Zpočátku to byl příběh, jaký by si ani nevysnil. Fotbalový brankář Radek Petr se dostal s českou reprezentací do dvaceti let až do finále mistrovství světa. Úspěch jako blázen, jeden z největších v historii samostatného českého fotbalu. Dneska je to jedenáct let.
Radek byl těsně po vyučení, chytal tehdy ve třetiligových Mutěnicích. Než na šampionát odjel, uvažoval, že by si šel dodělat maturitu. Pak už nebyl čas. Když přivezl domů světové stříbro a zapsal se jako opora týmu, mohl si ze zahraničních ligových nabídek vybírat.
Zvolil italskou Parmu a Serii A: Soutěž, kde se mohl potkat třeba s jednou z největších legend brankářského řemesla – Gianluigim Buffonem. Nebyl bláhový: Nečekal, že se stane podobným hrdinou pro Čechy. Ale uvěřil, že ho fotbal bude dlouho a dobře živit. Spletl se.
„Doteď jsem se s tím, jak jsem dopadl, nesrovnal. Gólmani dozrávají později, mně je dneska třicet a pořád si říkám, co by mohlo být, kdyby…,“ přemýšlí nahlas.
Jeho fotbalový příběh je vůbec přehlídkou kdyby. Mnohokrát v kariéře řešil varianty, které zněly slibně, ale pak se něco pokazilo. Nebyl žádný supertalent, ale měl spoustu předpokladů, proč mu plány mohly vyjít. Zkrátka si ale pořád tahal černé Petry.
Ještě jako mládežník měl přitom pořád v hlavě, že ve sportu člověk nikdy neví, co se může přihodit, a že je dobré mít alternativu. Třeba školu. Aby mohl zároveň hrát, vybral si tehdy učňák a vyučil se truhlářem. Plánoval nástavbu s maturitou. Lákal ho design nábytku.
Pak přišlo mistrovství světa juniorů v Kanadě. Nikdo z hráčů tam prý nejel s tím, že ze sebe udělají hvězdy. Měli prostě klukovskou radost a užívali si mezinárodní zápasy, profesionální tréninky i péči. Nebo třeba jenom to, že letí do Kanady. „Sám jsem letěl za oceán poprvé v životě. Byla to pro mě čest. Já fotbal ale nikdy nehrál proto, aby mě lidi znali. Prostě mě bavilo zlepšovat se. Když pak chytáte na plném stadionu, užíváte si samozřejmě atmosféru. Ale na prvním místě u mě sláva nebyla.“
Po šampionátu odešel do zahraničí a dodnes si myslí, že to bylo správné rozhodnutí. Kam ale odešel, byla věc druhá. Přestup do Parmy domlouvali agenti. Tvrdili, že právě Italové o něj stojí nejvíc. Dnes už si bývalý gólman jejich slovy moc jistý není a myslí si, že spíš rozhodlo to, kde zprostředkovatelé dostanou větší provizi.
V Parmě nakonec neodehrál ani zápas, od trenéra nedostal příležitost. A tak vzal v letech 2009 až 2011 zavděk angažmá v druholigovém belgickém KAS Eupen, odkud se přes krátkou štaci v bulharském Razgradu dostal v roce 2012 domů, do Zbrojovky Brno. Měl to být nový start pro hráče, který má na víc, akorát to za těch pět let venku neukázal.
Jenže Zbrojovka dva roky nato oznámila, že už s brankářem nepočítá, a tak mu v osmadvaceti skončila kariéra.
