Francouzská rozhodčí přepíše historii — Obrovský genderový průlom: Souboj o mužský Superpohár bude poprvé pískat žena — Výjimka, nebo nová cesta? Ligu mistrů bude poprvé řídit žena — Frappartová se znovu zapíše do historie — Francouzská sudí jako první žena řídila kvalifikaci MS — Frappartová byla jako první ženská rozhodčí nominována na ME fotbalistů
Podobné titulky se v posledních letech pravidelně objevují napříč sportovními médii po celém světě. Seznam prvenství v kariéře Stéphanie Frappartové je už docela dlouhý a pestrý. Nedávno pokořila osmatřicetiletá drobná tmavovláska další výškový bod – 7. května se stala první ženou, která rozhodovala finále francouzského poháru mezi FC Nantes a OGC Nice. Navíc to bylo před očima 80 tisíc diváků a znovuzvoleného prezidenta republiky Emmanuela Macrona na Stade de France.
Třešnička na dortu ale přijde na konci letošního roku v Kataru, kde bude řídit zápasy mistrovství světa mužů. To se dosud žádné ženě nepovedlo. Nominovány na katarské mistrovství jako hlavní rozhodčí jsou i Salima Mukansangaová ze Rwandy a Jošimi Jamašitaová z Japonska (ty zatím v Kataru vystupují jako čtvrté sudí – poznámka redakce).
Od kritiků už mnohokrát zazněla otázka, zda Stéphanie Frappartová nemá na všechna vyznamenání nárok jen díky přílišné politické korektnosti. K odpovědi je možné dojít celkem snadno. Ostatně nezaujatý divák si může udělat obrázek sám, když se bude pravidelně dívat na zápasy, které tato rozhodčí řídí.
Jistě, můžeme občas nesouhlasit s některými jejími rozhodnutími. Proklínat ji, jak se mezi fanoušky sluší, když v poslední minutě odpíská vymyšlenou penaltu proti našemu oblíbenému týmu. Její způsob řízení utkání, ani její osobní styl na hřišti anebo její řeč těla se nám také nemusí líbit. Mohli bychom namítnout, že se často tváří moc přísně.
Nemění to však nic na faktu, že Stéphanie Frappartová už dávno není „jen“ nejlepší ženská rozhodčí na světě, jak ji loni v prosinci potřetí za sebou oficiálně vyhlásila Mezinárodní federace fotbalové historie a statistiky.
Že je prostě kvalitní rozhodčí se vším všudy, naznačuje třeba počet zápasů, které v této sezoně v mužské Ligue 1 odpískala (16 v době psaní tohoto článku na konci dubna). A když už byla „poslána“ do Ligue 2, bylo to na jaře na velmi důležitý duel o postup mezi třetím Auxerre a vedoucím Toulouse.
K přesvědčení skeptiků může sloužit i kompliment od černé můry českých fanoušků Pierluigiho Colliny. Šéf komise rozhodčích FIFA jí vzdal hold v nedávném rozhovoru pro italský deník Corriere della Sera: „Záleží jen na kvalitě, ne na ostatním. Pokud je někdo talentovaný a má přednosti, musí mu být umožněno, aby je využil bez ohledu na to, zda je muž nebo žena. Rád bych mluvil o rozhodčích, aniž bych musel upřesnit jejich pohlaví. Doufám, že v budoucnu bude takových sudí, jako je Frappartová, přibývat, a že už nepůjde o žádnou zvláštnost nebo novinku.“
V lednu 2021, měsíc po skvěle odřízeném zápase mezi Ronaldovým Juventusem a Dynamem Kyjev v nejprestižnější evropské klubové soutěži, ji sportovní deník L'Équipe zařadil na první místo svého každoročního žebříčku „30 osobností, které tvoří francouzský fotbal“. Na čele ankety skončila před Kylianem Mbappém, trenérem reprezentace Didierem Deschampsem i před generálním ředitelem velmi vlivné televizní skupiny Groupe Canal +, na jejíchž penězích je francouzský profesionální fotbal už dlouhá léta tolik závislý.
