Z Bayernu do Slavie a Zbrojovky. Příběh světoběžníka Konráda

Až jednou Vincent Kompany skončí v Bayernu Mnichov, jeho další kroky sotva povedou do české ligy.

Přesto byly časy, kdy k nám přicházeli trenéři působící v nejlepších německých klubech. Jako maďarští bratři Kálmán a Jenő Konrádové, o nichž vypráví tenhle příběh.

Oba se narodili v srbském městě Bačka Palanka, v oblasti Vojvodiny, jež před první světovou válkou patřila Uhersku. Jenő v roce 1894, mladší Kálmán o dva roky později. Pocházeli z židovské rodiny, která se koncem 19. století přestěhovala do Budapešti.

Město tenkrát prožívalo rozkvět. Bylo metropolí stále ještě velké říše, Židé tam žili v celkem mírumilovném svazku s místními – většina z nich stejně byla sekularizovaná a považovala se za vlastence, jako třeba Jenő Konrád, který za první světové války dobrovolně narukoval do uherské armády.

Ostatně, Budapešť měla ze všech evropských měst nejvíc Židů po Varšavě, 170 tisíc, téměř čtvrtinu obyvatel, pročež jí antisemité dávali hanlivou nálepku Judapest.

A v Budapešti kvetl i fotbal, pro který se oba bratři nadchli. Brzy si našli cestu do MTK, elitního klubu silně podporovaného židovskou komunitou, a jejich kariéra šla rychle vzhůru. Kálmán debutoval v reprezentaci v roce 1914, Jenő ho následoval v další sezoně.

Byli i u poválečného rozkvětu maďarského fotbalu, který společně s rakouským patřil k nejlepším v Evropě.

Donaufußball, to byl ve své době pojem.

Rakušané a Maďaři – a Čechoslováci nebyli daleko za nimi – kultivovali úspěšný skotský styl založený na krátkých přihrávkách, kombinaci a technické vyspělosti hráčů, těžko hledali konkurenci.

Jenže s koncem války do Maďarska nepřišel jen vytoužený mír, nýbrž i chaos.

Země právě zaniklé monarchie se nejprve vydala cestou demokratické republiky, ale nová vláda nedokázala zabránit mírovému diktátu ze strany vítězných mocností. Následně přišel komunistický puč a 133 dnů Maďarské republiky rad, po jejím pádu návrat království a s ním spojený bílý teror.

Země se ocitla v hluboké depresi.

Trianonským mírem v roce 1920 ztratila dvě třetiny území a tři pětiny obyvatel a režim regenta Miklóse Horthyho snadno našel viníka. Židy. Údajné strůjce národní zrady a národního neštěstí.

Byly na ně podnikány násilné útoky (se zhruba třemi tisícovkami obětí) a Maďarsko jako první země poválečné Evropy přijala proti nim namířený zákon. Tzv. numerus clausus.

Nebyl otevřeně antisemitský jako pozdější Norimberské zákony, ale jeho účel byl jasný: minimalizovat ve společnosti vliv Židů, kteří tvořili velkou část právníků, lékařů, novinářů atd. Zjednodušeně řečeno se zaváděly na univerzitách kvóty podle zastoupení v populaci. Pokud např. Židů bylo v obyvatelstvu osm procent, smělo být na vysokých školách maximálně osm procent židovských studentů.

Fotbalu se opatření pochopitelně netýkala.

Ale výrazná část elitních hráčů byli Židé, které na sportu lákalo i to, že – jak aspoň doufali – tam si budou všichni rovni a nikdo nebude řešit politiku, náboženství nebo etnickou příslušnost. A protože se v poválečném Maďarsku přestali cítit komfortně, houfně odcházeli do zahraničí.

Zájem o ně byl obrovský. Být tenkrát Maďarem bylo něco jako být dneska Brazilcem nebo Nizozemcem.

Už jenom národnost jim otevírala dveře, které by jinak asi zůstaly zaklapnuty. Každý chtěl mít maďarské hráče i trenéry.

Mistrně toho využil například klub Makkabi Brno. V roce 1923 ho tvořili téměř výhradně židovští fotbalisté z Maďarska, často reprezentanti. Makkabi se vypravilo i na evropské turné, kde dokázalo vyhrát nad Barcelonou nebo Juventusem. Také v později založené československé lize působila řada maďarských hráčů i trenérů, téměř v každém klubu.

Ale o tom ještě bude řeč.

Z Evropy do USA a zpět

Kálmán a Jenő Konrádové se už v roce 1919 vydali do Vídně, do klubu SV Amateure, jenž se časem přejmenoval na Austrii. Vedl ho Hugo Meisl, jeden z největších fotbalových mozků meziválečného období a tvůrce později proslulého rakouského Wunderteamu.

