Spolková vláda kývla: v druhé půlce května může bundesliga zase začít. Pro profesionální sport je to světýlko na konci tunelu, může ale zase zhasnout. A někomu na cestu ven pravděpodobně nezbydou síly.
Dva týmy po jedenácti, střídačky, trenéři, maséři, rozhodčí, bafuňáři a lidi od televize – sečtěte to a máte rovnou stovku. Diváci maximálně u obrazovek. Takhle by se teď měl v Česku hrát fotbal. Nedává to smysl.
Můžete postavit sebehezčí tělocvičnu – ale nikdy se v ní navzájem nepozná tolik lidí, co na plácku za panelákem.
Rozhovor s ekonomem Alešem Michlem o Rašínovi na fotbale, výhledu na příštích třicet let, čtyřdenním pracovním týdnu, odmítání čínských investic i regulaci hypoték a korporátních dluhopisů.
Jízda na kole mezi kláštery Tibetské náhorní plošiny zplodila reprezentaci Tibetu. Když už vše bylo tak daleko, že se chystal přelomový zápas, do věci se vložily Čína a krevety...
Slavii čeká díky čínskému investorovi boj o titul i o úspěch v Evropě. Stojí její vzestup na pevných, nebo na hliněných nohách? Odpovědi hledá Simon Chadwick, přední světový odborník na čínské investice ve fotbale.
„Sportovci nejsou upocené stroje na góly, které nemají co říct,“ říká spoluzakladatel webu Bezfrází.cz František Suchan. Rozhovor o úrovni české sportovní žurnalistiky, touze rozjet vlastní projekt a internetu jako komunistickém médiu.
Zápasy, při kterých na stadiony nesmějí ženy a v poločase se na trávníku konají veřejné popravy. Tak vypadal fotbal v Afghánistánu za vlády Tálibánu.
Potlesk, sláva, peníze. Léta kvůli tomu dřeli. Jenže když s kariérou končí, skoro všichni profesionální sportovci o tohle přijdou. A skoro všichni se učí žít znovu. Mnohem skromněji a hlavně úplně jinak.
V dvoutisícových Drnovicích mají stadion pro více jak šest tisíc lidí. Mezi lety 1993 až 2005 se tu v celkem deseti sezonách hrála první liga a jednou i Pohár UEFA. Zašlou slávu stadionu si můžete projít ve fotkách.
