Takové fanoušky bych chtěl v Hradci. Stoper Petrášek o životě v Koreji

V Rakówu Čenstochová ses stal ikonou, ale pak jsi skončil ve stejném období jako trenér Marek Papszun (v létě 2023). Souviselo to?

Bylo to zvláštní. Někdy bych se ho na to chtěl zeptat a probrat to. Marek mi na konci března 2023 řekl, že mi nebudou prodlužovat smlouvu a ať už si něco hledám. A najednou on za čtrnáct dní ohlásil konec. Ozvaly se mi špičkové týmy z Polska, věděl jsem, že tahle možnost tam bude. Zase jsem hrál v dobré formě.

Na místo hlavního trenéra se posunul dosavadní asistent Dawid Szwarga. Ten nechtěl, abys pokračoval?

Řekl mi, že když bude možnost, že bych mohl zůstat, tak o ni nechce přijít. Ptal se mě, jestli to jde. Odpověděl jsem, že to samozřejmě jde, protože mi seděl jako trenér i člověk. Hodně se toho naučil od Papszuna. Dohodli jsme se, že do toho půjdeme, a začali jsme jednat. Jenže se to táhlo. Sportovní ředitel mi poslal smlouvu na rok s roční opcí, což mě urazilo. S manažerem jsme to přestali řešit, zaplaťpánbůh jsme měli z čeho vybírat, nabídek bylo dost. A všechno přebila nabídka z Koreje.

Finančně?

Ano, v tomhle směru všechny ostatní zdemolovala. (usmívá se)

Když jsi odcházel z Polska a měl jsi besedu s fanoušky, říkal jsi, že nejdeš za exotikou...

(skáče do řeči) No jasně, já jsem to tak vůbec nebral.

Jenže exotika to je. Na co sis v Koreji musel nejvíc zvykat?

Víš, co byl největší problém? Že nemluvili anglicky. Co jsem poznal, angličtinu ovládali jen v Soulu. Když jsme měli volný den, sedli jsme na rychlovlak, jeli jsme tam a byl to úplně jiný svět. V Čondžu byla jazyková bariéra silná. Samozřejmě, dostal jsem tlumočníka. Ale kluci v kabině byli hodně uzavření, nechtěli mluvit anglicky. Říkal jsem jim: Já taky nemluvím perfektně. Mluv! Říkej mi cokoli, mně to udělá strašnou radost. Přitom jsem tam měl kamarády, chodili jsme s rodinami spoluhráčů na večeře. Když jsem skončil, několik kluků mi napsalo nádherné zprávy. Ale bylo to těžké.

A co se ti tam nejvíc líbilo?

To, že běžní lidé tam jsou strašně nápomocní. I když si od cizinců drží trochu odstup, ne jako v Soulu. Ale všude bylo čisto, bezpečno, nezamykala se auta... Jaká tam byla kvalita jídla! Korejské barbecue je velká věc, užíváš si to. Samozřejmě, kulturní rozdíly někdy zasahovaly do fotbalu. Strašně se tam uctívá starší člověk, to je ve fotbalovém týmu někdy na škodu. Mladí kluci se na tréninku do těch starších bojí zajet, pořád se klaní... Ale vzpomínám na to rád. Nedávno jsem si psal s kapitánem, zval jsem ho do Česka a slíbil jsem mu, že ho vezmu na nejlepší pivo v životě. Asi mě tam jako legendu nepozvou, ale někdy se tam určitě pojedu podívat. Mám tam kontakty, které se mi můžou hodit, ať už bych jednou dělal fotbalového manažera, nebo něco jiného. Taky se nám tam narodilo dítě, vždycky už bude mít v dokumentech Jeonju, Republic of Korea. To je velká věc.

Jak ti seděl korejský fotbal? Moc jsi tam nezapadal, ne?

Myslel jsem si, že tam budu kralovat při standardkách, ale oni vzduchem moc nekopali. Jsou extrémně dobří dribleři, mají výbornou pohybovou kulturu – běh a změnu směru mají v topu. To pro mě bylo těžké. Navíc já jsem naučený, že je potřeba hrát s nějakým stylem a vizí, a my jsme hráli absolutně jednoduchý fotbal, který byl založený na individualitách. V tom jsem se upřímně trochu ztrácel.

Přivezl sis odtamtud nějaký návyk? Zůstalo ti za ten rok něco pod kůží?

Když mám možnost jíst hůlkami, použiju je. Začal jsem být extrémně náročný na rýži, protože ta tam byla fantastická. Když někde dostanu takovou tu naši klasickou suchou, moc si na tom nepochutnám. Hodně jsem si tam zvykl na kimči, což je jedno z nejzdravějších jídel na světě a pro naše tělo je důležité. Ale najít tady kvalitní a chutné kimči, jaké jsme jedli tam, není jednoduché. Strašně mi taky chybí hovězí wagyu. Tady to bereme, jako když jíš kostičku zlata, tam to bylo hodně dostupné a v extrémní kvalitě. Každý týden jsem chodil na korejské grilování, tady takové možnosti nejsou. Ten styl jídla bych si rád přivezl sem.

Jací byli v Čondžu fanoušci?

Chtěl bych, aby tady byli tak extrémně nadšení jako tam. (usmívá se) Hráli jsme takovou bídu, až mi bylo trapné kolem nich chodit. A oni se pořád usmívali: To nevadí, příště to bude lepší, my vám budeme fandit vždycky. Když mi děda říká, co se občas ozve z tribun tady v Hradci... Fanoušci na to vždycky mají právo, ale někdy je to nesoudné.

Proč se v Koreji neprosadil a jak za to může trenér Jezevec? To se dozvíte v kompletním rozhovoru. Doporučujeme i první část velkého rozhovoru s Tomášem Petráškem, o jeho těžké cestě do vrcholového fotbalu.