Fotbalisti jsou paka, myslela si atletka Bendová. Teď má jednoho doma

V jakém sportu je horší zimní příprava? Ve fotbale, nebo v atletice?

Nikola Bendová: Já si myslím, že fotbalisti toho víc naběhají. Ale taková ta hrubá dřina je asi u obou stejně nepříjemná. Mám taky speciální tréninky, které jsou hodně výživné. Minuty po doběhu jsou občas maso. Křeče, někdy i zvracení. Ale třeba jsem jen měkkota. (smích)

Daniel Köstl: Myslím, že je těžké to srovnávat. Nejen co se týče atletiky a fotbalu, ale i ženských a mužských sportovců. Chlapi samozřejmě snesou větší dávky. Ale jednoduché to přes zimu není ani v jednom sportu.

NB: Vlastně sami přesně nevíme. Nemáme čas vyzkoušet si společný trénink toho druhého. Navíc by hrozilo, že se zraníme při něčem, co jsme neměli dělat.

DK: Ještě jsme si spolu ani nedali pořádný závod, i když nás k tomu kdekdo hecuje.

NB: Myslím, že na to bude čas až po kariéře.

Kdybyste závodili na atletickém oválu v tretrách, na jaké trati byste měla největší šanci?

NB: Zajímavé by to bylo třeba na 200 metrů. Myslím ale, že ženské a mužské sportovní výkony se nedají moc srovnávat. Na startu by Dan určitě ztratil, takže bych asi pár desítek metrů vedla, ale pak by se už projevil testosteron.

DK: Samotného by mě to zajímalo. Já bych si trať na rozdíl od Nikči nedokázal rozfázovat. Prostě bych to napálil a hrnul celou dobu. Až to jednou uděláme, tak vám dáme vědět.

BK: Když tak bych už dala závod i s dalšími fotbalisty. Docela by mě zajímalo, jak by dopadly různé posty – kromě Dana by měl určitě běžet i nějaký brankář a taky útočník. I když ti jsou většinou asi nejrychlejší, co?

Pojďme zpátky k zimní přípravě. Pořád platí, že je to nejnáročnější část sezony?

NB: U nás určitě.

DK: U nás taky. A nejenom tréninkovými dávkami, ale i počasím. Sice jsme s Bohemkou byli v Turecku a Nikču čeká taky část přípravy v teple, ale spoustu tréninků absolvujeme venku v zimě, na jiných površích, než jsme zvyklí. Není to nic příjemného.

Patříte mezi sportovce, co si užívají jen zápasy a závody, tedy vrchol vašeho snažení, nebo máte radost i z namáhavých tréninků?

NB: Dokážu si užít i tréninky. Zrovna jsem ve fázi, kdy měním trať, takže je příprava na závody ještě náročnější. Je to obrovský rozdíl v sestavení tréninku. Kdyby mě to nebavilo takhle se mučit, tak bych to nemohla dělat. Musí vás to bavit, jinak to nedáte. Z tréninku pak odcházím šťastná, že jsem to zvládla. Takže se vážně těším na celý ten proces, nejen na závod.

Je příprava na 400 metrů velký rozdíl oproti kratším tratím?

NB: Je to šílené. I samotný závod je peklo. Vbíháte do poslední rovinky a víte, že chcípnete… Přijde mi ale, že čtvrtka je spravedlivější. Víc se smazávají fyzické dispozice, rychlost startu není tak klíčová. A hlavně se to dá poctivě vydřít.

Už v loňské sezoně jsem poprvé zkusila běžet 400 metrů. Předtím jsem závodila v šedesátce a dvoustovce. Přechod se mi povedl, na mistrovství republiky jsem doběhla třetí a se štafetou jsme se dostali na mistrovství Evropy, kde jsme nakonec skončili čtvrté. Připravovala jsem se na to jen tři měsíce a ukázalo se, že tímhle směrem budeme cílit. Ale je to fakt hrozná dřina.

A co Dan a tréninky versus zápasy?

DK: Tréninky – a to i ty hnusný – mě baví, protože se s klukama hecujeme a motivujeme navzájem. Někdo k tomu potřebuje lehkou dopomoc, někdo to má v hlavě srovnané tak, že toho už moc od jiných nepotřebuje.

A jak je to konkrétně u vás? Potřebujete mít nad sebou trenérského drába s bičem, nebo se zvládnete k maximálním výkonům na tréninku vyburcovat sami?

NB: Můj trenér je největší flegmatik, vlastně můj totální opak. V tréninku se hecuju hlavně já. Ale vždycky mě potěší, když mě pochválí, protože toho moc nenamluví a když už mi něco pozitivního řekne, tak je to pro mě super, protože vím, že to myslí vážně. V různých těžkých chvilkách, kdy se nedaří, nebo mi život komplikuje zranění, mi pak dokáže pomoct Dan, který je mnohem větší flegmatik.

Dane, kdy jste na fotbale dostával na trénincích největší kapky?