Francouzské publikum si už na její přítomnost ve středu hřiště zvyklo. A protože i ona má své lepší a horší dny, má příznivce i kritiky – ostatně jako každý jiný arbitr. Když chybuje, možná ji fanoušci na tribunách urážejí o trochu méně vulgárním a o něco vybíravějším způsobem než její mužské kolegy, jinak je nyní Frappartová zcela součástí tamního fotbalového cirkusu.
V zápalu hry se prý hráči čas od času ještě zapomínají a říkají jí „pane rozhodčí“. V jejích očích je toto nedopatření spíš potvrzením, že už neexistují žádné překážky, že už není pouťovou atrakcí večera, jejíž každý krok je pod drobnohledem veřejnosti. Je především sudí, která prostě plní svůj úkol. A to většinou velmi přesvědčivým způsobem. Jinak nejraději zůstává nepovšimnuta. Tak jako každý dobrý rozhodčí. V jejím podaní to platí jak na hřišti, tak mimo ně.
Čím víc je Stéphanie Frappartová na stadionech a na televizních obrazovkách vidět, tím méně je v mediálním prostoru slyšet. Rozhovor s ní – jak nám nejprve sdělili francouzští novinářští kolegové a následně potvrdil i tamní svaz – nepřipadal v úvahu. Zvykla si na tlaky předsedů i trenérů klubů a na pozornost médií i veřejnosti, světla ramp nicméně nevyhledává.
„Vzpomínám si na její premiéru v Ligue 1. Bylo to na jaře 2019, pár týdnů před mistrovstvím světa žen. Zápas jsme jí vlastně svěřili v rámci její přípravy na šampionát. Bylo to velmi průměrné utkání ze spodní části tabulky mezi Amiens a Štrasburkem, které skončilo nudnou bezbrankovou remízou. Nikdo si dnes nepamatuje průběh ani výsledek, ale nikdo nezapomněl na její výkon,“ uvedl Pascal Garibian, který má ve Francii na starost řízení a rozvoj rozhodčích.
„Bylo tam plno novinářů a kamer, zvládla to s citem, celkově velmi dobře. Vypovídá to hodně o jejím skvělém zvládání emocí, což je zásadní vlastnost pro rozhodčí. A od té doby pokračuje, jde dál svojí cestou. Diskrétně, v souladu se svým způsobem řízení na hřišti a osobností, kterou je, ale sebevědomě,“ dodal Garibian.
Stéphanie Frappartová, která se narodila v roce 1983 v malé obci ležící dvacet kilometrů severozápadně od Paříže, se mezi rozhodcovskou elitou neobjevila jako blesk z čistého nebe. Před zmíněnou velmi sledovanou premiérou v Ligue 1 působila pět let v Ligue 2, kde si od léta 2014 zvykala na mediální pozornost, sbírala cenné zkušenosti na profesionální úrovni a trpělivě čekala na svoji šanci v nejvyšší soutěži. Za tu dobu odřídila téměř osmdesát zápasů, během nichž nastal snad jen jeden vážnější incident.
V roce 2015 se David Le Frapper, tehdejší trenér Valenciennes, „předvedl“, když nebyla odpískána penalta pro jeho tým. „Rozhodčí to neviděla, možná bruslila. Když jste žena a přijdete rozhodovat mužský sport, je to složité,“ řekl tehdy na tiskové konferenci pod vlivem emocí. Brzy poté si už ale Le Frapper sypal popel na hlavu, když se však chtěl omluvit osobně, Frappartová ho odmítla přijmout k telefonu.
V Kataru už se hraje poslední kolo zápasů ve skupinách. Do osmifinále jdou vždy dva nejlepší. Ukážeme vám, co k postupu potřebují jednotlivé týmy, které jsou ještě ve hře.
Tato situace do jisté míry vystihuje její osobnost. Moc toho nenamluví, ale ani se neohýbá. Už ve třinácti letech při debutu na pozici „ženy v černém“ mezi mládeží se budoucí „madame l’arbitre“ musela naučit vyrovnávat se zvědavostí a určitou nedůvěrou, někdy i s povýšenými pohledy a sexistickými poznámkami.
