Příznivci, skalní, kotelníci, vlajkonoši, hooligans, ultras či nejběžnější „fanoušci“ – těch pojmenování je celá řada a všechny odkazují k typu návštěvníka fotbalového zápasu, který se vyznačuje hlasitými sympatiemi k jednomu ze soupeřících týmů.
Kde ale hledat v českých zemích počátky fanouškovské kultury? A jací byli ti první „fanoušci“? Nejen na tyto otázky se vám pokusí odpovědět nová kniha Martina Pelce o fanouškovské kultuře v českých zemích do roku 1939 nazvaná příznačně „Na Football!“. Vítejte u dalšího Levého vinglu, tentokrát s knižní recenzí.
Sport a fotbal zvláště je dnes natolik společensky zakořeněným fenoménem, že přitahuje vědce a badatele napříč rozličnými obory. Pozadu nezůstávají ani historici, kteří fotbal vnímají jako vhodný prostředek ke studiu každodennosti a společenské mentality v určitém dějinném období.
Spíš než konkrétní zápasy, sestavy, výsledky či zapomenutá jména hráčů je láká interakce mezi sportem a jeho aktéry, kteří ho nejen provozují, ale v moderní době také sledují. Právě fotbalové diváctví, či přesněji fanouškovství, si za předmět svého výzkumu zvolil opavský historik Martin Pelc.
Kniha je rozdělena do celkem devíti kapitol. Úvod se věnuje základním vývojovým charakteristikám českého, potažmo československého fotbalu od 90. let 19. století až do předvečera druhé světové války. Tím Pelc poskytuje čtenáři nutný rámec pro snazší uchopení následujících kapitol a jejich zařazení do kontextu.
Následuje kapitola k rané divácké kultuře před rokem 1918, přičemž zbývající kapitoly se výhradně orientují na meziválečné období a nabízejí různé úhly pohledu na tehdejší ještě mladou fanouškovskou kulturu.
Pelcovo pojetí je naprosto vyčerpávající. Nespokojuje se s pouhým popisem fanouškovských projevů, jak je zachytil dobový tisk, ale usiluje o celistvý obraz divácké každodennosti, kde stadion a jednotlivá utkání představují jen jednu z mnoha výsečí života fotbalových „enthusiastů“.
Takto rané fotbalové fanoušky nazýval český tisk, než je v meziválečném období nahradil zdrobnělinou jména František – nápadně připomínající původní anglické fan(atic). V polovině 20. let označení fanoušek zdomácnělo v českém prostředí natolik, že ho dokonce v poněmčené podobě převzali čeští Němci (Fanouschek) o Slovácích ani nemluvě (fanúšik).
Slávistické výročí 130 let od založení klubu rozvířilo hladinu pochyb. Kdo byl vlastně prvním fotbalovým klubem? Slavia, Sparta, nebo někdo jiný? Povyprávíme vám nejen o tom, ale i o síle klubové historie a proč je důležité se jí zabývat.
Samotná změna v pojmenování nadšených fotbalových diváku ale nestačí, aby dokázala vysvětlit zrod tohoto fenoménu. Pelc správně poukazuje na skutečnost, že pomyslným „Zlatým věkem“ českých fanoušků se stalo období První republiky, kdy se fotbal definitivně prosadil jako zábava pro široké společenské vrstvy.
Počáteční exkluzivita spojená s fotbalem jako sportem městské střední třídy vzala pod vlivem ničivé války definitivně za své. Společnost se demokratizovala – jak na hřišti, tak v hledišti. Za bariéry hřišť začaly proudit stále početnější davy z různých společenských vrstev, které si sebou přinášely vlastní představy o tom, co je zábava a jak ji „konzumovat“.
V tomto kontextu považuji Pelcův postřeh o kopané jako „podívané pro pět smyslů“ za zásadní. Právě interakce mezi fanoušky a samotnou hrou vytváří vlastní obraz utkání, do kterého se vedle povzbuzujících pokřiků, nadávek rozhodčímu či oslav vstřelených branek počítá také např. klábosení se sousedem při nudných pasážích zápasu.