„Byl to šok. Sportovní ředitel Zdeněk Kudela si mě zavolal a řekl, že končím, nemám už ani chodit do kabiny. Dodnes nevím, jestli to bylo jeho rozhodnutí, nebo trenéra, nebo ještě někoho nad nimi.“ Protože měl profesionální smlouvu, musel i po tomhle rozhovoru pořád trénovat, což ale taky znamenalo, že ho mohli poslat běhat v šest ráno někam do lesa. „Nejdřív jsem myslel, že se nějak domluvíme, ale klub nechtěl. A to pak hráč nic nezmůže.“
Než by zůstával někde, kde o něj není zájem, přesunul se raději do třetiligové Kroměříže. Pořád věřil, že si znovu vykope dobré podmínky. Třetí liga není na uživení, ale on měl něco málo našetřeno ze zahraničí. Konkrétněji mluvit nechce, jen podotkne, že ani v Parmě nebyl jeho plat žádná pecka.
„Volala mi spousta lidí, že mi zařídí to a tohle, s někým už jsem se bavil i reálně, ale všechno vyšumělo do ztracena. Po roce a půl mi začalo docházet, že takhle to dál nejde,“ líčí bývalý fotbalista.
Dnes chytá krajský přebor v Provodově na Zlínsku a pracuje ve skladu stavební firmy zdejšího fotbalového fanouška a majitele klubu Josefa Raka. Hraje sice jenom zápasy, v Provodově se netrénuje, ale že by fotbalu úplně nechal, to si nedovede představit.
„Ale jasně, ve svých letech nemůžu být spokojený – ani s fotbalovou kariérou, ani s tou pracovní. Pořád přemýšlím, že bych si šel dodělat maturitu a někam se posunul. Jenže člověk musí pracovat, chce taky občas někam na dovolenou, postarat se o dítě. Na vzdělávání nemám čas,“ povídá Petr a je znát, že mu to pořád všechno vrtá v hlavě.
Takový příběh není ojedinělý. Petrův se vymyká v tom, že mu skončila kariéra dřív, než by jeho fanoušci nebo on sám čekali. Ale že někdo vydrží déle, neznamená, že se na konec připraví líp. Nebo že to má jednodušší.
Bývalý hokejista David Appel byl třeba před lety v hokejovém Brně pojem. Gólový útočník pomohl týmu nastartovat návrat do extraligy. Appel hrál hokej odmala, nikdy ani nemyslel, že by se věnoval něčemu jinému.
„Nikdy, fakt nikdy jsem nehrál hokej pro peníze. Bavil mě a já chtěl bavit lidi na zimáku. Ať jsem byl kdekoliv, vždycky mi nejvíc záleželo na tom, aby chodili fanoušci na stadion. Bral jsem to jako divadlo,“ vzpomíná dnes šestatřicetiletý muž, který si přízeň lidí uměl taky pěkně užít.
„Kamkoliv jsem přišel do hospody, všude se vždycky našel někdo, kdo si se mnou dal panáka, vždycky se bylo s kým ožrat,“ povídá se smíchem. Že by měl někdy problémy se závislostí, si nemyslí. Přiznává ale, že párkrát přišel na trénink ve stavu, kdy ho skoro nebyl schopný absolvovat. Byl na něm ale vždycky.
Večírková pověst byla jedním z důvodů, proč v Kometě před deseti lety skončil. V lednu 2008 měl konflikt s trenérem, kterému se snažil vysvětlit, že by se mužstvo mělo prezentovat jiným herním stylem. Vedení klubu mu pak řeklo, že už tam není žádoucí. A než by se trápil na hostování v Berouně, raději zvolil slovenský Martin. Na extraligovou úroveň už se pak nikdy nedostal, kariéru končil v roce 2013 v nižší soutěži v Německu.
„Na konci tamního angažmá jsem si začal přemýšlet, co budu dělat dál, a vůbec jsem nevěděl. Byl jsem z toho špatný, úplně v pasti. Když jsem se o tom bavil s přítelkyní, řekla mi: Tak studuj. Jenže na to já jsem nikdy nebyl, neuměl jsem dvě hodiny sedět nad knížkou.“
S tehdejší partnerkou nakonec situaci vyřešili tak, že otěhotněla, a když útočník s kariérou definitivně praštil, přistoupil na variantu, že zůstane s dcerou na rodičovské dovolené. „Odstěhovali jsme se do Amsterdamu, kde si našla dobře placenou práci, která ji bavila. Já byl doma, v cizím prostředí s malou a strašně jsem se v tom plácal.“
Měl hodně prostoru na přemýšlení o sobě. A nebylo to vůbec dobré.
