Jak postavit stadion? Průvodce tvrdými předpisy s architektem hradecké arény

Než se dostaneme k samotnému stadionu, hodně se teď v různých městech řeší, že pro fotbalový stánek je potřeba opravdu rozlehlý pozemek, který často limituje jeho finální kapacitu. Proč to tak je?

Je potřeba si uvědomit, že když řešíte stadion, nemůžete jím laicky řešeno vyplnit pozemek do posledního metru. Do hry vstupují třeba tzv. okolní rozptylové plochy pro příchozí diváky. U nich je to vlastně jasně dáno. Máte totiž nějakou hustotu davu na metr čtvereční. Představte si to tedy tak, že když máte dav 10 tisíc lidí, tak ten když vyjde na ulici, zebere nějakou plochu.

My máme software, který nám automaticky spočítá, kolik lidí se vejde do určité zóny, kterou mu ukážu. On tam hodí paní s kabelkou, paní v mikině, pána s batohem a nasimuluje, kolik se jich tam vejde. A to vám dá určitou představu a rovnou ten váš projekt začíná propočítávat.

Musíte totiž počítat s tím, že když se lidi vyhrnou najednou ven, tak musíte mít k dispozici určitou volnou plochu třeba bez jakýchkoliv překážek, aby o ně ten sunoucí se dav nezakopnul.

S tím jste asi v Hradci problém neměli, ne?

Byli jsme ve výhodě, že tohle nás nijak neomezovalo. My jsme totiž podle zadání ze soutěže automaticky počítali s tím, že se na stadionu mohou konat koncerty pro až 30 tisíc lidí. Při této kapacitě už byste řešili třeba i mobilní toalety, ale nemuseli byste se bát předpisů, protože toho prostoru kolem je hodně. Problém je naopak třeba u Edenu, kde vlastně není možné, aby se 20 tisíc lidí nějak komfortně vešlo na prostor, který je tam k dispozici. Omezení platí třeba i na tom pozemku v Ostravě na Bazalech.

Co vás tedy v Česku nejvíc limituje při stavbách tohoto typu?

Řekl bych, že to jsou extrémně přísné protipožární předpisy. Máme je přísnější než v Německu nebo v USA. I proto se stavby u nás a na západě či východě odlišují. My jsme se při projektování v Hradci inspirovali stadionem v Ingolstadtu, ale tím, že tam mají jiné předpisy, tak nemusí mít tolik vstupů z chodeb na tribuny. Proto to u nás nakonec vypadá jinak.

Navíc naše protipožární předpisy jsou často odlišně vykládány, takže co vám projde v Hradci, může být v Ostravě už problém.

Jak se tyhle předpisy propisují do projektu stadionu?

Jak jsem mluvil o nějakých jasně daných parametrech vně budovy, tak jasně stanovené jsou i požadavky na vnitřek. Automaticky totiž víte, že pokud máte stadion nějak velký, tak jsou pak přesně dané sektory a podle toho musí být minimální šířka koridorů, počty vstupů do hlediště. To jsou věci dané až na centimetry, kdy řešíte, aby vše bylo připravené na případný únik davu v případě požáru.

Je přesně stanoveno, kolik vedle sebe může být v řadě maximálně sedaček a jaká může být šířka průchodu před sedačkou před vámi. To má totiž následně vliv na maximální vzdálenost únikové cesty od té nejvzdálenější sedačky v daném sektoru. Šířka takové uličky má jednak vliv na strmost schodiště a vedle toho i na splnění křivky viditelnosti z každého místa na tribuně. I ta je totiž ošetřena přísnou normou. Musíte také brát v potaz, jestli ze sektoru lidé mohou vycházet jen jedním nebo dvěma směry.

Musíte počítat také s tím, kde je nejvyšší podlaží tribuny. Pokud je to totiž víc než 15 metrů, pak se na celou tribunu vztahují přísnější požární požadavky, jako je třeba širší schodiště, počet východů z tribuny.

Abychom dodrželi všechny tyto parametry a současně zajistili co nejlepší výhled každého diváka, tak jsme celou tribunu museli několikrát propočítávat. Nakonec s přesností na čtyři milimetry!

A do toho jsou předpisy UEFA, které jasně stanovují počty toalet, počty turniketů, typy sedaček a další. Ještě do něčeho vám UEFA zasahuje?

Ano, jsou to extrémní detaily. Třeba určité evropské normy. Jedna z nich říká, že z jakéhokoliv místa musíte mít výhled na hřiště. Představte si to jako určitý geometrický úkol: z každé sedačky musíte mít 12centimetrovou danou křivku průhledu na hřiště ve chvíli, kdy na místě před vámi sedí člověk „normové výšky“ (cca 185 cm). Řeší se to u každé jedné sedačky, ať už na dlouhých tribunách, tak i třeba v rozích. UEFA pak přijde a kontroluje to. Pokud to všechna místa nemají, nedostanete certifikaci.

