Další krásný den v Manchesteru. Reportáž z cesty za Haalandem

Taky jste už někdy seděli na letišti a přemýšleli nad tím, jak je možné, že se lety do některých destinací plní? Kdo třeba letí v zimě z Prahy do Eindhovenu? Kde se vezme 100 lidí, kteří letí z Bratislavy do Skopje? Jedou tam pracovat? Navštívit rodinu? Jsou to jen turisté, co ulovili ráno ten nejlevnější let na internetu? Nebo je to nějaký zájezd? Člověk nikdy neví. Ne všichni jsou tak nápadní jako výprava, která se právě chystá na fotbalové dobrodružství do Anglie.

Je pět hodin ráno, za okny bratislavského letiště je námraza a jeho chodbami se nesou vášnivé rozhovory o posledním kole anglické Premier League. Let do Manchesteru bude dnes plný. Kdyby se náhodou letušky nudily, mohly by po cestě počítat všechna loga fotbalových týmů na oblečení a na taškách. Jsme součástí zájezdu od agentury FotbalTour. Celé letadlo náš zájezd sice nenaplnil, ale fotbalových nadšenců letí velká spousta. Někteří se spontánně poznávají na bezpečnostních kontrolách, jiní zase nahodili klubový outfit, jak kdyby je samotné čekal každou chvílí zápas.

Určitě bychom se mohli dlouho přít, kde na světě je ta nejlepší fotbalová atmosféra. Všichni se ale asi shodneme, že Anglie je ta pravá kolébka fotbalu. Důkazem budiž první soupis pravidel z roku 1863 vystavený právě v centru Manchesteru. Přímo v tomto městě si taky podalo ruku v roce 1888 dvanáct nejlepších anglických týmů té doby a založilo ligu. Ligu, která se postupem času vyvinula v naprostý fenomén, za kterým lítají do země lidé z celého světa.

Zažít si ten pravý anglický fotbal by mělo být na seznamu přání každého, kdo miluje hru s kulatým nesmyslem. Zároveň by asi málokdo odmítl vidět jeden z nejlepších týmů současnosti. Na tomhle výletě zažijeme obojí a vezmeme vás sebou!

Panák a gumový medvídek

„Já se nechávám jen unášet a užívám si,“ komentuje po nástupu do minivanu na letišti jeden z účastníků zájezdu a vášnivý fanoušek Manchesteru United. Stačí mít jen pas a v telefonu připravené lístky na fotbal a do letadla. Roli delegáta si tentokrát střihne sám zakladatel FotbalTouru Julius Turček. Všichni ho tu znají hlavně jako Jula z oblíbeného fotbalového podcastu Futbalový VAR.

Duhový bojler

The Hawthorns, jak se stadionu klubu West Bromwich Albion říká, čeká šlágr s Leicesterem. Souboj favoritů druhé anglické ligy slibuje atraktivní podívanou, když budou vše z laviček dirigovat učňové velkých trenérských jmen. Na domácí straně Španěl Carlos Corberán, který pracoval s Marcelem Bielsou a na straně druhé bývalý asistent Pepa Guardioly Enzo Maresca. Při příchodu na stadion nás ale všechny zajímá spíš nabídka fanshopu a horkých nápojů v bufetu.

Stadion, na kterém Albion hraje už od roku 1900, je nejvýš položeným stánkem z prvních čtyř anglických lig a i tak stojí jen 168 metrů nad hladinou moře. Taková nadmořská výška tenhle víkend v Anglii nehraje roli. Je prostě pořádná zima, a já osobně si nedokázal vzít tolik vrstev, abych se jí bezpečně ubránil. Čekaní na výkop si tak zkracuji ve fanshopu listováním knížky, která popisuje všechna vítězství klubu nad znepřáteleným Wolverhamptonem. Následně ji vyměním za horký čaj v útrobách stadionu. K usrkávání mi brnká skupinka hudebníků.

Mezi víc než 26 tisíci diváky usedáme do první řady. Krásná místa nám před příchodem zpestřuje duhový bojler – maskot reprezentující hlavního partnera klubu. Marně si přeju nějaké skutečné zahřátí, zatímco na mě dopadají velké kapky až ze střechy stadionu, kde roztává námraza. Daň za skvělá místa.

