Fotbal na střeše obchoďáku i z ochozů hradu. Balkán na vlastní kůži

Zjistit si informace o zápasech nebylo nic snadného. Několik týdnů dopředu jsme věděli, přesně kdy se budeme nacházet ve kterém městě, ale rozpis zápasů srbské ligy se nikde nedal najít. Asi tři týdny před naším výletem a pouhý týden před začátkem soutěže se konečně dozvídáme, že o víkendu, kdy budeme v Bělehradě, hraje doma Crvena Zvezda a také nám zcela neznámý tým IMT Novi Beograd.

Na webových stránkách Zvezdy jsme dokonce pár dní před utkáním dokázali koupit lístky. Na webu IMT, který je pouze v cyrilici, je poslední informace o zápase z dubna, ale doufali jsme, že vstupenky prostě nebude tak složité sehnat přímo u stadionu.

Na střeše obchoďáku

Klub FK IMT Novi Beograd, přezdívaný traktoristi, hraje letos poprvé ve své 70leté historii nejvyšší srbskou ligu. Už jen zjistit, kde se bude hrát, nebylo úplně snadné. Stadion klubu totiž evidentně nesplňuje parametry pro nejvyšší ligu. Z fotografií vypadá jako typický vesnický stánek s jednou tribunou postavenou před 40 lety. Aplikace Livesport nás posílala na Stadion Event Place a rozhodli jsme se jí věřit. Nebyli jsme si však úplně jistí, protože na mapě jsme viděli jen změť obchodů.

Při příjezdu jsme se zeptali opodál stojících policistů, kde je fotbalové hřiště a jak se dostat dovnitř. Dovedli nás ke skupině asi 20 stepujících fanoušků vedle stánku, kde se podle všeho mají prodávat lístky. Ten byl ale zavřený, i když do výkopu zbývalo asi 10 minut.

Po chvilce přichází pořadatel, s někým telefonuje a říká nám, ať počkáme, že nás dovede na místa včas. V době výkopu se naše skupina konečně vydává směrem k podzemnímu parkovišti nákupního centra. Od srbských fanoušků se dozvídáme, že přijeli podpořit hostující celek Čukarički, a nabízejí nám možnost jít s nimi do sektoru zdarma. S díky odmítáme.

Před schodištěm u parkoviště platíme 300 srbských dinárů (asi 60 korun) za lístek a stoupáme nahoru. O nějakých 10 pater výš se konečně dostáváme ke hřišti. To se nachází na střeše obchodního centra. Nic takového jsem v životě neviděl. Ani by mě nenapadlo, že to může existovat.

Zápas už pár minut běží a my si konečně sedáme na jedinou otevřenou tribunu. Divácká účast není vysoká, takových 500 lidí. Na Stadionu pro 5000 tak nemá cenu otevírat další tři tribuny. Pouze na kraj jedné z nich pouští pořadatelé asi 20 nadšenců, kteří fandí soupeři.

Ačkoli jsou oba týmy z Bělehradu, atmosféra se derby ani nepřibližuje. Fanoušci domácích vlastně neexistují. Potlesk po povedené akci je maximum hluku, který za celý zápas vytvoří. Hosté pak zhruba jednou za čtvrt hodiny rozjedou krátký organizovaný pokřik a pak dlouhé minuty mlčí.

Kvalita fotbalu také není nejvyšší. Na umělé trávě nás zaujal útočník traktoristů s kapitánskou páskou, který se často sám statečně pral s obranou soupeře. Po vyhledání jména Miloš Juković zjišťujeme, že je mu teprve 17 let a v prvních třech ligových kolech si připsal tři góly. První branku tohoto zápasu pak střílí ve 34. minutě jeho spoluhráč a o devět let starší bratr Luka.

My si tou dobou ale spíš všímáme toho, že nikdo na stadionu v ruce nedrží pivo a vlastně nevidíme ani žádný stánek s občerstvením. O poločase se tak jdeme zeptat jednoho z pořadatelů, kde si můžeme něco koupit. Posílá nás směrem ke schodišti, po němž jsme přišli.

Společně s davem lidí tak míříme po schodech zpět dolů a přes parkoviště jdeme mezi obchody. Žádný stánek na stadionu není, a kdo si chce něco koupit, jde prostě o pár pater níž do supermarketu. Bereme si piva a vracíme se zpátky nahoru. Celá akce zabere necelých 15 minut a na začátek druhé půle už zase sedíme na našich místech.