„Pamatuji si například, že se mě před jedním zápasem dospělých na amatérské úrovni zeptal správce stadionu, kdo jsem a co tam vůbec dělám. Odpověděla jsem, že jsem rozhodčí. Prohlédl si mě odshora dolů, zavrtěl hlavou a prohodil‚ že nic horšího než ženská přijít nemohlo. Co na tohle chcete říct? Jak máte správně reagovat? Nemůžete se přece pokaždé rozčílit. Vyletět a hádat se nemá smysl. Uzavírám se tedy do jakési bubliny. Jsem soustředěná na hru, na chyby, které nesmím udělat, takže nic kolem neslyším,“ svěřila se jednou ve francouzském tisku.
Její maminka ovšem ano, a když Stéphanii ještě jako nezletilou doprovázela na zápasy, raději se hodinu a půl procházela kolem stadionu, než aby poslouchala posměšky, které se ozývaly spíš od zábradlí a rodičů než od samotných hráčů. „Slyšela víc věcí, než mi řekla. Ale byly jsme na to zvyklé. Pár poznámek jsem vytrpěla, už když jsem začala hrát s kluky. Většinou to proběhlo tak, že když jsem si vzala míč a viděli mě žonglovat, usoudili, že s nimi můžu pokračovat,“ vzpomíná rozhodčí.
Ačkoli byla slušná středopolařka, podle její bývalé trenérky z dorostu dokonce s potenciálem minimálně pro druhou ligu, zvolila Stéphanie složitější dráhu rozhodčí. A pochybám navzdory s píšťalkou v puse brzy přesvědčila ostatní o správnosti svého rozhodnutí.
Její rozvážná povaha a z ní vyplývající odstup jí k úspěchu pomohly. „Má takový slabý hlas, ale její přirozená autorita je působivá,“ potvrzuje jeden bývalý hráč Ligue 2. „Nikdy jsem neviděl, že by ztratila půdu pod nohama nebo že by ji dění na hřišti vykolejilo. Naopak, má charisma, je diplomatická a pedagogická. Napětí se jí daří snižovat poměrně snadno.“
Sama uznává, že jako žena má někdy na hřišti výhodu. „V používaném jazyce, gestech a fyzické konfrontaci je rozdíl. Samozřejmě, že ženu neoslovujete stejně jako muže,“ svěřila se jednou. „Pravidelně říká, že muži jsou určitě zdrženlivější, když s ní mluví. Řekněme, že jejich slovník není tolik květnatý. Hráči a trenéři si nechtějí udělat ostudu a jsou méně agresivní, než když se jedná o mužského rozhodčího,“ potvrzuje Garibian.
Francie přijela do Kataru s cílem obhájit zlaté medaile, není ale v ideálním rozpoložení. Les Bleus trápí marodka, špatná forma i nejistoty kolem taktiky, která se měnila těsně před šampionátem. Výběr Didiera Deschampse je ale přesto odhodlán navázat na úspěšné tažení z roku 2018.
To je však jediný případ, kdy Stéphanie zdůrazňuje svou pozici ženy. Vždy odmítala být považována za příklad úspěšnosti jen kvůli tomu, jakého je pohlaví. „Za svůj úspěch vděčí jen sama sobě. Vždy projevovala velkou pokoru. Ona je pracovitý člověk, který si neustále klade otázky,“ dodává Garibian.
„Brzy se její prioritou stalo rozhodcovství,“ potvrzuje její bývalá spoluhráčka. „Chtěla lépe porozumět pravidlům, zejména proto, že jsme měli pocit, že kluci, kteří v té době řídili naše zápasy, nebyli dost dobří.“
Jeden lektor vzpomíná, že byl ohromen jejím potenciálem a touhou po učení. „I když se jí v utkáních dařilo, vždycky se nás ptala, jak se zlepšit. Není divu, že postupovala velmi rychle.“ Stéphanie už v 19 letech rozhodovala duely dospělých mužů, občas i v sociálně velmi citlivém okolí Paříže. Jen si zkuste představit, jak sotva plnoletá studentka řídí utkání divize či 1. A třídy uprostřed dvacetiletých a třicetiletých vousatých řízků s pupíkem a před hrstkou uřvaných diváků s kelímkem piva v ruce…
Skromná dívka z dělnického prostředí se čtyřmi sourozenci si však nikdy nestěžovala, naopak poukazovala na to, že její příbuzní to mají těžší než ona. I díky konfrontaci s tvrdostí amatérského fotbalu si držitelka bakalářského titulu v oboru věda a technologie tělesných a sportovních aktivit vybudovala silný charakter. Dnes po dvaceti letech sklízí ovoce své vytrvalosti a houževnatosti. Kapitáni týmů a manažeři klubů jí už nedávají kytice před výkopem zápasů jako na začátku její kariéry. A ona je za to ráda.
