Gijón je nejlidnatější sídlo španělské Asturie, a ačkoli má zdejší Sporting dlouhou tradici, při vší úctě ke všem jeho úspěchům, ve fotbalové historii ho mnohem spíš najdete pod heslem Schande von Gijón. Disgrace of Gijón. Gijónská ostuda.
Pochopitelně, město je v tom nevinně. Byla to ostuda německých a rakouských reprezentantů, kteří v posledním zápase základní skupiny na mistrovství světa v roce 1982 hráli fotbal jen deset minut a pak ho už jen předstírali, aby si výsledkem 1:0 společně zajistili postup na úkor Alžírska.
Favorizovaní Němci se stali nejmíň sympatickým týmem šampionátu, který šel na nervy dokonce i vlastním fanouškům. Zvlášť těm, co si zaplatili výlet na turnaj do Španělska a pak viděli jen špatně sehrané divadlo.
Šampionátu s letopočtem 1982 se poprvé v historii účastnilo čtyřiadvacet týmů, jak při svém prvním zvolení přislíbil nový šéf FIFA João Havelange, a tak se musel vymyslet nový hrací systém. Začínalo se v šesti základních skupinách, ze kterých šli dva nejlepší dál, do čtyř čtvrtfinálových skupin o třech účastnících. Jejich vítězové se pak utkali v semifinále.
Silná mužstva si tentokrát s losem nemusela dělat velké starosti. V osudí byly týmy jako Kuvajt, Salvador, Nový Zéland, Alžírsko, Honduras, Kamerun a bylo jasné, že do každé skupiny padne jasný outsider a vedle něj i jeden tým druhého sledu, který si nemůže dělat přehnaně velké ambice.
„Mistrovství světa v podstatě začne až po skončení základních skupin,“ hlásil předem německý kouč Jupp Derwall. Los jako by mu dával za pravdu. V základní skupině s číslem 2 se Němci měli potkat s Chile, Alžírskem a Rakušany.
Chile poslední zápas na mistrovství světa vyhrálo před dvaceti roky. Alžírsko – africká neznámá, nováček světových šampionátů, od kterého nikdo nic nečeká. A Rakousko, podle papírových předpokladů druhého postupujícího, Němci dvakrát hladce porazili už v kvalifikační skupině.
Kvalifikací ostatně Derwallův tým prošel bez ztráty bodu, s impozantním skóre 33:3! Držel sérii třiadvaceti zápasů s evropskými týmy bez porážky. Byl úřadujícím mistrem Evropy, v sestavě měl mimo jiných Karla-Heinze Rummeniggeho, držitele Zlatého míče z předchozích dvou let, a také navrátilce Paula Breitnera, mistra světa z roku 1974. Skupina 2 měla být opravdu jen formalita.
„Na úvod dáme Alžírsku tak čtyři až osm gólů, abychom se trochu dostali do formy,“ byl si jistý prostořeký brankář Toni Schumacher. Také hlasy z alžírského tábora naznačovaly, že soupeř se nechce v úvodním duelu příliš vyčerpat a bude se soustředit na důležitější utkání s Chile a Rakouskem.
Očekávaný scénář platil přesně do 54. minuty. Pak fanoušci na stadionu v Gijónu překvapením vykřikli, když africký střelec Rabah Madjer překonal Schumachera. O čtrnáct minut později ho po dokonalé kombinaci osmi alžírských hráčů napodobil Lakhdar Belloumi. Němci prohráli 1:2 a byl to nejostudnější výsledek jejich fotbalové historie.
Alžírsko se postaralo o největší senzaci od roku 1950, kdy sebejistá Anglie při své premiéře na světových šampionátech podlehla ryzím amatérům z USA.
Rázem byly karty v základní skupině rozdány jinak. Němci už nedrželi v rukou trumfy, naopak nesměli zaváhat, aby necestovali předčasně domů. Reparát proti Chile sice v pohodě zvládli (4:1), ale protože Rakušané oba své zápasy vyhráli (1:0 nad Chile a 2:0 nad Alžírskem), byla před posledním kolem situace docela zamotaná. O to víc, když pak i Alžířané porazili Chilany (3:2) a najednou se viděli jednou nohou v dalším kole.
Za výhru se tenkrát udělovaly ještě dva body. Alžířané měli po třech utkáních čtyři body, Rakušané na tom byli po dvou duelech stejně a třetí v tabulce byli Němci se dvěma body. Matematika byla jasná. Rakušané si můžou dovolit prohrát se svým sousedem o dva góly, a stejně postoupí. Naopak Němci musejí bezpodmínečně zvítězit. Remíza nebo vysoká výhra Němců posune dál i Alžířany – v prvním případě na úkor Němců, v druhém by postoupili místo Rakušanů.