Když vytahujeme plechovky s pivem a otevíráme je, ostatní diváci se na nás otáčí s překvapivými výrazy. Později zjišťujeme, že alkohol je v Srbsku na fotbalových stadionech už pěkných pár let zakázaný. Když si v roce 2009 dal prezident země skleničku šampaňského na oslavu postupu Srbska na mistrovství světa, měl z toho pěkný malér. Nás si naštěstí žádné autority nevšimli a mohli jsme si své nápoje bez problému dopít.

Ve druhém poločase přidávají traktoristi dva góly z brejků a vítězí v klidu 3:0. Jde o první prvoligovou výhru doma v historii klubu, a tak dojde na krátkou pozápasovou děkovačku s fanoušky. Kvalita fotbalu i atmosféra připomínali spíš druhou českou ligu než první. A podle všeho to podobně vypadá asi na většině stadionů v srbské nejvyšší soutěži.

Hosté z FK Čukarički vloni skončili na třetím místě a letos si zahrají skupinu v Konferenční lize. A co se návštěvnosti týče, tak po pěti odehraných kolech mají průměr přes dva tisíce diváků jen dva týmy.

Crvena zvezda – zklamání

Jediný tým, na který v Srbsku chodí dlouhodobě přes deset tisíc diváků je slavná Crvena zvezda. Určitě největší klub v zemi má nejvíc mistrovských titulů (34), nejvíc domácích pohárů (27) a je také jediným vítězem Ligy mistrů (v roce 1991 ještě Poháru mistrů evropských zemí) z klubů pocházejících z bývalé Jugoslávie.

Atmosféra na jeho stadionu je známá po celém světě a na stadion, kde v roce 1976 po Panenkově vítězné penaltě získalo Československo svůj jediný titul mistrů Evropy, jsem se těšil opravdu hodně.

Lístky na střed hlavní tribuny stály 700 srbských dinárů (asi 140 korun), ale ani poměrně příznivá cena tolik lidí neláká. Na stadion pro 55 000 diváků chodí dlouhodobě podle oficiálních čísel kolem 13 000.

Vyrazili jsme včas, abychom se před zápasem ještě stihli kouknout do fanshopů a půl hodiny před zápasem to kolem stadionu Rajka Mitiće celkem žilo, a i když nebyl k vidění ani náznak konfliktu, nechyběli na místě těžkooděnci.

Stadion je už zvenku speciální tím, že je z velké části posprejovaný červenobílými nápisy a obrázky. Oficiální klubový fanshop ani neoficiální fanouškovský nás nijak zvlášť nezaujaly. Muž z ochranky s ruskou vlajkou a velkým písmenem Z na mikině mi utkvěl v hlavě nejvíc. Podobné symboly ale v Srbsku nejsou úplně výjimečné.

Kontrola při vstupu je poměrně důkladná. Na stadion není vpuštěn nikdo se zapalovačem a jednomu z kamarádů bere ochranka dokonce všechny drobné z peněženky.

Sedáme si na volné sedačky poblíž míst, kam máme lístky, protože zasedací pořádek nikdo příliš neřeší a každý si sedne, kam se mu zachce. Stadion je obrovský, ale kvůli atletické dráze bohužel není výhled příliš dobrý ani z prvních řad. Diváků také není až tak málo, podle oficiálních údajů 14 717, ale většina sedaček zůstává prázdná.

Žádný předzápasový program neexistuje a kotel domácích tak ožívá, až když jejich miláčci společně se soupeři ze Subotice nastupují na hřiště. Krátce po úvodním výkopu pak pořadatelé pouští do sektoru hostí i hlouček zhruba 30 nadšenců podporujících hosty.

Po prvních třech kolech vede Crvena zvezda srbskou ligu se skóre 13:1 a podle toho vypadá i začátek zápasu, kdy se Subotica prakticky nedostane k míči na útočné polovině. Nejaktivnějším hráčem domácích je pravý wingbek Osman Bukari, který po jednom ze svých průniků po křídle ve 20. minutě otevírá skóre prudkou střelou na bližší tyč.

To zvedá ze sedaček i diváky okolo nás na hlavní tribuně. Ti si jinak většinu času povídají a jedním okem sledují fotbal. Do aktivního fandění se nezapojují. Kotel Zvezdy naopak od samého začátku jede naplno a zhruba pět tisíc nadšenců vytváří poměrně slušnou atmosféru. Na obrovském stadionu bohužel jejich skandování rychle zaniká. Svůj tým ale podporují bez přerušení po celou dobu utkání. Někdy v 10. minutě se pak objevuje první světlice a prakticky bez přestávky v kotli hoří aspoň jeden kus pyrotechniky až do konce zápasu.