Podobné myšlenky jako Appela trápí hodně sportovců na sklonku kariéry. Když je hráč ještě na hřišti nebo ledě, fanoušci a kluby ho oceňují za fyzické výkony a to, jak dokáže zúročit natrénované hodiny. Jenže nic z toho nemá po ukončení sportovní dráhy cenu.
Lidé, kteří si dřív užívali, že jsou vidět se známým sportovcem, se najednou nehlásí. A když se třeba i machr s několika medailemi obrátí na kamarády s prosbou o pomoc, zeptají se ho na něco, co nedokáže zodpovědět: „A co teda umíš?“
Appel nakonec nechal přítelkyni i s dcerou v zahraničí a vrátil se domů, kde přiznal tátovi, že neví, co se sebou. Nakonec ho rodina zachránila. Otec je spolumajitelem firmy na laboratorní nábytek, takže syna vzal na práci do dílny. „S podmínkou, že musím do montérek a začít od píky. Dnes už jezdím kontrolovat zakázky a neříkám, že je to ideální, ale nebýt táty, nevím, jak by to dopadlo.“
Být profesionální sportovec znamená žít život, jaký si běžný člověk jen těžko představí. Hodiny tréninku přetavené v pocit totálního naplnění, oslavy před tisíci aplaudujících fanoušků a většinou i nadstandardní peníze. Nutnost věnovat se naplno přípravě a regeneraci ale také znamená, že má člověk jen malou chuť řešit cokoliv jiného. Natož vzdálenou budoucnost.
Že si čas vyhradit měl, si uvědomí až potom, co bouřící stadiony opustí. A tak velká část hráčů ve sportovním důchodu tápe. Nemají kvalifikaci ani motivaci. O těchto problémech se na různých úrovních mluví už docela dlouho. Doteď je ale nikdo nezačal systematicky řešit.
Když dokončili na jaře loňského roku odborníci z Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity první větší český výzkum na toto téma, pojmenovali hned několik kategorií, kvůli kterým sportovci ukončení kariéry zvládají s obtížemi. Celý dosavadní život se věnují něčemu, co je maximálně naplňuje. Je to práce a zároveň i ohromná zábava. Totéž pak čekají od nové etapy života, jenže ta stejné naplnění nepřináší.
Naopak přichází rozčarování třeba z toho, že fanoušci už svou pozornost věnují někomu jinému. Zahořklost bývá ještě větší, když sportovec ukončí kariéru ne z vlastní vůle, ale například kvůli zranění nebo po konfliktu s trenérem.
Výzkumu britské Federace profesionálních sportovců se v roce 2013 zúčastnilo přes tisíc bývalých profesionálních atletů a hráčů. Z nich:
V roce 2013 uzavřela britská Federace profesionálních sportovců (PPF) studii, které se účastnilo přes tisíc bývalých profesionálů. Zjistili, že navzdory mýtům o dobrém zabezpečení si potřebovalo 90 procent respondentů najít novou – obyčejnou – práci. Třetina z nich přiznala, že ani dva roky po odchodu do sportovního důchodu nemají pocit kontroly nad vlastním životem. Čtvrtina měla fyzické, psychické nebo finanční problémy.
Co s tím? „Záleží, jestli má takový člověk vůbec nějakou strategii, jak po opuštění sportovního světa postupovat. Že by ji mít měl, se může zdát jasné. Ale většinou to tak není,“ podotýká výzkumnice z Masarykovy univerzity Zora Svobodová.
