„Tak já budu vostrej!“ Reportáž z fotbalových nebes v Liverpoolu

Asi jste to taky viděli. Možná i několikrát. A asi na to taky jen tak nezapomenete. Luis Díaz doslova oběhl celý svět. Kolumbijský záložník právě předvedl úchvatné sólo, kdy s neuvěřitelnou lehkostí vymotal tam a zpátky jednoho z nejrychlejších obránců na světě Kyla Walkera. Dvakrát na osmdesáti metrech. A jen tak mimochodem si u toho stihl povodit i jednoho z nejlepších defenzivních štítů Rodriho, který se vlivem Díazova dynamického manévru symbolicky odporoučel na kolena.

Se zatajeným dechem žasnu nad fyzickou a technickou výbavou křídelníka domácích. Jak je vůbec možné, že se někdo dokáže vybičovat k takovému sprintu po absolvování 80 minut fotbalové „tsunami“, jak posléze pojmenoval intenzitu šlágru 28. kola Premier League samotný Pep Guardiola. I bez míče by samotný sprint s ostrými změnami směru patřil k těžko realizovatelným disciplínám i pro trénované atlety.

Ovšem ne pro Díaze. Ne pro odhodlaný tým Jürgena Kloppa. Ne pro zaplněné tribuny bouřlivého Anfieldu. Tohle je anglická fotbalová liga - absolutní vrchol klubového fotbalu v té nejryzejší podobě. Tohle jsou nebesa.

Hltám každou akci, jako by to byla ta poslední, kterou v životě uvidím. A ze všeho nejvíc si tak trochu sobecky přeju, aby poslední ligový duel Kloppa s Guardiolou nikdy neskončil. Protože nic lepšího jsem dosud neviděl.

…

Ráno jsem tradičně nemohl dospat, ale protože mi vlak z Manchesteru do Liverpoolu odjížděl „až“ po deváté ráno, naladil jsem se lehkým intervalovým cvičením. Ranní rozcvičku v tandemu zodpovědně doprovodila poctivá anglická snídaně, které k dokonalosti chyběly snad jen fazole. Když jsem se zaposlouchal do cvrkotu hotelové restaurace plné turistů, zaujalo mě, kolik německy mluvících se dostavilo na sever Anglie. Drtivá většina přiletěla vzdát hold svému krajanovi Kloppovi, díky kterému si oblíbila červený velkoklub z Merseyside.

I když je výkop zápasu až v 15:45, vyrážím s velkorysým předstihem. Je to pro můj pracovní klid zásadní. Jako klasický „overthinker“ potřebuju v rámci své cestovatelské komfortní zóny zmírnit veškerá potenciální rizika.

Ačkoliv jsem si vzal fóra, ranní manchestersko-liverpoolský spoj společnosti Northern je solidně přeplněný, což se projevuje totálně ucpanou uličkou. Po čtyřicetiminutové jízdě se blížíme k Liverpoolu, když se do našeho vagonu konečně protlačí průvodčí. A jak se ukazuje, dnes pojal svou rutinu liberálním přístupem. „Zahrajeme si na bingo,“ huláká. „Já zakřičím kontrola jízdenek a vy se na mě usmějete a ukážete mi je. Dneska hraje Liverpool, takže na pokuty kašlu,“ pravil odhodlaný chlapík v uniformě.

Z hlavního nádraží Liverpool Lime Street to mám podle Google Maps na Anfield nějakých čtyřicet pět minut pěšky, což je v mém případě ekvivalent třiceti minut, pokud tedy nezabloudím.

Když to jenom trochu jde, všude chodím zásadně pěšky. Pakliže se dokážu zorientovat, nemá mě co zradit. Je to taky ekonomičtější a vlastně i intenzivnější. Existuje mnohem větší šance, že si všimnu víc detailů, potkám víc lidí a tak nějak si to lépe vychutnám. V tomhle případě maximalizuju náhodu, ať mám o čem vyprávět.

Na Anfield jsem to vzal oklikou přes kavárnu, kde symbolicky začíná mé soustředění. Prahou zhýčkaný trochu smutním, že nejlepší recenzi má po cestě jeden z největších kavárenských řetězců, ale na klasický pit stop to poslouží na výbornou.

Odsud to mám do liverpoolského fotbalového chrámu necelých dvacet minut. Jen co jsem prošel travnatý park, se na mě usmívá mohutná cihlová konstrukce. Anfield. Už zvenčí je to celé mimořádně působivé.

Rituálně obejdu celý stadion a jeho okolí. Nasávám sváteční atmosféru. Očekávání je všudypřítomné. Stánky s občerstvením začínají smažit první objednávky, nedočkavé fanoušky doprovází živá hudba a já mířím pro novinářskou akreditaci. Bez ní bych si tu ani neškrtnul.