Na hřišti to vypadá do konce prvního poločasu pořád stejně. Zvezda obléhá soupeře kolem jeho vápna, všichni hráči si mění pozice a snaží se rozhodit obranu Subotice. Na hrotu pak celou dobu hlídkuje exslávistický Peter Olayinka, který má minimum doteků s míčem, ale dostává se i do pár slibných příležitostí. Bývalý Sparťan Guelor Kanga dění sleduje pouze z lavičky.

Jeho spoluhráči rozhodují zápas ještě před přestávkou. Po dvou vlastních gólech Subotice se jde do kabin za stavu 3:0.

Ve druhém poločase už se zápas vlastně jen dohrává. Po trojitém střídání se v 58. minutě dostává na hřiště také Kanga, jehož morálka šla od doby, co byl ve Spartě, zřejmě ještě o několik úrovní dolů a absolutně odmítá zachytávat náběhy soupeřů. Subotica se tak nadechuje a pár minut je dokonce lepším týmem.

Fanoušci Crvene zvezdy mezitím v kotli připravují choreo, které spouští dolů rovnou ze střechy stadionu a do toho se rozjíždí největší pyroshow za celý zápas.

Někdy v 75. minutě se začínají zvedat první z diváků na dlouhých tribunách. Tak čtvrtina návštěvníků opouští stadion před závěrečným hvizdem a přichází tak o pár velkých šancí svého týmu v úplném závěru. Žádná z nich ale nekončí gólem a konečné skóre zůstává 3:0.

Po závěrečném hvizdu následuje ještě krátká děkovačka hráčů obou táborů před svými fanoušky. Po ní ještě pár hvězd Crvene zvezdy hází své dresy mezi mladé fanoušky, kteří o ně prosí s cedulí v ruce. Celkem často se na nich objevuje i jméno Olayinka.

Jelikož má jít o nejlepší tým s nejlepšími fanoušky široko daleko, odcházím ze zápasů spíš zklamaný, ale rozhodně to nebyla ztráta času. Jen očekávání byla příliš vysoko.

Fotbal uprostřed středověké pevnosti

Poslední zápas, který jsem na Balkáně navštívil, se hrál v Trogiru, tedy v malém chorvatském městě u moře nedaleko od Splitu. Historické centrum Trogiru je od roku 1997 na seznamu UNESCO. A právě na ostrově v centru, mezi pevností Kamerlengo a pevností sv. Marka se nachází nejhezčí fotbalové hřiště, jaké jsem kdy viděl.

Ze dvou stran středověké stavby, třetí pak přímo u přístavu a jen pár metrů za tou poslední se nachází krásné historické náměstí, kde má být údajně nejlépe zachovalý románsko-gotický komplex ve východní Evropě.

Místní klub hraje 1. ŽNL Splitsko-dalmatinskou ligu, tedy pátou nejvyšší soutěž v chorvatské fotbalové pyramidě, odpovídající našemu Krajskému přeboru. V sezoně 2008/09 ještě na HNK Trogir kopal druhou chorvatskou ligu, ale po sestupu se dostal to finančních problémů a následující sezonu po sedmi zápasech vzdal. Od té doby se pohybuje mezi pátou a šestou nejvyšší soutěží.

O tom, že Trogir bude hrát zápas během našeho pobytu ve městě, jsme se dozvěděli z facebookové stránky klubu, kde jsme se dočetli o přáteláku proti HNK Jadran KS. Ten skončil v minulé sezoně v tabulce o jednu příčku před Trogirem, tedy na čtvrtém místě.

Na utkání jsme přišli o něco později v době, kdy už domácí Trogir vedl 1:0. Zaplatili jsme 2,50 eura za vstup na pevnost Kamerlengo, vystoupali na její nejvyšší věž a užívali si krásný výhled.

A k tomu se hrál poměrně dobrý fotbal. Trogir po jednom ze svých povedených brejků na začátku druhého poločasu zvýšil na 2:0, což udělalo radost i pár přihlížejícím divákům na antickém glorietu u hřiště.

Na to, že šlo o přátelák, se týmy moc nešetřily. Rozhodčí za ostřejší zákroky celkem často tahal žlutou kartu a zhruba v 70. minutě dokonce jednoho z domácích vyloučil. Jadran svou přesilovku využil pouze jednou, a tak Trogir vyhrál 2:1.

Za pár dní na Balkáně jsme tak měli tři naprosto odlišné a jedinečné fotbalové zážitky. Nedokážu se rozhodnout, který z nich byl nejlepší, ale všechny rozhodně stály za to.