Bůh mě vytáhl z ulice až sem. Igoh Ogbu o lídrovství, víře i slávistické kabině

Když se hned v úvodu zeptám na zranění, které si přivodil ke konci března, přizná, že bylo vážnější, zároveň ale začne tím, že se i přesto cítí skvěle. A tak je to u něj se vším. Když mluví o bolesti, zní klidně. Když děkuje Bohu, myslí to vážně. Klíčový obránce mistrovské Slavie působí jako člověk, který by mohl stát i za kazatelnou.

Igoh Ogbu je ale především výjimečný hráč – fyzicky i mentálně. Přestože ho v sezoně postihla vážná zranění, dokázal se vrátit rychleji, než kdokoliv čekal. „Tělo musí poslouchat,“ říká tichým hlubokým hlasem. A jeho víra, vytrvalost a vnitřní klid dokazují, že síla často začíná v hlavě.

„Bolest je jen iluze. Poslouchá mě – ne naopak.“

Začněme něčím ne tak úplně pozitivním – co vaše zranění? Bavíme se spolu v první půlce dubna, kdy léčíte zranění stehenního svalu. Jak se teď cítíte?

Cítím se skvěle. Zranění nikdy nejsou příjemná, žádný hráč je nechce. Každý fotbalista chce hrát a dokončit sezonu v plné síle. Ale když se to stane, musíte to přijmout. To moje bylo vážnější, ale děkuji Bohu. Moje tělo se uzdravuje rychleji, než doktoři čekali. A za to jsem opravdu vděčný.

Jste ten typ hráče, který přijde za doktory hned, jakmile se cítí trochu lépe? Který hned říká chci hrát, už můžu?

Přesně tak. Jde o fotbal. A já miluji fotbal. Je to jediné místo, kde se cítím opravdu svobodný, mimo všechno to, co se děje ve světě okolo. Když se zraním, jsem ten, kdo jde za doktorem a říká: „Jsem připravený, chci hrát.“ To jsem celý já.

Letos je to vlastně vaše druhé zranění – první byla zlomenina v obličeji. Je to trochu smolná sezona?

Já bych to jako smůlu nebral. Věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu. A pokaždé, když se vrátím, jsem silnější. Nejsem hráč, který by měl často zranění – tohle je poprvé po hodně dlouhé době, co jsem měl něco vážnějšího. Někdy je to prostě signál, že se máte zastavit, nadechnout a zamyslet se, co zlepšit.