Jaké jsou vaše nejsilnější dojmy po roce fungování stadionu, který je vlastně vaše dítě?

Tahle stavba přesně ukázala, jak obrovskou sílu má fotbal. Není to investice o tom, aby se 22 lidí na hřišti mělo lépe. Víte, já jsem byl spíš hokejový fanoušek, i když fotbal jsem v mládí také hrál a rád se podívám třeba na zápasy Eura nebo Ligy mistrů. Nikdy jsem ale nebyl nějaký velký fanoušek klubového fotbalu. Po dokončení stadionu jsem začal chodit pravidelně. Moje žena se mě ptá, proč chodím, co se najednou změnilo. A já teď vidím atmosféru, ten celkový zážitek. To je něco, co žádný jiný sport nedokáže. Vidím, jak tam chodí školy, děti, rodiny, ženy, muži z celé republiky. Jak si celý ten zápas, hymnu, skandování i služby kolem užívají.

Takže vnímáte, že ta stavba má daleko širší přesah?

Určitě. Pořád jsem poslouchal, jak to stavíme pro 22 fotbalistů a že budou problémy s fanoušky. Ve skutečnosti se tady po celý rok nic nestalo. Naopak, čím dál víc na stadion chodí lidi, kteří fotbal jinak nesledovali nebo ho neměli v lásce.

Můj malý syn díky tomu začal aktivně sportovat. Žena to dřív komentovala, ať ho na ten fotbal neberu, že to není prostředí, které by pro malého kluka bylo vhodné. Ale jeho to pohltilo. Sám se mě ptá, kdy už zase bude fotbal. Začal chodit na tréninky, tahá mě ven na zahradu za jakéhokoliv počasí, abychom si zakopali. To jsou dopady, které taková stavba má.

Změnil stadion v Hradci vnímání i ve veřejné správě, že taková záležitost vlastně pomáhá a že to není jenom parta „uřvaných“ lidí?

Jednoznačně. Vnímám to, ať už jde o fotbalový, hokejový nebo třeba tenisový areál. Má to obrovský dopad a i politici to cítí. Když otevřete domov pro seniory, tak tím oslovíte třeba tisíc lidí, když uděláte školu, tak to je opět zhruba tisíc lidí a jejich ovlivněných životů. Když postavíte bytovky, tak tam bude bydlet zhruba 60 lidí. Když uděláte dětské hřiště, tak 300 lidí v jeho okolí naštvete, protože tam je hluk a dalších 300 ze vzdálenějších domů potěšíte.

Ale když postavíte stadion, tak potěšíte každý týden tisíce, respektive desetitisíce lidí, kteří tam pravidelně chodí a dalších třeba 100 tisíc lidí, kteří nechodí přímo, ale klubu fandí. To jsou i pro politiky úplně jiné počty.

Navíc když jako zástupce samosprávy připravíte multifunkční projekt, najednou ho neděláte jenom pro fotbalového fanouška. Ale profitují z toho lidi, kteří díky tomu mohou jít na koncert. Vidíte, že kolem stadionu chodí školy běhat na atletický okruh, v útrobách se pořádají kongresy, setkání. Jsou tam víceúčelové tělocvičny a také krytá běžecká dráha. Reálně takovou stavbou ovlivníte životy až desítek tisíc lidí.

Co ale ty hlasy, že takové investice jsou nevyrovnané, že jinde na to nedosáhnou?

Víte, já mám děti, které všechny dělaly sport. Třeba atletiku. A právě klub jednoho z mých dětí měl zájem, abych jim nakreslil krytý atletický tunel. Já jsem říkal, že to rád udělám, ale že se i oni musí snažit, sjednotit se, lobbovat, vzít a ukázat své sponzory. Jenže oni za čtyři roky nebyli schopni přinést nějakou brožuru sami o sobě, co by jim v takovém jednání pomohlo. Já jsem přitom nabízel, že jim otevřu dveře k debatě s odpovědnými zástupci.

Moje dcera to vnímala jako nespravedlnost. Jenže když jsem jí pak vzal na jeden ligový zápas, tak pak za mnou přišla a říkala, že už to chápe. Že to, co tam zažila, tak se nedá popsat a porozuměla tomu, proč má fotbal takovou sílu.

A o tom to je. Neexistuje žádný další sport, který by byl takovou celospolečenskou a celosvětovou záležitostí. A proto pokud jsou tu i jiné, které mají zájem se infrastrukturně rozvíjet, musí být o to víc schopny se zorganizovat a lépe a cíleněji umět komunikovat své přínosy.

Rozhovor, který jste právě dočetli, původně vyšel na webu Stadiony.blog.