DK: Bylo to pod Miroslavem Kriegem, který nás trénoval v devatenáctce na Spartě. Dostávali jsme hroznou nálož. Takhle namáhavá soustředění jsem už pak nikde jinde nezažil. Ale vzpomínám na to moc rád. Bylo to skvělé období. Zocelilo nás to. Byli jsme tam třeba s Danym Marečkem, který teď hraje v Boleslavi, a Filipem Havelkou, který je zase v Teplicích. Myslím, že se všichni tři shodneme, že nás to hodně posunulo.

Konzultujete tréninkové metody s bratrem Jaroslavem, který dělal dlouhá léta asistenta Jindřicha Trpišovského a teď nově přechází k reprezentaci po bok Ivana Haška?

DK: Samozřejmě se zajímám a bavíme se o tom. Brácha to má hodně naštudované, ve fotbalovém prostředí toho má dost za sebou, takže si rád nechám poradit.

Jak moc se za šest let, co spolu chodíte, změnil váš pohled na sport toho druhého?

NB: Můj pohled se změnil hodně. Vždycky jsem si myslela, že fotbalisti jsou hrozný paka. A že nemusí pořádně nic dělat a mají za to plno peněz. A že my atleti to máme oproti nim mnohem těžší. Když jsem na fotbal mohla nakouknout z větší blízkosti, tak jsem viděla, že to není pravda. Viděla jsem, jak velká tam je konkurence, jak to ti kluci mají vydřené a jak na sobě makají. Dan mě občas až vytáčí tím, jak si v trénování přidává a dře na sobě. Jasně, fotbal je dobře finančně ohodnocený, ale to je často to jediné, co lidi z venku vidí.

DK: Já jsem atletiku a běhání vždycky respektoval. Rád jsem na to koukal.

NB: Hlavně na ty holky v kalhotkách, viď? (smích)

DK: Ale ne. Baví mě koukat i na jiné atletické disciplíny. Co se týče běhání, Nikča mi všechno kolem samozřejmě mnohem víc přiblížila. Věděl jsem, že tvrdě makají. Ale popravdě jsem třeba myslel, že jsou za to lépe finančně ohodnocení. Dřou stejně jako my, ale výplaty se nedají vůbec srovnávat.

A co Nikola a sledování fotbalu?

NB: Teď už jo. Vždycky si říkám, který hráč by byl dobrý sprinter. Občas jsou ti kluci fakt neuvěřitelní. Prší, je to na kluzké trávě, musí si zpracovat balon, jít do souboje a pak ještě naplno sprintovat. Když se spolu koukáme na nějaké top zápasy z nejlepších evropských lig, tak vidím, že někteří hráči by mohli být z fleku atleti. Ale proč by to dělali, že… (smích)

Baví vás to víc v televizi, nebo na stadionu?

NB: Na stadionu mě baví atmosféra, ale větší přehled mám v televizi. Tam to je přeci jen z většího nadhledu, důležité momenty mi zopakují. Líbí se mi taky, že zápas nějakou dobu trvá a máte čas si ho užít. Sprint je rychlovka, jeden běh a jdete domů. Na Bohemce mě v Ďolíčku baví, jak to lidi prožívají a fandí. Až na pár chytrých dědečků.

A jak to má Dan? Vítězí atletika v televizi, nebo na stadionu?

DK: Já jsem na Nikču vždycky rád chodil. Ale od jisté doby kvůli pověrčivosti nemůžu na stadion. (smích)

NB: Dostal zákaz, ale občas stejně chodí natajno.

Jak to? Byla jste nervózní, když seděl v publiku?

NB: To ne. Já vlastně nemám čas sledovat, kdo tam je. Spíš, když vám něco nevyjde, třeba i opakovaně, tak si z pověrčivosti říkáte, čím to je. A když jsem několikrát ulila start, nebo jsem si natrhla sval, tak jsem mu prostě řekla, aby už zůstal doma.

DK: Ale já to chápu. My sportovci to tak máme, jsme hodně pověrčiví. Máme různé rituály a postupy, kterých se držíme. Hledáme optimální naladění hlavy.

Na začátku rozhovoru jste říkali, že spolu nesportujete. Vážně jste se nebyli proběhnout ani mezi nedávnými vánočními svátky?

NB: Já nemám přes Vánoce tréninkové volno. Možná tak na Štědrý den. Ještě třiadvacátého jsem měla testy, po kterých jsem pak čtvrt hodiny chodila po čtyřech. Ale zase mi pak 24. víc chutnal bramborový salát. O den později už jsem ale zase normálně trénovala.

DK: Já naštěstí mohl víc odpočívat.

NB: V tomhle máme úplně jinak nastavené pauzy mezi sezonami. Když nám končí halová, tak máme volno pět dní. Po letní máme sice čtrnáct dnů, ale to už má Dan zase fotbal.

Jde se nějak sjednotit na pořádnou dovolenou?

