Politika do sportu nepatří? Ale kdeže. Sport je politika! A nejpopulárnější sport planety je politika nejvyšší. Hraje se o velké peníze, ale i o lidská práva, o image i respekt. Vysvětlíme vám, proč byste měli ženskému fotbalu fandit i vy.
Víc než kde jinde se na Blízkém východě míchá fotbal s politikou. Na stadionech se protesty rozžínají i zhášejí. Jen v bohatých zemích to docela neplatí: Proč se potit na stadionech místních týmů, když si můžu pustit Barcu nebo Bayern? Nebo si na ně zaletět.
Mladý Rus vede v Plzni tým ukrajinských dětí, kterým tak po útěku před válkou pomáhá s integrací v nové zemi. Podobných nadšenců by Česko potřebovalo víc, aby se z desítek tisíc mladých Ukrajinců nestala ztracená generace.
V červnu 1998 proti sobě v Lyonu měli nastoupit fotbalisté nesmiřitelně znepřátelených zemí. Týmy ale sehrály velmi přátelské utkání. Rány v hledišti přesto padaly, jen si po hubě dával někdo jiný, než se čekalo. Připomeňme si to, než se do sebe šíitský alláh a prohnilý satan pustí znovu na katarském trávníku.
Fotbálek na trávníku nebo návštěva zápasu na stadionu? Pro íránské ženy řadu desetiletí zapovězená zábava. Nebylo to tak přitom vždycky.
Válečný konflikt v Afghánistánu měl drtivý dopad i na ženský fotbal v zemi. Na hráčky pod vlivem vládnoucího hnutí Tálibán házeli lidé kameny, plivali na ně, taxikáři je odmítali vozit na tréninky, nefandili jim ani jejich nejbližší. Je to přece sport pro kluky…
Byla velkou fanynkou, ale jako ženě jí byl vstup na stadion zakázán. Sahra Chodájáríová se proto odhodlala k extrémnímu činu – upálila se. Její protest vyvolal velký tlak na Írán a i díky ní už tamní ženy mohou na stadiony. Ve fotbale se někdy hraje i o lidská práva.
Zápasy, při kterých na stadiony nesmějí ženy a v poločase se na trávníku konají veřejné popravy. Tak vypadal fotbal v Afghánistánu za vlády Tálibánu.