Zatímco se v prvním poločase odehrává na hřišti opatrná taktická bitva, pod střechou se nejspíš odehrává divoká ptačí bitva a do hlediště i na trávník se snáší peří. Jak kdyby tohle předpovědělo osud zápasu. Lišky se do domácího týmu s drozdem v logu nakonec zahryzly a vyhrály 2:1.

Na další pozápasové rozjímání už ale není čas a v minivanu se proplétáme uličkami Birminghamu, abychom stihli dnešní druhý zápas. Naše řidička, o které nikdo nemluví jinak než o tetě, složitě manipuluje v okolí stadionu Birminghamu City.

Poločasový koláč

Na stadion St. Andrews dorážíme už po výkopu. Trošku nás zaskočí množství prázdných sedaček i slabý výjezd hostů z Rotherhamu. Část tribun je uzavřená kvůli špatnému stavu a rekonstrukcím a zbylé volné sedačky jsou následkem dlouhodobější herní krize a neatraktivity. Z 29 tisíc míst je zabraných asi 18 tisíc. Na hřišti se hraje úplně jiný fotbal, než jsme viděli jen pár minut zpátky. Spoustu soubojů, postrkování, nepřesností. Člověk by ani neřekl, že sleduje tu stejnou soutěž. Na lavičce domácích se to snaží zvrátit Wayne Rooney. Neúspěšně.

O poločase přichází čas na občerstvení. Domněnka, že u bufetů bude při takové návštěvě volněji, byla mylná. Prostory jsou tu stísněnější, mezi cihlovými zdmi není v podstatě k hnutí. I tak se mi povedlo ulovit tradiční masový pie (koláč) – anglickou odpověď na naši poločasovou klobásu. Při pohledu na koláče ostatních diváků zjišťuji, že jsem nevybral asi nejšťastnější příchuť. Moje masová náplň je nejspíš z vnitřností a dost teče. Navíc jsem zapomněl na vidličku. Za rozumnou cenu ale koláč příjemně zahřál a nasytil. Alternativou ke koláči byl jen obyčejný párek v rohlíku.

Fanoušci defenzivního fotbalu si dnes v centru Birminghamu přijdou na své, u domácích se ale stupňuje frustrace. Na naší tribuně se najdou i ti, kterým ale o výkon evidentně moc nejde. Skupinka se silným přízvukem se baví tím, že pokřikuje sprostě na hráče a pořadatele. Vzduchem proletí za bujarého smíchu hrstka mincí. Odchází několik minut před posledním hvizdem. Gól ale neprošvihli. My se už za tmy vydáváme na večerní prohlídku památek města.

To poslední byla samozřejmě lež. Tenhle výjezd totiž žije fotbalem. Pár zájemců je ještě na cestě na zápas do Nottinghamu, zbytek sleduje los Eura, debatuje o fantasy lize, přemýšlí, v jaké hospodě bude večer sledovat zápasy, a jestli zítra na stadionu Manchesteru City uvidíme víc gólů.

Jiný fotbalový svět

Vyhlášená Piccadilly Tavern v centru Manchesteru je už několik hodin před zápasem plná. A můžou za to hlavně fanoušci Tottenhamu. Na jedno pivo na posilněnou bychom se tu dost načekali. Dnes po vlastních brouzdáme ulicemi města a poté zamrzlými kanály okolo ikonických bývalých textilních továren. Čím víc se blížíme k ráji modrobílých fanoušků, tím víc jsou paradoxně ulice vystavěné z červených cihel. Zatímco dobrodružnější část výpravy se chystá stihnout jeden poločas zápasu v Liverpoolu, my v klidu s předstihem procházíme okolo prodejců šál a nástěnné malby Pepa Guardioly. Vítejte na Etihad Stadium.

V Birminghamu jsme jen těžko v davu hledali mezi domácími další turisty, zato tady je na první pohled vidět patrná rozdílná skladba diváků. Každou chvíli je tu slyšet jiný jazyk. Moderátoři se před VIP vchodem snaží bavit dav, který se postupně nabaluje a s připravenými telefony čeká na příjezd autobusu domácích. Lidé si odnáší od stánků s občerstvením celé krabice s pizzou. Jednoho malého fanouška zrovna vybral Santa, samozřejmě oblečený v modrém, a nadělil mu možnost plácnout si v tunelu se všemi velkými hvězdami. „Je hrozná zima, sněží, fouká. Prostě další krásný den v Manchesteru,“ vykřikuje do mikrofonu moderátor.