Mnohé také ohromuje svými atletickými přednostmi. Během fyzických testů si vede stejně dobře jako její mužské protějšky. „Hráči neběhají na hřišti pomaleji, protože rozhodčí je žena,“ uvedla před časem. Po finále evropského Superpoháru mezi Liverpoolem a Chelsea v srpnu 2020 (2:2, 5:4 po penaltách) odhalil Roberto Rosetti, tehdejší předseda komise rozhodčích UEFA, několik překvapujících údajů: „Uběhla 16,1 kilometrů za 120 minut včetně prodloužení a 11,9 za 90 minut základní hrací doby. Jedná se o nejdelší vzdálenost zaznamenanou v posledních letech v Lize mistrů ve více než 400 analyzovaných zápasech.“
Posedlá svou profesí a fotbalem se Stéphanie vždy řídila železnou disciplínou, aby dosáhla takových výkonů (dvakrát až třikrát týdně běhá 12 až 14 km). Následuje tak bývalou německou rozhodčí Bibianu Steinhausovou. Ta se v září 2017 (až 14 let po Dagmar Damkové v nejvyšší české soutěži!) stala první ženou, která řídila zápas Bundesligy
(Hertha Berlin – Werder Brémy), tedy jedné z největších evropských lig.
„Počet ženských rozhodčí ve srovnání s mužskými protějšky zaostává za trendem, který můžeme vidět při porovnání hráček a hráčů. Proto se přijímají různá opatření. Naši ženskou rozhodcovskou elitu se snažíme prosazovat prostřednictvím Stéphanie Frappartové, která je ohromnou hybnou silou,“ vysvětlil Garibian v roce 2019 před mistrovstvím světa žen ve Francii.
„Je dnes jedinou ženou v naší zemi, která se může živit rozhodcovskou činností. Jelikož má ještě další zaměstnání, pracuje na částečný úvazek jako ředitelka aktivit v jedné státní sportovní federaci, je jakousi poloprofesionálkou,“ dodává Garibian. V roce 2021 pobírali ve francouzské Ligue 1 hlavní rozhodčí z kategorie Elita – je jich dvacet tři – fixní hrubý měsíční plat ve výši téměř 6 500 eur a hrubý bonus ve výši něco málo přes 3 000 eur za zápas.
Stéphanie je fyzicky zdatná, má cit pro hru. Dokáže dobře předvídat, kam se odrazí míč a jak se bude přelévat hra, což je pro rozhodčí zásadní vlastnost. Frappartová si tím získala respekt většiny hráček a hráčů. A i když se možná cítí nejlépe, když se jí nevěnuje pozornost, na hřišti je jí přesto plno a navzdory malému vzrůstu je nepřehlédnutelná.
„Hráči jsou asi vyčůranější než hráčky, ale ani oni se s ní moc nepřou, protože když píská, stojí už přímo za nimi. A tak si akorát můžou naříkat: ‚Merde! – Sakra! Je tady a viděla to,‘“ uzavírá s úsměvem její šéf Garibian.
Poznámka autora: Většina citací pochází z článků publikovaných v denících Le Parisien, Le Monde a L'Équipe.
Text vznikl v rámci projektu Girl Power, kde se snažíme upozornit na ženský fotbal. Na hru samotnou, ale i na její společenský přesah. Partnery Girl Power jsou výrobce sportovního oblečení, vybavení a obuvi Puma a Heroine, magazín o hrdinkách cílící na ženské publikum.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Po reprezentační pauze je zpět ligový fotbal. Ukážeme vám, co, kdy a kde si můžete v pátek pustit.
Znáte Hattrick? Tahle hra je na dlouho a jestli milujete fotbal a retro, budete na ní závislí.
Po reprezentační pauze se o víkendu vrací liga. Za sebou má 14 odehraných kol a spoustu dalších důležitých čísel. Vyznáte se v nich? To odhalí náš kvíz vycházející z aktuálních statistik, který se vás občas snaží zmást, tak se nenechte...
