly s ním spojené organizace. Dynamo Kyjev nebylo výjimkou, ba naopak, minimálně v prvním desetiletí ukrajinské nezávislosti se stalo nejvýraznějším příkladem toho, jak nová ekonomická elita země dokázala potenciál fotbalu využít.
Vztah klubu s lidmi ovlivňujícími vrcholná patra politiky ale začal mnohem dřív. Už v dobách prvního působení legendárního trenéra Valerije Lobanovského, kdy Dynamo v letech 1975 a 1986 dvakrát vyhrálo Pohár vítězů pohárů a osmkrát získalo sovětský titul.
Lobanovskému se na konci osmdesátých let podařilo vyjmout klub zpod patronace ministerstva vnitra a proměnit ho v první skutečně profesionálně fungující fotbalový klub v Sovětském svazu. Stalo se tak i díky přízni tehdejšího generálního tajemníka komunistické strany Ukrajinské sovětské socialistické republiky a pravidelného návštěvníka zápasů Dynama Volodymyra Ščerbického.
Čtvrtletník tvořený českými a zahraničními autory plný pestrých článků o fotbale a jeho společenských souvislostech. To chcete!
Když v roce 1990 odešel Lobanovskyj do Spojených arabských emirátů, nový prezident klubu Viktor Bezverchyj se rozhodl udělat z Dynama (a lidí na něj napojených) klub nejen profesionální, ale i bohatý. Využil zákona dovolujícího zakládat společnosti složené ze sovětských a zahraničních subjektů (šlo o takzvané joint ventures), díky čemuž se značka Dynamo stala vstupní branou pro zahraniční firmy, které chtěly v Sovětském svazu investovat.
Dynamo i díky zapojení místní mafie (a často politické reprezentace v jednom) drželo licence na export zbraní, zlata, platiny nebo alkoholu. A vzhledem k tomu, že sportovní kluby byly oficiálně osvobozeny od povinnosti platit daně, dokázala jen největší z jím založených společností Dynamo Atlantic v zemi, která se zmítala v ekonomické krizi, vydělávat až 2,5 milionu dolarů měsíčně.
Bezverchyj Dynamo nikdy oficiálně nekoupil, o osudu klubu ale rozhodoval jako člověk pověřený státní agenturou Goskomsport dozorem nad jeho profesionalizací. Tito lidé se pak v privatizačním procesu po rozpadu Sovětského svazu často stávali faktickými majiteli, i v tomto ohledu se tak ukrajinské fotbalové kluby nijak nelišily od ostatních podniků v zemi. Konec centrálního řízení zkrátka vytvořil vakuum, do kterého vstoupili oligarchové s penězi, které získali vesměs ve stranických a politických funkcích ještě před rozpadem Sovětského svazu.
Jedním z nich byl i Hryhorij Surkis. Někdejší potravinářský inženýr získal většinu svého kapitálu na konci 80. let, kdy působil jako šéf několika odborů na kyjevské radnici. Díky svým kontaktům se on a později i jeho bratr Ihor dostali do vedení společnosti Dynamo Atlantic a v roce 1993, když přestalo fungovat schéma joint ventures a Dynamo se nacházelo na pokraji krachu, převzal Hryhorij klub se všemi jeho aktivitami. Změnil Dynamo v akciovou společnost, do jejího představenstva dosadil mimo jiné ministra vnitra, šéfa ukrajinské rozvědky SBU, šéfa pohraniční služby nebo generálního prokurátora, a začal kolem ní stavět své obchodní impérium.
O rok později založil koncern Slavutyč, který převzal veškeré operace Dynama a dál expandoval do bankovního sektoru, médií nebo energetiky. Díky Surkisovým penězům, pravidelné účasti v Lize mistrů a prodejům hráčů se z Dynama Kyjev stal v 90. letech možná jeden z nejbohatších klubů Evropy. Do roku 2001 bylo naprostým hegemonem ukrajinského fotbalu, devětkrát vyhrálo titul a pětkrát pohár, v roce 1999 se dostalo až do semifinále Ligy mistrů, kde těsně prohrálo s Bayernem. Šlo o ročník, ve kterém Dynamo ve druhém předkole na penalty vyřadilo Spartu.