NB: Jenom v prosinci a musím tam trénovat. Takže vybíráme místo, kde jsou dobré podmínky pro běhání.

DK: Tuhle zimu jsme si ale dali od dovolené volno.

NB: Aspoň ušetříme. (smích) Teď mám toho létání hodně, takže si dáme jeden rok pauzu a příští zimu si dopřejeme zase nějakou hezčí dovolenou u moře.

Jeden děláte kolektivní sport, druhý individuální. Máte to i v životě tak, že Dan je víc týmový hráč a Nikča sólistka?

NB: Asi by se dalo říct, že se snažím jít tvrdě za svým a že makám na své kariéře. Naštěstí jsme vzájemně hodně tolerantní. Já jsem za to Danovi vděčná. Třeba právě u té dovolené. Šest let jsme kvůli mé profesi nemohli jet v létě k moři a on mi to nevyčítá. A takových věcí je spousta.

Mě se kolektivní sporty naopak líbí. Jak to v nich funguje, jak si lidi v týmu musí vzájemně pomáhat a motivovat se, aby to fungovalo. U nás v atletice je hodně velká rivalita. V rámci stejných disciplín je docela toxické prostředí.

DK: Já jsem extrémně týmový. Možná je to někdy až na škodu. V osobním životě si ale užívám klid a samotu. Rád si zajdu provětrat hlavu do posilky nebo zaběhat.

Měli jste o svých sportech od mala jasno, nebo jste se rozhodovali mezi různými disciplínami?

DK: Já začnu, protože budu stručný. Já to měl vždycky tak, že buď fotbal, nebo nic. (smích)

NB: Já jsem závodně tancovala, do toho jsem závodně hrála tenis. Ten jsem dělala třeba deset roků. Když už jsem se chtěla posunout na vyšší level, tak se v přípravě začalo ukazoval, že jsem na tom běžecky hodně dobře a že se vyrovnám i nějakým klukům. Tak jsem tátovi řekla, že bych ráda zkusila závody. Bylo mi nějakých dvanáct, máma musela z půdy vylovit své staré tretry. Byla jsem dost za exota. Ale skončila jsem hned druhá bez jakékoli přípravy. Najednou jsem dostala na krk medaili, byl to nezvyk, protože na tenise jsem skoro furt prohrávala. Což není na škodu, protože se naučíte snášet porážky a stále dokola jít trpělivě do boje. Postupně jsem pak ale odložila raketu a začala dělat atletiku naplno.

Jaký byl nejšťastnější moment, který jste zažili při svém sportu?

NB: Většina lidí by asi chtěla slyšet nějaký závod, ale mně se asi vybaví okamžik, kdy jsem v patnácti letech dostala profesionální smlouvu a hned jsem měla i sponzora. Najednou jsem si uvědomila, že můžu dělat práci, kterou miluju. Nikdy předtím jsem o tom takhle nepřemýšlela. Tak jsem hned vzala celou výplatu a šla ji rozfofrovat. (smích) Šťastných momentů bylo samozřejmě hodně. Teď si jich vážím mnohem víc. Mám za sebou dost zranění, tak vím, že to není samozřejmost.

DK: Pro mě to byl asi moment, kdy jsem hrál v lize první zápas. Krásné bylo i dostat se s Bohemkou po 36 letech do evropských pohárů. Spousta frajerů se o to snažila a nám se to po tak dlouhé době konečně povedlo. Pořád si ale říkám, že ten opravdu nejšťastnější moment, o kterém člověk sní, ještě nepřišel. Čekám na něj, poctivě se připravuju. A až to přijde, tak si to pořádně užiju.

Jak přemýšlíte o tom, co byste chtěli dělat, až skončíte kariéru profesionálního sportovce?

DK: Možná to bude znít hloupě, ale teď o tom zatím nepřemýšlím. Chci dosáhnout jako fotbalista toho, co jsem si vytyčil. A snažím se pro to dělat maximum. Přijde mi, že kdybych moc přemýšlel nad tím, co budu dělat později, tak by to bylo kontraproduktivní. Za pět let možná budu mluvit jinak. Ale řekl bych, že to bude dál něco u fotbalu nebo u sportu obecně.

NB: Myslím, že to je správný přístup, protože pak můžete mít čistější hlavu. V tom se ale atletika od fotbalu, ve kterém si můžete přijít na pěkné peníze, dost liší. V našem sportu musíte pořád přemýšlet co bude dál, šance na nějaké zajištění je minimální. Už během kariéry si tak člověk shání sponzory, jsem ambasadorkou Pumy, Monety a Zinzina. Sleduju různé marketingové kampaně na sociálních sítích, což je určitě něco, co by mě bavilo i později. Spravovat značkám účty a pomáhat jim k lepšímu zviditelnění. Hlavně v oblasti beauty a fashion. Každopádně rozhodně nechci dělat nic, co by mě nebavilo. Potřebuju být kreativní.