Po devítce tři nuly. Vysvětlíme vám, jak rozložený Zlín zavřel bránu

Velkolepá zlínská reakce na historický devítigólový příděl od Mladé Boleslavi aktuálně otřásá nejen českým fotbalovým rybníčkem. Své by si k tomu mohli říct pánové z populárního podcastu The Sweeper, kteří se ve světle neuvěřitelného „curlingového“ výsledku 5:9 vydali do Olomouce na vlastní oči přesvědčit, jak špatný ten tým, co právě divže neutržil desítku, skutečně je. Výsledná bezbranková remíza pro ně přirozeně byla překvapením. Otázkou však je, nakolik měla být překvapením také pro pravidelného, dlouhodobého pozorovatele české nejvyšší soutěže.

Takhle, samotná série tří čistých kont v protikladu k nejtěžšímu gólovému přídělu v poválečné klubové historii bezesporu šokující je. Objektivně. Ovšem, jako obvykle, není radno ztrácet perspektivu. Je to přece „jenom“ pět let, co jistý Stanislav Dostál udržel nulu dokonce ve čtyřech ligových utkáních v řadě. V úterý navíc uplynuly na den přesně pouhé dva roky od chvíle, kdy skončila poslední taková ligová třízápasová šňůra Zlína, která je o tomto víkendu opět ve hře. V bráně tehdy stál jistý Matej Rakovan. Dřív v roce 2021 se stejně činil i Dostál.

Jakkoliv tedy současná série Zlína svádí k rychloanalýzám poukazujícím na efekt nového kouče, na místě je ve skutečnosti spíš jiná otázka: neměli bychom za tuto reakci spolu s Bronislavem Červenkou chválit také pány Jana Jelínka, Bohumila Páníka a Michala Bílka, kteří po drahná léta kultivovali defenzivní herní tvář Zlína (a že to byla reálná herní tvář, pozor), žádnou náhodou jsou podepsáni pod všemi zmíněnými šňůrami, a na jejichž práci nyní Červenka při aplikaci hlubšího, leč aktivního obranného bloku chtě nechtě navazuje?