Z mého pohledu nejsilnější kapitoly knihy představují ty, které se zabývají samotnými fanoušky a jejich projevy. Díky dobovému tisku a archivním pramenům nabízí Pelc plastický obraz fanouškovské každodennosti – od cesty na stadion, přes koupi vstupenky, prožívání samotného zápasu až po případné projevy agrese, násilí, či dokonce vandalismu.
I když se většina těchto projevů vztahuje k prvoligovým klubům, nechybí ani zkušenost z venkovských hřišť, kde se policie často zapotila víc než na kdejakém ligovém utkání.
Důležitým aspektem, se kterým Pelc pracuje, je vystoupení československých klubů ve Středoevropském poháru. Právě mezinárodní zápasy přitahovaly největší zájem veřejnosti a médií, které o nich podrobně referovaly a tím nám umožňují nahlédnout mimo jiné do tehdejších představ o korektním, či naopak emocionálně vyhroceném fandění.
V listopadu slaví SK Slavia Praha 130. let od založení. Proč se na kulaté výročí nepodívat z jiné perspektivy a nepřevyprávět slávistický příběh s pomocí exponátů v klubovém muzeu? První text je věnován dvěma slávistickým trofejím, které nejsou za velké výhry, ale o to víc vás překvapí.
Jistě překvapí, že fanoušci pražských S patřili dlouhodobě ve středoevropském kontextu k těm krotším bez zvláštních sklonů k otevřené agresi. Ale i to se v průběhu 30. let změnilo. Většina klubů na to reagovala drátěným oplocením, které mělo zamezit svévolnému vnikání diváků na hrací plochu. Ochrana hráčů a rozhodčích před nevypočitatelným davem se náhle stala prioritou.
Zajímavým projevem české fanouškovské kultury tohoto období byla její jistá uniformovanost. Fanoušky v dresech, šálách či barvách oblíbeného klubu byste na českých stadionech hledali jen stěží. Tribuny a místa k stání tak při bližším pohledu nabízela pohled na šedou masu diváků – především mužů v kloboucích či čepicích odkazujících na jejich společenský původ. Soudobá žurnalistika si tak při popisu zaplněného stadionu často vypomohla opisem, že „za bariérami černo“.
O to větší pak bylo překvapení ze setkání s vyspělou anglickou fanouškovskou kulturou, kde nošení „barev“ svého klubu patřilo už tehdy ke standardním projevům. Své o tom věděl karikaturista a ilustrátor Rychlých šípů Jan Fischer, který v polovině 30. let navštívil Anglii a měl možnost zhlédnout londýnské derby mezi Arsenalem a Tottenhamem. Barevnost fanoušků Gunners mu učarovala natolik, že ji dokonce zvěčnil v několika kresbách.
I když je geneze fanoušků a jejich projevů hlavní náplní knihy, zaměřil se Pelc na fanouškovství také z pohledu tehdejších médií, která díky pravidelným referátům ze zápasů hrála zásadní roli v celospolečenské akceptaci sportu a jeho vnímání.
V této souvislosti podtrhl především roli rozhlasu, který dokázal fotbalovými reportážemi a přenosy oslovit daleko širší publikum než tištěná média. Právě rozhlas doslova „zpřístupnil“ kopanou ženám, které tak nemusely opustit rodinný krb a vydat se všanc maskulinnímu opovržení tribun, a přesto mohly být účastny zápasu.
V roce 1962 se odehrál československý šampionát snů. Odepisovaní reprezentanti porazili slavné Španěly a nastartovali jízdu až do finále mistrovství světa v Chile. Vítejte ve fotbalovém světě bez teplé vody, s tajnými policisty ve výpravě či směšnými odměnami za finále.
Až mezi válkami se fotbal stal kulturním fenoménem se stále více se rozvíjející konzumní složkou, kdy se kromě propagačních předmětů, začínajícího marketingu či kultu hvězd a na něj navázané reklamy prosadilo také sportovní sázení.
Na jepičím životě sázkové kanceláře Sposak a osudech jejího zakladatele Jiřího Burdy se dá krásně ilustrovat, že akceptace komerčních sázek vedle státní loterie měla ze strany tehdejších úřadů své meze a nepomohla tomu ani kontroverzní osoba zakladatele. Toho v procesu s členy fašistické organizace „Vlajka“ odsoudil po druhé světové válce zvláštní lidový soud za kolaboraci k trestu smrti.
