Zbraně i slabiny finalistů pod lupou. Kdo potřebuje míč, aby ovládl Katar?

Letošní mistrovství je po úspěšném tažení takticky vyspělé Itálie na loňském Euru návratem zpět ke klasičtějšímu charakteru internacionálního fotbalu. Španělsko, Německo nebo Spojené státy se pokoušely o komplexnější vyšší presink, další týmy ale sází na jistotu a do tak vysokého napadání se nepouští.

Takticky progresivnější týmy tím na jednu stranu ukázaly, že budoucnost fotbalu je pravděpodobně právě v dominanci a kontrole většiny herních fází. Na stranu druhou, převážně kvůli nedostatečné individuální kvalitě, v Kataru nenabouraly zaběhnuté pořádky reprezentačního fotbalu. Progrese tu moc nečekejte, sází se na jistotu nejlépe ve spojení s vysokou individuální kvalitou.

Nejvyšší úroveň mezinárodního fotbalu se i kvůli nedostatku času, které týmy mají na nacvičení propracovanější hry, stále točí kolem dvou nejzákladnějších taktických témat:

1. Co chce tým dělat s míčem. Tedy jak rozehrává, přechází do útoku a jaké zbraně se snaží využít při obléhání.
2. Jak chce tým bránit soupeřovy útoky.

Kromě už zmíněné snahy napadat výš a nepustit tak soupeře k jeho iniciativě chybí reprezentačním výběrům také výraznější rotace v horní polovině hřiště a výraznou roli má i absence imunity vůči stavu utkání. Reprezentace jsou velmi náchylné k padání do hlubokých bloků v případě vedení a k přehnanému útočení v opačném případě.

Semifinálová čtveřice ostatně tento trend odráží náramně.

Souboj Argentiny a Chorvatska přinesl úspěch Jihoameričanů, kteří se celý turnaj specializují převážně na otevírání nízkých bloků a minimalizování soupeřových brejků. Zklamané Chorvatsko je potom ideální ukázkou snahy o reaktivní bránění soupeře, kde proaktivním prvkem bylo převážně udržet míč daleko od vlastní branky a pokusit se o útočné akce s minimálním rizikem.

Ve druhém semifinále výrazně poznamenaném rychlým gólem Francie se potom utkaly týmy s malým tlakem na balon na soupeřově polovině, organizovaným nižším blokem, důrazem na využití brejků a v případě Francie navíc o něco jasnějším plánem na útočné polovině a efektivním využití své enormní individuální kvality.

Pokud vezmeme v potaz výše uvedené, je zcela pochopitelné, proč mělo Maroko problém s do té doby nepoznanou potřebou dotahovat nepříznivý výsledek. Na turnaji se prezentovalo úžasnou rozehrávkou od brankáře, kterou zvládalo i navzdory vysokému napadání soupeřů, ať už se jednalo o Španělsko nebo prohrávající Portugalsko. Francie ale Maročanům nedala možnost této zbraně využít, když se pasivně stahovala na svou polovinu a nenechala se nalákat k napadání, které by mohlo přinést drobná okénka v její organizaci.

Finalisté

Na internacionální úrovni jsou však i věci nové, které se povedly převzít z klubové úrovně. Ostatně to je vidět na obou finalistech. Největší zbraní Messiho Argentiny je hra na balonu. Ta je opravdu dobře strukturovaná, neboť je výběr trenéra Scaloniho schopný přecházet mezi dvěma útočnými formacemi, které se liší počtem hráčů ve finální třetině.

Francie je stále primárně týmem, který se specializuje na hru z bloku, protože tímto způsobem může optimálně využít své šikovné útočníky a zejména Kyliana Mbappého. Na druhou stranu dovede tým i efektivně podržet balon na útočné polovině a nebezpečně zaútočit při obléhání soupeře. Pomáhá jí k tomu kombinace fantastických hráčů do soubojů jeden proti jednomu a rychlých kombinací na obou krajích hřiště. K tomu přidejte geniální mozek Antoina Griezmanna a pracovitost a silu Oliviera Girouda na hrotu.

Trenér Didier Deschamps navíc vystavil velmi funkční dynamiku hry, když desítku hráčů v poli rozdělil na dvě doplňující se jednotky – pět hráčů zůstává za balonem, tým tak je neustále zajištěný a vepředu se o góly stará pětice ofenzivních klenotů, mezi kterými je i vysouvající se levý bek Theo Hernández. Naopak pravý bek Jules Koundé se stahuje níž, aby zabránil soupeřovým přechodům.

