Je právě sedm hodin večer na blíže nespecifikovaném místě na předměstí Rosaria, třetího největšího města Argentiny. Blíží se léto, začíná být pořádné horko. Zatímco se město chystá na oslavy Vánoc a Nového roku, členové tajné asociace OCAL dostávají ve své whatsappové skupině souřadnice. 32.8519 S, 60.7856 W.Klíčové jméno: Ibarlucea.
Daleko od hlučného centra města, za úzkou uličkou směrem do venkovské oblasti, stojí pólový klub, který bude epicentrem této mise. Vysoko postavený člen OCAL sedí na zadní sedačce a naposledy telefonuje. „Jsme na cestě. Máte masky?“ ptá se. „Neboj se, máme ten balíček,“ dodává. Je 19. prosince. Pro všechny místní jde o nejdůležitější den roku, základní kámen jejich kalendářů.
Dnešek je o fotbale – nejen o tom, co se děje na hřišti – ale taky o památce, rodině a vášni. Výjimečné, šílené vášni. Argentinská fotbalová sezona skončila, ale sezona OCAL zrovna začíná, jako každý rok, jakýmsi pohanským festivalem, který zahrnuje jeden z nejdivnějších obřadů, jaký kdy fotbal viděl. Tato mise má název La Palomita, tedy Holoubek. Je to, jednoduše řečeno, nejoslavovanější gól všech dob. Nic na světě se tomu nemůže přiblížit, natož rovnat.
Vše začalo v noci 19. prosince 1971 u jednoho muže, jednoho zápasu, jednoho gólu. U Ježíše Krista všech gólů. Tím mužem je Aldo Pedro Poy, útočník Rosario Central, který vstřelil vítězný gól semifinále Nacional 1971 proti úhlavním rivalům, týmu Newell’s Old Boys. Místní legenda.
Byla to fantastická hlavička, díky které tým Central, známý jako Los Canallas, došel do svého historicky prvního finále. Bez skupiny šílených fanoušků by tenhle gól postupem času zmizel, jako každá jiná branka vstřelená před 50 lety. Tady je to přesně naopak – je rok 2021 a zdá se, že neuběhl žádný čas. Důvod je velmi prostý: La Palomita se opakuje každoročně od roku 1971, bez přerušení, a jezdí turné jako rocková kapela v nejlepších letech. O tomhle gólu se napsaly knihy, natočily dokumenty, jsou s ním spojené nekonečné příběhy.
Padesátá La Palomita ve fotkách:
Zásluhy jdou za OCAL (Organización Canalla de América Latina),skupinou fanoušků, která šíří dobré jméno klubu Rosario Central a která brzy porozuměla důležitosti Poyova gólu – přijala ho jako velký třesk všech gólů, jako začátek jejich vesmíru.
Je to obzvlášť speciální den, slaví se 50. výročí. Když Aldo Poy, kterémuje nyní 76 let, vejde na zahradu, u hostů vybouchne ohňostroj obdivu. Jako kdyby zrovna uviděli rockovou hvězdu. „Prosím, dovolte mi se jen převléknout a hned budu zpátky,“ říká. V Aldu Pedrovi Poyovije něco, co připomíná člena Rolling Stones, s jeho tradičním knírkem a sčesanými vlasy, smíchanés image milého dědečka, co všude chodí v obklopení svých vnoučat.
Když ani pandemie koronaviru nezastavila rituál, který za moment zažijeme, už ho nezastaví nic. Prosinec–19 není virus, nebo alespoň ne takový, který lze detekovat v laboratoři. Ale rozhodně je snadno přenositelný a dlouho trvající. Mýtus kolem hlavního hrdiny se během let mění, pojďme dát věci do kontextu.
Argentina je rozsáhlá země, existuje ale jedno staré rčení: „Bůh je všude, ovšem jeho kancelář je v Buenos Aires.“ Všechny velké kluby – Boca, River, Independiente, Racing a San Lorenzo – sídlí ve vzdálenosti do 15 kilometrů, ovšem lákají fanoušky z celézemě. Rosario je úplně jiné. Je rozdělené na tábory dvou týmů, celé město žije jen podle jejich barev.
Neexistují tu fanoušci nikoho jiného, i navštěvující cizinci hned pocítí potřebu přidat se k jedné ze stran. Derby o Rosario je dost možná to nejšílenější, s pocitem nenávisti, který se dá přirovnat snad jen k raným letům glasgowského Old FirmDerby, ale tady nejde jako ve Skotsku o náboženství. Derby tu představuje skutečnou syrovou rivalitu, která se odehrává každý den na ulicích, v barech, kancelářích i v rodinách. Výhra či prohra v derby může ovlivnit náladu po celý rok.
Do roku 1971 nebyl žádný z klubů z Rosaria součástí play off ani nevyhrál oficiální titul. Do té doby byly jejich bitvy v zásadě irelevantní, jen poháněly lidové zkazky ve městě. Ale semifinále Nacional 1971 bylo o něčem jiném. První skutečný rozhodující zápas v play off mezi těmito dvěma kluby. Atmosféra ve městě byla vyhrocená, mohli jste cítit zhoustlý vzduch, který předchází válce.
Jediný zápas na neutrální půdě, na stadionu River Plate, v Buenos Aires, samozřejmě.
Dva fantastické týmy, co si zasloužily titul. Jeden zápas, který zůstane navždy v paměti. Připomínalo to westernový duel – jen jeden se Buenos Aires vrátí naživu. Karavany fanoušků Rosario Central a Newell’s Old Boys byly dlouhé celé kilometry.