Kromě pokračující komercionalizace fotbalu pracuje Pelc také s jeho kulturní reflexí. Do jeho hledáčku se dostává jak populární kultura – s kuplety, škvárovou literaturou či filmem, tak také díla, která mají zdánlivě vyšší ambice. K těm bezpochyby patří Bassova Klapzubova jedenáctka a Poláčkovi Muži v offsidu.
Především druhá kniha uvedla fotbalové fanouškovství do širšího společenského povědomí. Poláček udělal z fotbalového fandy kulturní fenomén, který najednou zaregistrovaly i zástupci tzv. vyšší kultury. Vše ještě podtrhla stejnojmenná filmová adaptace s Hugo Haasem a Emanem Fialou v hlavních rolích.
Co říci závěrem? Pelc ve své knize nabídl vyčerpávající sondu do počátků fanouškovské kultury u nás. Podařilo se mu zkombinovat různé úhly pohledu do atraktivního celku, který na jednu stranu nezapře jistou „akademičnost“ textu, ale navzdory tomu si uchovává svěží čtivost a má dar vtáhnout čtenáře do děje. Ten je za to bohatě odměněn informacemi, které kromě jiného zásadním způsobem obohacují kontext vývoje českého a československého fotbalu v první polovině 20. století.
Obsáhlý rozhovor s trenérem Guusem Hiddinkem, povídku Jana Jiráně, dovyprávěnou zpověď Jindřicha Šídla o jeho slastech a strastech s Arsenalem, historii derby pražských S, bizarní groundhopperské příběhy z Brazílie i Moravy a řadu dalších skvělých textů najdete v nové knize Football Club: Nejlepší fotbalové příběhy.
K pozitivnímu vyznění knihy bezpochyby přispívá i její zdařilá vizuální stránka, jelikož Pelc se nebojí pracovat s dobovým obrazovým materiálem a využívá ho jako plnohodnotný pramen, nikoliv pouze jako ilustrativní doplněk textu.
Celkovému vyznění textu by ale prospělo víc rozvést dopad římského finále 1934 na fanouškovskou kulturu v českých zemích, potažmo na vývoj československé kopané. Jedná se o fenomén, který by si samostatnou kapitolu jistě zasloužil.
Ojedinělý rušivý prvek v knize pak představuje poslední devátá kapitola věnovaná reflexi fotbalu jako analytické figuře ve vztahu k divadlu, náboženství, sociální otázce či projevům necivilizovanosti. V kontextu celého textu působí tak trochu „navíc“. Šťastnější by bylo zapracovat ji do celkového vyprávění.
Nic to ale nemění na skutečnosti, že Pelcovu knihu lze bez nadsázky považovat za jeden z nejoriginálnějších počinů k historii českého a československého fotbalu posledních let.
Nezbývá než doufat, že autor nezůstane pouze u této knihy a možná se dočkáme konečně také kritického historického přehledu vývoje českého a československého fotbalu od počátku do současnosti, který v českém prostředí přes četné popularizační práce stále zoufale chybí.
- Fotbalové diváctví a fanouškovská kultura v českých zemích do roku 1939
- nakladatelství Lidové noviny, Praha 2022, 392 stran, 469 Kč
- ukázku z knihy si můžete přečíst na stránkách nakladatelství
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Evropské poháry jsou zpět a před českými kluby je nová výzva. Už tři evropské týdny v řadě zapsaly negativní bilanci a je čas se vrátit na pozitivní vlnu. I tak počítání koeficientu nabízí drobnou útěchu: se solidním náskokem jsme stále devátí před Tureckem. Plzeň má blízko k postupu v Evropské lize a Slavia může udělat klíčový krok proti Fenerbahce.
Ladislav Krejčí pomohl ve 14. kole LaLigy k vítězství Girony nad Espanyolem Barcelona 4:1 prvním gólem v soutěži. Za hostující tým odehrál celý zápas Alex Král.
Oba čeští útočníci tak dotlačili své týmy k vítězství. Leverkusen otočil zápas s Heidenheimem a vyhrál 5:2, obrátkou ke třem bodům došel i Hoffenheim, který vyhrál 4:3 nad Lipskem.