Tento princip pěti nahoře i dole už jsme mohli sledovat na minulém mistrovství světa, tentokrát však Deschamps přidává o něco stabilnější asymetrii (levý bek útočí, pravý brání). Navíc dal trenér Griezmannovi větší volnost a k dispozici má celý pravý meziprostor (prostor mezi pravým krajem hřiště a středem), což hráči velmi vyhovuje. Přibyl také Ousmane Dembélé, jehož úkolem je tvořit z kraje hřiště, zatímco prostor za ním brání Koundé.

Největší zbraní Francie jsou už zmíněné brejky a jejím typickým herním projevem je velmi drobný tlak na míč na útočné polovině. Francie prakticky napadá pouze po vlastní ztrátě, a to ještě jenom po omezený čas, načež se hráči pomalu začínají vracet zpět na svá defenzivní místa. Hodně nízko pak padá převážně pravé křídlo Dembelé a naopak vysoko zůstává rychlý Mbappé, aby mohl ihned při přechodu vyrazit za obranu.

Střet

Ve finále bude mít enormní vliv první vstřelená branka. Kdo ji dá, výrazně se uklidní, bude se moc koncentrovat na bránění a v útočné fázi spoléhat na skvělé individuality. V obou případech jsou Argentina i Francie výborně disponovaní.

Pokud by však mělo utkání zůstat delší dobu nerozhodné, lze přepokládat častější držení míče na straně Argentinců. Pro ně je tato herní fáze ideální, protože jsou na míči nejjistější a navíc dobře brání soupeřovy brejky - díky dostatečnému počtu hráčů za míčem a přirozené agresivitě obránců. Na druhou stranu, doposud proti sobě měli jenom jeden opravdu silný tým do přechodů, kterým bylo Nizozemsko.

Francouzskou přechodovou fázi opravdu neradno podceňovat. I z toho důvodu je možné, že se evropský tým nebude tolik hnát za balonem a počká si na možné chyby Argentinců. Příliš velká pasivita by však od Francouzů byla riskantní, a to hlavně díky Messimu, který je na balonu ohromnou hrozbou, ať už vede míče, chytře přihrává, střílí nebo rychle kombinuje. Zastavit jej bude vyžadovat mnohá hrdinství na straně Francie. To samé se však dá říct o Mbappém, pokud dostane trochu prostoru nebo o Griezmannovi v momentě postupného útoku Les Bleus.

I ty totiž můžeme čekat. Ani argentinský presink není dokonalý a utkání může ve své většině působit přelévavým dojmem, kdy se týmy zkrátka budou střídat v postupných útočných snahách. Od Argentiny lze očekávat rozestavení na tři stopery a agresivnější kraje, i přes střed se ale pečlivou kombinací půjde dostat výš. Zvlášť když to sedne Messimu.

A i brejky jsou hrozbou pro obě strany. Argentina to ukázala v minulém zápase s Chorvatskem. Náběhy za obranu obstarává převážně hvězda semifinále Julián Álvarez, rychlé vedení míče a chytrou nahrávku zase Messi a útočným výpadem hrozí i oba krajní beci, ať už bude jejich obsazení jakékoliv. Naopak zklidňující efekt mívají argentinští záložníci jako Rodrigo de Paul, Alexis Mac Allister či Enzo Fernandéz, kteří se budou snažit na středu vypořádat s vysokými a fyzicky dominantními střeďáky soupeře.

Právě fyzická síla a výška jsou obecně asi nejjednoznačnější zbraní Francie do finálového utkání. Argentina už proti Nizozemsku klopýtla v momentě, kdy začaly ze všech stran létat vysoké míče. Francie přitom má kromě Girouda i další skvělé hlavičkáře a její standardky, navíc zahrávané Griezmannem, tak jsou opravdu velkou zbraní. Navíc Argentina má hodně malý tým, co se výšky týče, ač se ji hráči snaží nahradit důvtipem a agresivitou.

Ve výsledku tak je před námi ve finále mnoha otazníků. Kolik času bude potřebovat Messi, aby otevřel doposud solidní obranu Francie a dostane vůbec šanci? Dokáže Argentina, podobně jako částečně zkrotila Nizozemce, minimalizovat i nebezpečné brejky Deschampsových svěřenců? A dovede se Argentina vypořádat se standardkami Les Bleus? Odpoví až samotné finále, ale tyto aspekty by měly rozhodovat.