Na stejnou úzkou silnici číslo 9, po které jsou obvykle vedeny krávy na jatka v Buenos Aires, se vydaly dvě skupiny fanoušků na pochod za osudem. Čekala je sláva, nebo jatka. Bylo to takřka biblické. Spíš než nadšení cítili strach. Paniku. Lidé, kteří nemohli na utkání vyrazit, se rozhodli opustit město, nebo se zamkli doma a předstírali, že odešli, jen aby zabránili riziku prohry a výsměchu.
I pro hráče to byl intergalaktický zápas, který určil jejich budoucnost. „Spali jsme na stadionu, abychom byli čerství a připravení. Tlak byl cítit všude. Vzpomínám si, že jsem se šel nadechnout čerstvého vzduchu na jeden z balkonů a zrovna se objevili nějací fanoušci Newell’s. Jeden z nich mi začal nadávat. Byl jsem tak naštvaný, že jsem mu řekl: Na dnešek nezapomeneš! Vyhrajeme my a já dám vítězný gól!“ vzpomíná Poy.
Vidět tak někdy na vlastní oči bělehradské derby mezi Crvenou Zvezdou a Partizanem... Na konci února jsem vyrazil na Spartu a doufal, že se o pár dnů později dostanu i na věčné derby. Povedlo se. Projděte si zápisky z cesty s celou sadou užitečných tipů.
Kníratý útočník Rosaria Central byl ten den skutečným prorokem. „První poločas skončil 0:0. Ve druhém jsme měli roh a já se snažil znervóznět obránce. Před tím, než jsme rozehráli roh, jsem zakřičel na fotografa, ať si připraví foťák, protože přijde můj gól! Brankář balon chytil a snažil se rychle rozehrát brejk. Ale dostali jsme míč zpátky, rozehráli krátkým pasem a pak otevřeli pravé křídlo, odkud centroval González. Míč letěl moc daleko, abych ho mohl trefit nohou, mojí jedinou šancí bylo zkusit skočit a hlavičkovat,“ vzpomíná.
Necelou minutu od Poyovy instrukce zachytil fotograf jeho mistrovské dílo. „Z La Palomity jsou jen tři fotky. Dvě jsou víceméně známé, a pak je jedna z jiného úhlu, co mám schovanou doma,“ dodává Poy.
Celý příběh měl pro jeho tým šťastný konec: Rosario Central ovládlo nejen derby, ale o tři dny později (po dalším skvělém výkonu Poye) si zajistilo první národní trofej po výhře nad San Lorenzem. Finále se navíc hrálo na stadionu Newell’s Old Boys, takže to byla další rána pro rivaly.
Poy se stal okamžitě kultovním hrdinou. V pozápasovém rozhovoru hned po derby prohlásil: „Tenhle gól si budou pamatovat do konce svých životů.“ Moudrá slova. V té době se ale dopady rozhodujícího střetu nedaly odhadnout. Chvíli trvalo, než lidé začali chápat, jak se život ve městě po La Palomitě změnil. Rodila se víra.
„Dva měsíce poté, co jsem ten gól dal, za mnou přišli nějací lidé a zeptali se, jestli bych ho nemohl předvést znovu. Provedli jsme to před barem. Bylo to vtipné, nečekal jsem, že se z toho někdy stane něco tak důležitého. Ale pak mi zavolali znovu, na oslavu prvního výročí v prosinci 1972,“ vzpomíná Poy. Opakování slavné situace obvykle zahrnuje i večeři s přáteli, vzpomínky a smích. „Je to naše opětovné shledání, spojené se vzpomínkami na tu hlavičku. Celou dobu děláme tu samou šílenou věc,“ dodává.
Poy se narodil nedaleko od starého stadionu Rosario Central a vyrostl jako všichni ostatní kluboví fanoušci. Ale když se stal profesionálním hráčem, na začátku trpěl kvůli tlaku. Fanoušci ho kritizovali. Vedení klubu přemýšlelo, že ho prodá, ale když už byl přestup skoro dojednaný, Poy zmizel. Slehla se po něm zem. Kde byl? To nikdo nevěděl. Představte si, kdyby se něco takového stalo dnes…
„Vyrazil jsem na ostrov na řece Paraná, kam mě táta bral na ryby. Prostě jsem tam zůstal, v divočině, než se zavřelo přestupové okno.“ Poy si ani nechtěl představit, že by milované Rosario Central opustil. Tenhle příběh je ještě lepší díky tomu, že se jeho jméno stalo za pár let tím nejznámějším v historii klubu.
Příběh na webu ukončujeme zhruba v jeho třetině. Ve zbytku textu, který najdete v aktuálním čísle tištěného Football Clubu, reportáž z bizarních padesátin graduje. Dozvíte se také třeba, k čemu má OCAL ministerstvo války a jak se do jeho muzea dostalo slepé střevo obránce, přes kterého se Aldo Poy k památné hlavičce dostal.
V aktuálním čísle dále najdete:
Angličan chce do Německa. Sol Campbell v rozhovoru s FC o trenérské kariéře.
Tady vládne Šeriff! Ondřej Soukup o podivuhodném klubu v ruském Moldavsku.
La Furia Ceca: italský pohled na Pavla Nedvěda.
A další skvělé texty na více jak 160 stranách.
Sparta má za sebou polovinu zápasů v ligové fázi Champions League. Vstoupila do ní nad plán, naposledy ale prohrála zápas, který se zdá být klíčovým v letenském boji o postup. Teď musí překvapit, jestli chce hrát play off.
Po reprezentační pauze je zpět ligový fotbal. Ukážeme vám, co, kdy a kde si můžete v pátek pustit.
Znáte Hattrick? Tahle hra je na dlouho a jestli milujete fotbal a retro, budete na ní závislí.