Na naše místa se tentokrát dostaneme po vysokých točitých schodech podobných jako na San Siru. Z jedné strany si můžeme užít panoramatický výhled na město, z té druhé zase velké fotomontáže odkazující na historii klubu. Obrovský nápis „Agueroooooo“ a podobizna argentinského střelce dává vzpomenout na první titul Citizens v současné éře šejka Mansúra. Teď už mají na východní straně Manchesteru jiného hrdinu v útoku. Norský zabiják Erling Haaland vzbuzuje největší rozruch při výstupu z autobusu i při vyhlašování sestav. Vlastně jediný pořádný rozruch. Řada diváků možná dorazila na Etihad právě jen kvůli němu.

Sedíme skoro až u střechy, a tak máme skvělý výhled na celé hřiště i stadion. Atraktivní nedělní zápas se vyprodat nepodařilo. Podle oficiální statistiky by mělo chybět na stadionu s kapacitou 53 400 jen něco přes 300 lidí. Při pohledu na tribuny ale nacházíme hodně neobsazených sedaček. Divácká síla je přece jen spíš na západní straně Manchesteru. Bitva na hřišti je strhující, jenže atmosféra tomu úplně neodpovídá.

V našem okolí se do fandění nejvíc ponořila dvojice malých sourozenců. Nikdo se k nim ale nepřidává. Popěvky a pokřiky prokládají oblíbeným popěvkem o Haalandovi. Tomu se dnes sice střelecky nedaří, ale my si i tak gólově vynahradíme včerejší Birmingham. Fotbalová kvalita je nesrovnatelná. Jeden brejk, přečíslení, dvě přesné nahrávky a Tottenham střílí gól. Včera Birmingham zahodil takových brejků minimálně pět.

Je to prostě trošku jiný fotbalový svět. Útroby stadionu jsou čisté a moderní. I záchody tu evidentně hrají jinou ligu. Snad nejvíc ale rozdíl dokazuje přestávkový kvíz, do kterého se zapojuji přes telefon. Začíná tím, že se na velké obrazovce rozehraje skeč natočený v kabině. Pep Guardiola houževnatě svým svěřencům líčí, že musí dělat víc pro řešení světových problémů s vodou.

Anglické dědictví

Manchester není veskrze velké město. Má jen něco přes půl milionu obyvatel. Na velkou turistiku to tu taky není. Největší atrakcí je prostě fotbal. A tou nejvyhlášenější památkou je Divadlo snů, jak se přezdívá stadionu Old Trafford. Před odletem si ho prostě nemůžu nechat ujít. Ještě předtím se ale zastavuji v Národním fotbalovém muzeu. Prohlídka začíná prvními sepsanými fotbalovými pravidly.

Na několika patrech moderní budovy jsou pak k vidění všechny možné trofeje i historické předměty. Staré dresy, lístky, programy, původní sedačky ze starého Wembley nebo nože chuligánů. Vypráví se tu příběhy o prvních hráčích tmavé pleti nebo anglických fotbalistkách, které strhávaly za války pozornost, než jim na desítky let zakázali hrát. Jednou tu bude určitě vystavené něco i z Old Trafford. O tom, že největší anglický klubový stadion potřebuje výrazné úpravy, se už nějakou dobou mluví. S příchodem nového bohatého investora se to možná brzy stane i realitou.

I jako fanoušek jiného anglického týmu mám při prohlídce svatostánku Manchesteru United radost, že jsem zažil majestátní Old Trafford v této podobě. Navždy si budu pamatovat, jak jsem se mohl podívat na hřiště z místa, které patřilo Alexi Fergusonovi, a jak jsem si jen pár chvil poté dal naprosto famózní fish’n’chips v hospodě jen pár minut od stadionu. To jen aby byl ten anglický zážitek kompletní…

Manchester i druhé největší město Anglie Birmingham a jeho okolí West Midlands nabízí spoustu fotbalových svatostánků a zážitků. Julo si potřebuje odškrtnout další stadiony ze seznamu, a tak si ještě zájezd o několik dní prodlouží. U hotelu nás svěří strejcovi, který v minivanu vystřídal naši tetu. Telefony už máme všichni. Pro změnu zůstala někde v Manchesteru jedna peněženka. No nic, to je riziko cestování… Kdo že hraje to vložené kolo?