Když jsem dorazil do novinářských prostorů uvnitř hlavní tribuny, došlo mi, že jsem udělal dobře, když jsem dal na rady mnohem zkušenějšího izraelského kolegy. „Připrav se na to, že tam bude mimořádně narváno. Jakmile přijdeš, obsaď nám stůl v té hezčí místnosti, kde jsou televize. Poznáš to tak, že tam servírují jídlo a určitě tam bude sedět tým Sky Sports. A když se ti bude chtít, klidně zajdi i na tribunu a omrkni naše přidělená místa.“

Netřeba dlouze rozebírat, že měl absolutní pravdu. Ostatně pro Premier League dělá patnáctým rokem.

Zanedlouho se jeden z punditů (expertů) Sky Sports Gary Neville už trochu nervózně dožaduje oběda. Sice se směje, ale jeho pocity jistě sdílí už nyní solidně zaplněná místnost. Najíst se před několikahodinovým výkonem je samozřejmě prioritou nás všech. Tím spíš, když se můžete těšit na luxusní švédské stoly. Jejich nabídka nakrátko umlčí i ty nejvýřečnější z nás.

…

„Co by to bylo za anglický fotbalový svátek, aniž by trávník zkrápěl neúnavný déšť,“ pomyslel jsem si během předzápasové prohlídky stadionu. Zaujalo mě, kolik reportérů a členů štábu rozhodily náročnější klimatické podmínky. Však jsme na severu Anglie, co jste čekali, říkal jsem jim pobaveně.

Ale zcela seriózně, jakmile prší, máte před sebou několik dalších rozhodnutí.

„Mám si brát deštník? A jak to udělám s drahocennými poznámkami, které mám - stejně jako mí kolegové - vlastnoručním škrabopisem načmárané na papíře? Vždyť se mi to rozpije.“ Domlouvám se s režisérem a dramaturgem, kteří jsou jednohlasně „tým deštník“. Jenže ten krásný pestrobarevný přímo od Premier League těsně přede mnou vyfoukne Robbie Fowler a mně zbyl jen ten můj, který podle režiséra není hoden televizního vysílání. Dávám mu za pravdu.

„Tak já budu vostrej, prostě Anglie. Aspoň si můžu nechat v druhé ruce ty zápisky.“

Když nebudu počítat nekonečné (desetiminutové) čekání na rozhovor s Pepem Guardiolou, největší trému mívám před prvním televizním vstupem. Uvědomuju si, že je zásadní, abych se pořádně chytil. Udá to tón celého dne, ať chci nebo ne, význam prvního vstupu prostě nejde podcenit. Nádech, výdech. Pořádně si prohlížím publikum. Hlavou se mi rozezní refrén oživeného remixu „Unwritten“ od Natashy Bedingfield. Jako by ho psala pro tenhle okamžik…

“Reaching for something in the distance

So close you can almost taste it

Release your inhibitions

Feel the rain on your skin

No one else can feel it for you

Only you can let it in

No one else, no one else

Can speak the words on your lips

Drench yourself in words unspoken

Live your life with arms wide open

Today is where your book begins

The rest is still unwritten…”

…

Po televizních vstupech jsem už poměrně promrzlý. Je na čase se na pár chvil ukrýt do vyhřátých prostor, dát si poslední teplý nápoj a odskočit si na toaletu. „We're five man down,“ lamentuje na chodbě jeden z klubových zaměstnanců, který poukazuje na výrazně oslabenou základní jedenáctku domácích.

Po návratu na tribunu jsem se ještě telefonicky spojil s Jirkou Hoškem a slovenskými kolegy z podcastu VAR, kteří v Trenčíně společně s Adriánem Guľou baví slovenské publikum v rámci živého eventu Premier League v kině. Prakticky neslyším vlastního slova, ale se zápalem sobě vlastním sdílím své postřehy a predikce. Snad to mělo hlavu a patu, modlím se.

Stadionem se rozezní můj oblíbený liverpoolský chorál, kterému laicky říkám Allez, Allez, Allez. Následuje nástup hlavních hrdinů a legendární hymna You'll never walk alone. Vážím si tak vzácné příležitosti, rozpustit se v ikonických tónech jednoho z největšího klubu na světě. A jen co dozní, otvírám si notýsek, abych na nic zásadního nezapomněl. Mám husinu.

Úvodní půle utekla jako voda. Parádní fotbal nejvýrazněji okořenil chytrý roh hostí, kteří tak jdou do kabin za jednobrankového vedení. S bývalým hráčem Cityzens Shaunem Wright-Phillipsem pod deštníkem rozebíráme klíčové okamžiky v rámci poločasového studia Match Time. Abych se k němu včas dostal, musel jsem v podřepu v uličce mezi sektory sledovat poslední vteřiny.