Rozhodující utkání se v Gijónu hrálo 25. června a fanoušci obou týmů se těšili na nezapomenutelnou bitvu. Rakušané si přáli vrátit Němcům dvě porážky z kvalifikace a s gustem je poslat domů, němečtí příznivci zase pevně věřili, že se dočkají satisfakce za MS 1978, kdy si jejich tým musel balit zavazadla po šokující porážce 2:3 právě s Rakouskem.
Ráz utkání určila hned desátá minuta, kdy Pierre Littbarski odcentroval z levé strany a Horst Hrubesch hlavou (jak jinak) překonal rakouského gólmana Friedricha Konciliu. Stav 1:0 vyhovoval oběma týmům, a podle toho se začaly chovat.
Ještě chvíli se Rakušané snažili soupeře zaskočit, pokoušeli se vymyslet akce vedoucí k aspoň nějakému ohrožení Schumacherovy branky, ale ke konci prvního poločasu se stáhli na svou polovinu a už tam zůstali, protože další soupeřova trefa by je dostala na hranu velkých problémů. Ani Němci neměli důvod zbytečně riskovat. Vedli sice, ale pořád byli jeden inkasovaný gól od katastrofy.
Kdybyste se zničehonic ocitli na tribuně během druhého poločasu, na první pohled byste nepoznali, jestli se mužstva ještě rozcvičují, nebo už běží ostrý zápas. Hrálo se převážně ve středu hřiště, fotbalisté si míč posouvali jako při bagu, občas ho malou domů poslali brankáři, který si ho chvíli podržel v náruči (to se smělo až do roku 1992). Žádné kolmé přihrávky, žádné agresivní odebírání míče, žádné odvážné kombinace. A pohyb? Obvykle chůze místo běhu.
Německý televizní komentátor mluvil o ostudě, jeho rakouský kolega dokonce v přímém přenosu radil divákům, ať televizi radši vypnou. Rakušané se o poslední ofenzivní akci pokusili v 56. minutě. Potom už se – dlouhých čtyřiatřicet minut – na trávníku nedělo absolutně nic. „Dvakrát jsem si ve druhé půli sáhl na míč,“ vzpomínal později Schumacher. „Jednou díky malé domů a podruhé po autovém vhazování spoluhráče.“
Když v 66. minutě vběhl na hřiště namotivovaný mladík Lothar Matthäus se záměrem zabojovat aktivitou o místo v německé základní sestavě, starší hráči ho včas usměrnili, ať neblbne a brzdí. „1:0 nám stačí,“ znělo heslo vyslovené veteránem Breitnerem.
Tribuny pískaly. Španělští fanoušci mávali bílými kapesníky, jako se to dělá v koridě, když toreador otálí s útokem na býka. Němečtí a rakouští byli naštvaní, že utráceli za cestu do Španělska, kde pak místo plnokrevného fotbalu viděli jen velmi přátelský zápas.
Alžířané, kterým docházelo, že jejich sen o postupu do čtvrtfinálové skupiny navzdory dvěma výhrám právě končí, vytahovali z kapes bankovky a mávali s nimi na fotografy a kameramany, aby celý svět viděl, co si o férovosti utkání myslí.
Když skotský sudí Bob Valentine k úlevě všech odpískal konec, měli policisté co dělat, aby rozzuřeným Alžířanům zabránili proniknout na hřiště. Těm se pěnila krev v žilách, když se Němci s Rakušany po zápase objímali a gratulovali si k postupu. Nic děsnějšího světový fotbal do té doby neviděl. Skandál jako hrom.
Jak to Němci po zápase fanouškům ještě nandali? Jakou měli poté němečtí reprezentanti v Gijonu noc? Jak si na nich druhý den smlsly noviny? Jak reagovalo Alžírsko a co na to FIFA? Mělo Německo právo hrát pomalu a opatrně? A bylo to horší, než co v roce 1978 předvedla Argentina s Peru, na což doplatila Brazílie? A jak se z toho poučila nejen FIFA, ale i celý fotbalový svět? Vše se dozvíte v kompletním textu, který najdete v novém čísle (4/2022) tištěného Football Clubu. To je celé věnované současnosti i historii mistrovství světa.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Liga národů pro Česko skončila výhrou ve skupině. Teď reprezentaci čeká cesta ze snem. Příští rok odehraje kvalifikaci na mistrovství světa 2026. Kvíz vás prověří, co o příštím mundialu víte.
Mládí vpřed. A vědomé jsou si toho i fotbalové kluby, které na fanoušky z generace Z stále častěji cílí v nejrůznějších marketingových kampaních. Ukázkovým příkladem propojení popkultury a fotbalového klubu je narozeninová party Sparta on Fire s hudebními esy Rohonym, Mišíkem a Manenem.
Důležité zápasy v úterý hrají lvíčata i dospělá reprezentace. Jedenadvacítku čeká domácí odveta baráže o Euro s Belgií, áčko pak závěr skupinové fáze Ligy národů. Obě utkání vysílá ČT Sport.
