„Nechci nikoho urazit, ale na tomto turnaji máme nejlepší tým my,“ zahlásil španělský trenér Luis de la Fuente, když jeho svěřenci v osmifinále Eura rozprášili Gruzii 4:1. Nabízelo by se, že sebevědomá slova, výrazně mimo obvyklé fráze o vyrovnanosti fotbalu a kulatosti míče, se mu vrátí jako bumerang. Zvlášť s tak těžkým losem, jaký Španělsko čekal.
Jenže co La Roja slíbila, to doručila. Při cestě pro zlato si postupně poradila s Německem, Francií a Anglií, třemi ze čtyř největších favoritů šampionátu. Jako jediná při tom hrála fotbal, kde převažovala touha dát gól před snahou ho nedostat. Jako jediná měla výrazné hvězdy. A jako jediná vypadala mistrovsky od prvního do posledního zápasu.
Tak suverénní krále neměl evropský fotbal minimálně od roku 2012, kdy v Kyjevě slavil tým kolem Davida Silvy, Xabiho Alonsa nebo Fernanda Torrese.
Nebudeme si nic nalhávat. Letošní EURO bylo chudé na momenty, na které se bude univerzálně vzpomínat i za pár let. Možná Bellinghamův gól proti Slovensku. Možná tři chycené penalty v podání Dioga Costy proti Slovinsku. Možná přestřelky z úvodních dvou dnů turnaje, které slibovaly zábavnější fotbalový měsíc, než jakého jsme se nakonec dočkali. A to je tak nějak všechno.
Vydejte se s námi do Německa s projektem Cesta na EURO.
Skoro všechny silné týmy hrály podobně, čisté konto bylo alfou i omegou a na trofej pro nejlepšího střelce stačily tři trefy, teprve podruhé od roku 1992 (kdy ještě EURO hrálo osm týmů a po skupinách bylo hned semifinále). Nebyl to zkrátka ofenzivní turnaj. Když už někdo bavil, byly to spíš týmy, od kterých se to úplně nečekalo. Rakousko, Švýcarsko, Turecko nebo outsider z Gruzie.
O to víc vyniká způsob, jakým Španělé dokráčeli ke zlatu. Kdyby EURO nakonec ovládla Southgateova Anglie nebo Deschampsova Francie, dost možná by se psalo, že jejich úsporný styl je nejlepší cestou k úspěchu, i když se nemusí líbit. Že se zase jednou potvrdilo, jak útok vyhrává zápasy, ale obrana trofeje. Jenže Luis de la Fuente a jeho tým názorně ukázali, že to jde i jinak.
Výkony Španělů na letošním šampionátu nejde zpochybnit, ani kdyby se člověk hodně snažil. Lehký los? Základní skupina s Chorvatskem, Itálií a Albánií možná před turnajem vypadala složitější, než reálně byla, a v osmifinále s Gruzií nebylo o čem. Jenže potom Německo, Francie, Anglie… těžší to být ani nemohlo. Štěstí? Hrálo roli možná ve čtvrtfinále s domácími, kteří při lepším zakončování mohli Španěly poslat domů. Jinak ale La Roja ve většině zápasů dominovala.
Letenský kapitán má za sebou po pěti letech ve Spartě prakticky jen jednu plně odehranou sezonu a ve 28 letech je téměř jasné, že se už nepodívá do zahraničí. Přesto je skvělým zdrojem inspirace pro mladé fotbalisty. Nejde přitom jen o jeho silný příběh.
Jak se třicet let udržet na vrcholu? V čem se od devadesátých let změnila profese fotbalového komentátora? A co si myslí o kritice na sociálních sítích? Na to všechno a mnoho dalšího odpovídal Jaromír Bosák, populární sportovní komentátor, v nové epizodě Football Club podcastu.
Má v sobě Markus Solbakken stále neodemknutý potenciál? Je na místě kritika jeho hry, že málo přihrává dopředu, že nevyváží míče, že hraje jen nekreativně na jistotu? Koukli jsme na jeho data a srovnali ho s Kaanem Kairinenem.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