„Ať už to dopadne jakkoliv, dnešek nerozhodne o titulu,“ stojí si za svým Shaun, který mi před rozhovorem přiznal, že na tribuně mrzne a nemůže se dočkat, až se na pár chvil schová v útrobách stadionu.

Zahřeje nás vynikající dýňová polévka, ve které hraje špetka chilli minimálně stejně důstojnou partii jako domácí tým.

Než jsem ji stihl dosrkat, penalta byla na světě. Stejně jako před třemi dny na Letné, Alexis MacAlister se z puntíku nemýlil a rozjásal už tak dost hlučný dav domácích fandů. Jak jsem byl unešený z atmosféry v St. James' Parku, po návštěvě Liverpoolu musím svou stupnici nadšení překalibrovat. Bylo to totiž jako z jiné planety. Stadion byl věčně na nohou. Žil s týmem. Hnal ho dopředu. Dojímalo mě to.

V žilách mi koluje adrenalin snad ještě dneska. Odnáším si vzpomínku, jako kdybych se tehdy vznášel na fotbalových nebesích a bohové pro mě sehráli své nejlepší představení. Přesně tak se cítíte na parádních místech v patnácté řadě přesně uprostřed hlavní tribuny. Pěkně nad střídačkami. Mezi pověstným kotlem na The Kop a sektorem aktivních hostujících fans.

…

Klasicky chaotické prostředí mixzóny už mě ani nijak nevyvedlo z míry. Produkce Premier League se s tím ale tentokrát obzvlášť nemaže. Stefan Ortega a Wataru Endo vyfasovali snad dvojciferný počet reportérů. Celkem nás v tunelu čekalo na aktéry duelu přes třicet. „Nikdy jsme tu neměli větší účast,“ shodují se chlapíci z Premier League. Těžko se divit. Na tomhle zápase chtěl být bez nadsázky snad úplně každý.

Ještě než se rozloučím s kolegy, přeposíláme si fotky a videa, která jsme jeden druhému pořídili. Kdo by se nechtěl pochlubit na sociálních sítích, že se stal malinkou součástí jednoho z nejpamátnějších duelů sezony.

Během procházky na nádraží jsem obvolal oba rodiče, se kterými se nedočkavě dělím o společné zážitky. Od mých fotbalových začátků se na tom vůbec nic nezměnilo. Jsem neskonale vděčný, že to s nimi můžu sdílet. Vždyť díky nim jsem dneska tady.

Následují polopracovní telefonáty s kolegy Viktorem Freisingerem a Standou Zbyňkem, se kterými jsme si shrnuli naše velké představení televizním slangem.

Po příchodu na nádraží mi rychle dochází, že se pomalu můžu rozloučit s vyhlídkou místa k sezení. Podle mých informací se na kolejích teprve po 20. hodině podařilo odstranit technický problém a tak se nádraží solidně zašpuntovalo přílivem fanoušků z Manchesteru.

Natlačil jsem se do prvního vlaku. Cestu mi zpestří alkoholem řádně posílení fanoušci Manchesteru City. Ti s lepší stabilitou zvládají cestu na stojáka, ti společensky unavenější to řešili utábořením se na zemi. Mnozí z nich jezdí se City už přes 35 let. „Ve druhé lize jsme vyprodávali starý stánek Maine Road. Manchester City nemá tolik fanoušků jako třeba Liverpool, ale to rozhodně neznamená, že nemá početné jádro. Podívej se na nás,“ pravil jistý Stuart, který má za sebou výjezdy nejen po celé Anglii, ale také kontinentální Evropě.

Nejvtipnější okamžik ovšem přinesla vzácná návštěva liverpoolského fandy, který se nepřesvědčivým tempem dopotácel k toaletě. Nebohý muž evidentně zápasil s automatickým systémem zavírání místnosti, když se opakovaně snažil zavřít splachovacím tlačítkem. Následoval tradiční popěvek posmívajících se fandů Cityzens: „You don't know what yer doing.“ „Nevíš, co děláš.“ Ušetřím vás detailů, když pouze prozradím, že svůj boj se splachovadlem prohrál.

Než jsem vystoupil, potřásl jsem si rukou s panem Stuartem. Taková setkání mám na cestování nejradši. Ať chcete, nebo ne, i takové momenty se vám prostě vryjí do paměti.

Po cestě na hotelový pokoj už nevím, čí jsem. Bylo to ohromně náročné, intenzivní a nezapomenutelné. Přesně po takových dnech se mi nejhůř usíná. Protože bych si ze všeho nejvíc přál, aby nikdy neskončily.

“The rest is still unwritten

The rest is still unwritten

The rest is still unwritten…”

Tato reportáž původně vyšla na webu Canal+ Sport.