Nikoho nezajímá, co si myslíte. Italský sen (i utrpení) Lukáše Vorlického

Jak se k vám v 15 letech dostala nabídka na přesun z Brna do Itálie? Kdo to zprostředkoval?

Buď máte agenta, který vás doporučí nějakým klubům, nebo vás osloví samy. Já měl nabídky od klubů, které si mě samy vyhledaly a vyskautovaly. Když se následně řešil přestup, byl u toho jeden manažer, který mi pomáhal i po příchodu do Itálie. Chvíli mě zastupoval, ale neměl jsem s ním žádnou smlouvu. V tu dobu na to hodně dohlížel táta (Jiří Vorlický hrál druhou ligu za Poštornou nebo Most a má i dva prvoligové starty za Drnovice, teď trénuje Blansko v MSFL – poznámka redakce), protože mi bylo teprve patnáct a moc dobře věděl, jak fotbalový obchod funguje. Kdybych ho v tu dobu neměl vedle sebe, tak je dost možné, že by o mé budoucnosti rozhodovali jiní.

Byla Itálie vaše vysněná destinace?

Neměl jsem žádnou vysněnou. Od 12 let bylo mým snem jít do zahraničí a za tím jsem si šel. Měl jsem možnost podepsat smlouvu ve Zbrojovce nebo jít do Prahy. Nad tím jsem ale v tu dobu ani nepřemýšlel. Zpětně to vyhodnocuju jako chybu, že jsem si alespoň nevyslechl i jiné varianty. Ale i tak si stojím za tím, že jsem udělal s odchodem do Bergama dobře. Názorů a pohledů vždy bylo a bude spoustu. Nejvíc oceňujeme ty, kteří jsou na očích všem, hvězdy. Za každým sportovcem nebo člověkem je však jedinečný příběh, cesta, minulost, a to zajímá málokoho.

Jak to bylo s italštinou, dělala vám problémy? Dostal jste od klubu člověka, který vám pomáhal se aklimatizovat v novém prostředí?

Ubytování nebo stravování je zařízeno od klubu přímo v akademii. Co se týče jazyka, tak Italové neumí anglicky téměř vůbec, takže jsem se musel naučit italsky co nejdřív. Asi za půl roku jsem mluvil plynule a dneska mluvím italsky skoro jako česky.