Hryhorij Surkis se stal asi nejvýraznějším příkladem toho, čemu se po vzoru někdejšího italského premiéra Silvia Berlusconiho říká „berlusconizace“. Jde o využití propojení ekonomické síly, vlastnictví médií a popularity fotbalu k realizaci vlastních politických ambicí. Dalo by se říct, že Dynamo sloužilo primárně jako nástroj politické kariéry jeho a lidí kolem něj.
Po zvolení Leonida Kučmy prezidentem v roce 1994 se Surkis spolu se svým obchodním partnerem a dalším z výrazných členů tzv. kyjevského klanu Viktorem Medvedčukem stali jeho poradci, druhý jmenovaný později působil i jako šéf prezidentovy administrativy. Následně společně ovládli Sociálnědemokratickou stranu Ukrajiny, kterou proměnili v stranu hájící zájmy kyjevských oligarchů.
Dynamo hrálo důležitou roli v parlamentních volbách 1998, kdy jeho obrovské popularity využil Surkis k podpoře právě Sociální demokracie, jíž předsedal bývalý prezident Leonid Kravčuk. Všichni hráči klubu demonstrativně vstoupili do strany a spekulovalo se i o tom, že klub záměrně pozdržel přestup Andrije Ševčenka do AC Milán, aby ho mohl využít v kampani. Sociální demokracie se tehdy dostala do parlamentu a po volbách se Medvedčuk stal jejím předsedou. O rok později Hryhorij Surkis – už neúspěšně – kandidoval na starostu Kyjeva.
Viktor Medvedčuk byl od začátku jedním z blízkých obchodních partnerů Hryhorije a Ihora Surkisových v rámci tzv. kyjevské „zázračné sedmy“. Právě kontakty s ním jsou jednou z hlavních věcí, která v dnešní situaci na bratry Surkisovy vrhá stín.
Medvedčuk totiž patří mezi nejvýraznější prokremelské politiky na Ukrajině a byl také jedním z největších podporovatelů proruského prezidenta Janukovyče. Je zakladatelem politické strany Opoziční platforma – Za život, které byla po ruské invazi vedením Ukrajiny zastavena činnost, a zároveň vlastnil trojici televizních kanálů, které byly po vypuknutí války kvůli své proruské rétorice zablokovány.
Sám sebe prezentoval jako blízkého přítele Vladimira Putina (který je kmotrem jeho dcery) a na počátku invaze se dokonce objevily zprávy, že si právě jeho Putin vybral jako loutkového prezidenta po sesazení současné vlády. V té době byl Medvedčuk ale na útěku z domácího vězení poté, co byl obviněn z hospodářských deliktů, předávání tajných vojenských informací Rusku a financování proruských separatistů na východě země. Byl opět zadržen 12. dubna 2022, když se pokoušel uprchnout do Podněstří a odtud do Ruska.
Bratři Surkisovi jsou sice na svobodě, ani oni se ale po ruské invazi nevyhnuli zvýšené pozornosti. Dva dny po začátku války společně odjeli z Ukrajiny do Maďarska, přičemž na ukrajinské straně nepřiznali žádnou hotovost. Na té maďarské ovšem údajně přihlásili k proclení přes 17 milionů dolarů. V druhé polovině dubna se pak objevily zprávy, že byl Hryhorij zadržen na hraničním přechodu mezi Ukrajinou a Polskem kvůli třinácti luxusním hodinkám, které chtěl vyvézt ze země. Stanné právo zakazuje vycestovat ze země mužům mezi 18 a 60 lety, oba bratři jsou starší, přes hranice tak cestovat mohou.
