„Aniž bych tě hledal, pořád tě všude nacházím, hlavně, když zavřu oči.“
Slavný argentinský spisovatel Julio Cortázar byl odborníkem na psaní o lásce na první pohled, takové, jak rád říkal, co vám přeláme kosti a nabodne vás na kůl uprostřed dvorku.
Dějiny Superclásika by se daly popsat stejně, s jedním zásadním rozdílem. Nejde tu o lásku na první pohled, co vás sežehne jako blesk, ale o nenávist na první pohled, přirozený, instinktivní odpor, který odděluje dva způsoby bytí, dva styly, dvě vize. Zkrátka dva zcela odlišné světy, které ale nedokážou jeden bez druhého žít.
Rivalita Superclásika má sílu dvou magnetických pólů, které se nikdy nesmějí dotknout, ale zároveň jeden druhého potřebují, aby nepozbyly významu, aby ukázaly svou sílu, aby mohly existovat. Pochopit, proč přesně se tahle rivalita tak rychle vystupňovala, není možné – zvlášť když se můžeme spolehnout jen na ústně vyprávěné historky. Ale stalo se.
River–Boca, Boca–River*, to byl blesk, který udeřil do největšího fotbalového příběhu v Argentině, neskutečná láska, kterou by si nedokázal vymyslet ani Cortázar. (* Pozor! Podle toho, jaké jméno vyslovíte jako první, se okamžitě určuje vaše preference, a právě proto se obvykle doporučuje říkat obě varianty.)
A ne, navzdory rozšířenému názoru tohle není příběh o aristokracii proti chudým, ani o osvícené šlechtě proti nuzným rybářům. To je jen drsná zkratka, poselství, které se dá snadno šířit, ale taky jeden z prvních případů „fake news“ z počátku 20. století. Pokud jste si mysleli, že Superclásico se opravdu dá zredukovat na takové klišé, měli byste svou víru přehodnotit. Protože tenhle příběh je mnohem zajímavější.
Góly se vyplatí. To platí samozřejmě ve fotbale vždy, v nových evropských pohárech ještě ale o něco víc. V případě rovnosti bodů jsou to totiž právě góly, a především vstřelené góly, které rozhodují. A velkou váhu můžou mít speciálně i góly z venkovních hřišť.
Bayern s Leverkusenem v sobotu, Sparta už v pátek a v neděli pak vršovické a madridské derby. Tohle je náš výběr top zápasů z příštího víkendu.
Adam Vlkanova působí křehce, ale do osmnácti dokázal kombinovat fotbal i hokej. Díky tomu – a pouličním sportovním bitvám se staršími kluky – je drobný ofenzivní šikula překvapivě odolný. A nesmírně soutěživý a sebevědomý. „Neumím prohrávat. I když hraju s dcerou karty, chci ji porazit,“ usmívá se.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