Souhlasí s ní i bývalá lyžařka Kateřina Neumannová, která dnes zodpovídá za program Českého olympijského výboru s názvem Duální kariéra. Je to zatím první aktivita v Česku, která se snaží sportovcům s přípravou na život po kariéře pomáhat. Orientuje se ale na ty nejlepší, takže neřeší problém plošně.
„Na nový život by se měli sportovci začít připravovat aspoň dva nebo tři roky před plánovaným koncem. Svazy, oddíly a trenéři by měli především vnímat, že sport a vzdělání patří k sobě, podporovat jejich souběh. To se ale často neděje a je to jeden z největších problémů, který u nás je,“ upozorňuje Neumannová.
O tomtéž mluví také bývalý fotbalový trenér Karel Večeřa, jenž se na výzkumu Masarykovy univerzity podílel. Sám se vždycky snažil hráče upozorňovat, že fotbalová etapa jejich života časem skončí. Zdaleka ne každý ho ale poslechl. Navíc samy kluby vzdělávání při kariéře často moc nepodporují.
„Není na to čas. Dá se o tom mluvit v době, kdy vládne pohoda a jsou dobré výsledky, ale ne ve chvíli, kdy se klubu nedaří nebo má dluhy,“ přibližuje Večeřa. Podle jeho zkušeností zůstane i po vyzutí kopaček část fotbalistů u svého sportu, část odchází jinam, hodně do firem příbuzných nebo známých. A část kratší či delší dobu bojuje s tím, co s nimi tedy vlastně bude.
Varianta stát se trenérem – nebo zůstat u milovaného sportu na jiné pozici – je mezi profesionály oblíbená. Nemusí být ale šťastná. „Řada hráčů končí s pachutí, že je trenér přestal stavět nebo že mohli ještě něčeho dosáhnout, kdyby nebylo zranění. Nedokážou svůj konec zpracovat a pojmenovat přesně jeho důvody. To pak ale ovlivňuje, jakými budou trenéry,“ vysvětluje Zora Svobodová.
Podle jejích zkušeností hraje velkou roli rodinné zázemí. Kde sportovce podrží rodina, tam je daleko méně pravděpodobné, že se dostane do finančních nebo duševních problémů.
Mimochodem právě rodina je důvodem, proč konec kariéry obecně zvládají lépe ženy než muži. Jejich rozhodnutí skončit často souvisí s tím, že chtějí děti – které zvládnou život naplňovat stejně dobře jako sport. Mluví o tom aspoň bývalá atletka Zuzana Hlavoňová, která už skoro osmnáct let drží český rekord ve skoku do výšky. Dnes učí atletiku na vysoké škole a říká: „Vím, že jsem měla velké štěstí.“
Pomohlo jí, že ještě před sportovním vrcholem vystudovala pedagogickou fakultu, takže měla na co navazovat. I tak ji ale změna stála spoustu energie. „Poprvé jsem šla normálně pracovat ve čtyřiatřiceti, po mateřské se dvěma dětmi. Na něco takového jsem nebyla vůbec zvyklá. Už jen řídit se pracovní dobou bylo těžké.“
Článek původně vyšel ve sportovním speciálu časopisu Finmag v únoru 2018.
Ladislav Krejčí pomohl ve 14. kole LaLigy k vítězství Girony nad Espanyolem Barcelona 4:1 prvním gólem v soutěži. Za hostující tým odehrál celý zápas Alex Král.
Oba čeští útočníci tak dotlačili své týmy k vítězství. Leverkusen otočil zápas s Heidenheimem a vyhrál 5:2, obrátkou ke třem bodům došel i Hoffenheim, který vyhrál 4:3 nad Lipskem.
Sparta má za sebou polovinu zápasů v ligové fázi Champions League. Vstoupila do ní nad plán, naposledy ale prohrála zápas, který se zdá být klíčovým v letenském boji o postup. Teď musí překvapit, jestli chce hrát play off.
