Už se vám někdy stalo, že vám něco fakt šlo, jako že jste v tom byli opravdu dobří, když se nikdo nedíval, ale jakmile jste to měli předvést ostatním, tak se vám to nepovedlo? Začali jste se potit, bolelo vás břicho, chtělo se vám čůrat... Tomu se říká nervozita. Nebojte, zažije ji každý z nás. Je to v pohodě. Když jsme nervózní, znamená to, že nám na něčem opravdu záleží. Ale jak se nervozity zbavit? Možná víc prozradí příběh o malém brankáři Tomáši Vaclínovi.
Tomášovi bylo dvanáct let a bydlel v Kouřovém městě. To město se jmenovalo Kouřové, protože mělo spoustu komínů, ze kterých vycházel černý dým. Někdy bylo ve vzduchu tolik kouře, že skoro nešlo vidět nebe. Že i ptáci chodili radši pěšky. Tomáš si ale kouře nevšímal. Nejvíc ze všeho ho bavilo chytat fotbalový míč. Zatímco všichni ostatní se předháněli, kdo dá víc gólů a kdo udělá hezčí kličku, jeho zajímalo, jak nepustit míč za svá záda. „Zamknu branku, zamknu branku,“ říkal si potichu vždycky, když se postavil mezi tři tyče.
A nebyl to jenom fotbalový balon, který rád chytal. Jeho druhým nejoblíbenějším byl ten pingpongový. Ano, ten malý bílý míček, který tolik skáče. Pořád si s ním doma házel o kuchyňskou linku. Hop a skok. Míček nesmí nikdy projít za mě, opakoval si. Někdy ho chytil, jindy vyrazil. Hlavně ho nerozšlápnout, to by bylo mrzení.
Když vás po neproměněné tutovce utěšuje soupeřův brankář, víte, že jste to hodně zazdili. Nedávno to zažil mladý švédský útočník Gustav Lindgren.
Děláme fotbal jinak než ostatní. To je jedno z hesel hamburského klubu FC St. Pauli. V příští sezoně si to bude moct vyzkoušet znovu v Bundeslize, kam se vrací po třinácti letech. Čím obohatí německou nejvyšší soutěž?
Zatímco si Brian Priske užívá úspěch, který se naposledy ve Spartě podařil ještě Ivanu Haškovi, Jindřich Trpišovský ví, že zapsal neúspěch.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