Problémy se zákonem – a s fotbalovými řády – měli bratři Surkisovi už v minulosti. Tím prvním, z dnešního pohledu možná trochu úsměvným, je známá „kožichová aféra“ ze září 1995. Tehdy měl být před zápasem Ligy mistrů mezi Dynamem a Panathinaikosem španělskému rozhodčímu Nietovi nabídnut úplatek ve formě třiceti tisíc dolarů v hotovosti a dvou norkových kožichů.
Dynamo bylo vyloučeno z probíhajícího ročníku Ligy mistrů, dostalo tříletý zákaz startu v evropských pohárech a Ihor Surkis, tehdejší prezident Dynama, který úplatek osobně zprostředkovával, měl dokonce odejít s doživotním zákazem působení ve fotbale. O necelý rok později byly ale oba tresty zrušeny, a to zejména díky zapojení zmiňovaného exprezidenta a předsedy sociální demokracie Kravčuka (za odměnu získal v klubu podíl) a podle některých názorů také výměnou za to, že se Ukrajina definitivně vzdá jaderných zbraní. Tak velkou váhu mělo Dynamo v ukrajinské politice.
Mnohem závažnější byla ale obvinění, se kterými přišli novináři německého magazínu Der Spiegel v roce 2019. Podle nich peníze, které byly určeny na rozvoj fotbalu na Ukrajině, posílala UEFA od roku 1999 ne na účty tamní fotbalové asociace, ale společnosti Newport Management Limited sídlící na Britských Panenských ostrovech. Kontrolu nad ní měl mít právě Hryhorij Surkis, který mezi lety 2000 a 2012 působil jako předseda Fotbalové federace Ukrajiny a do roku 2019 byl i členem vedení UEFA.
O něco později kniha Spiegelu s názvem Football Leaks 2 ukázala, že veškeré finanční operace Dynama probíhají právě přes offshorovou společnost Newport, díky čemuž se klub vyhýbá jak placení daní na Ukrajině, tak dodržování pravidel finančního fair play. Žádný oficiální postih ale zatím nepřišel a vzhledem k postavení, které má především Hryhorij jako někdejší viceprezident UEFA, ani není pravděpodobné, že kdy přijde.
Dynamo tak dál plní svou fotbalovou i politickou roli, i když v současné válečné situaci trochu jinak, než tomu bylo dřív. Po zápase ve Varšavě turné pokračuje utkáními s Galatasaray, Kluží, Borussií Dortmund, Dinamem Záhřeb nebo Basilejí.
Původně měl být rumunským soupeřem FCSB, jeho excentrický majitel Gigi Becali se ale několik dní před stanoveným termínem v interview pro místní televizi pustil do svébytné analýzy vztahů mezi prezidentem Zelenským, bratry Surkisovými a dalším z ukrajinských oligarchů Ihorem Kolomojským. Nezapomněl zmínit jejich židovský původ, Ukrajince při té příležitosti stačil označit za nacisty, a zápas byl z toho důvodu promptně přesunut do Kluže. To už je ale zase jiný příběh…
Po reprezentační pauze se o víkendu vrací liga. Za sebou má 14 odehraných kol a spoustu dalších důležitých čísel. Vyznáte se v nich? To odhalí náš kvíz vycházející z aktuálních statistik, který se vás občas snaží zmást, tak se nenechte...
Liga národů pro Česko skončila výhrou ve skupině. Teď reprezentaci čeká cesta ze snem. Příští rok odehraje kvalifikaci na mistrovství světa 2026. Kvíz vás prověří, co o příštím mundialu víte.
Mládí vpřed. A vědomé jsou si toho i fotbalové kluby, které na fanoušky z generace Z stále častěji cílí v nejrůznějších marketingových kampaních. Ukázkovým příkladem propojení popkultury a fotbalového klubu je narozeninová party Sparta on Fire s hudebními esy Rohonym, Mišíkem a Manenem.