Klub se sice jmenoval Amateure, ale nikdo nechodil do zahraničí proto, aby hrál za teplou večeři a pár piv po zápase (ostatně Kálmán odmítl nabídku z Arsenalu, neboť Anglie ještě dávala od profesionalismu ruce pryč).

Středoevropské kluby se amatérsky tvářily, dělaly však všechno proto, aby dokázaly hráče zabezpečit. Někdy černými výplatami, většinou tím, že jim zajistily lukrativní zaměstnání.

Bratři Konrádové dostali místo v bance a také licenci obchodovat na vídeňské burze. Kálmán si dokonce do pasu jako povolání psal Fussballer – kdo ví, možná byl prvním profesionálem v Evropě.

Profesionalismus byl v Rakousku povolen v roce 1924 (u nás o rok později, v Maďarsku o dva), ale právě tehdy Konrádové klub Amateure opustili.

Meisl totiž koupil hvězdu Alfréda Schaffera, nasypal mu hodně peněz a už mu nezbylo na maďarské bratry. Předpokládal, že ti se spokojí s málem, když jim k fotbalu zajistil dobrou práci.

Oba však práskli dveřmi a přestoupili do konkurenčního First Vienna.

Vydrželi rok. Pak Jenő kvůli trablům s kolenem, památce to na válku a ruské zajetí, ukončil kariéru a Kálmán se do Amateure vrátil.

Dlouho ovšem nepobyl.

Na Rakouskou ekonomiku dolehla hyperinflace, a když v roce 1926 přišla nabídka z amerického klubu Brooklyn Wanderers, rád po ní sáhl. Jako jeden z nejlepších útočníků své doby dostal za přestup 500 dolarů a dalších 75 dolarů měl slíbených na každý týden.

Do USA tehdy zamířila řada maďarských a rakouských fotbalistů, o které byl zájem díky předchozímu úspěšnému zájezdu židovského mužstva Hakoah Vídeň.

Majitelé klubů v American Soccer League věřili, že evropský import zvýší kvalitu soutěže a hlavně přitáhne nové diváky. V týmu Wanderers se Konrád setkal i s Bélou Guttmannem, který o víc než tři desítky let později udělá světovou hvězdu z Eusébia a Benfiku dvakrát dovede k triumfu v Poháru mistru evropských zemí.

Ne každému se však v USA dařilo. Fotbalisté si složitě zvykali na jiné podmínky i na to, že najednou nejsou obletovanými miláčky společnosti jako ve Vídni nebo Budapešti.

Konrád patřil mezi ně, navíc kvůli zranění odehrál málo zápasů a vstřelil jen dva góly. Brzy si zase kupoval palubní lístek na cestu domů.

Vrátil se do MTK Budapešť a tam hráčskou kariéru v roce 1928 ukončil.

Hitlerovi navzdory

Bylo mu třicet, a hned se vydal na trenérskou dráhou.

První štací se stal Bayern. Jako bývalý hráč MTK tam měl cestu otevřenou i proto, že v roce 1919 jeho tým vítězstvím 7:1 uchvátil celý Mnichov. Budapešťský klub se pro Bayern stal vzorem a před Kálmánem Konrádem už angažoval dva maďarské trenéry, oba Židy a oba někdejší fotbalisty MTK.

Může se zdát divné, proč lidé, kteří se necítili dobře v horthyovském Maďarsku, odcházeli právě do Bayernu a dalších německých klubů (např. Jenő Konrád trénoval od roku 1930 Norimberk).

Koncem 20. let už Mnichov dávno nebyl městem se svobodomyslným duchem a početnou uměleckou bohémou, nýbrž „hlavním městem hnutí“. Světu odtud hrozil Adolf Hitler, v ulicích řádily oddíly SA a další bojůvky, univerzitu opouštěli významní intelektuálové.

Bayern však měl za šéfa Kurta Landauera, židovského obchodníka, který se hráčům i funkcionářům zaručil, že je před nastupujícím politickým radikalismem ochrání. Přitom sám pak nakrátko skončil v koncentračním táboře Dachau, válku strávil ve švýcarském exilu a většina rodiny se stala jmény na téměř nekonečném seznamu obětí holocaustu…

Kálmán Konrád vydržel v Bayernu dvě sezony.

Nebyly příliš úspěšné. V prvním roce mužstvo prohrálo ve čtvrtfinále německého mistrovství s Breslau (dnešní Wroclaw) a bylo až třetí mezi bavorskými týmy, ve druhém do bojů o titul ani nepostoupilo.

Klub mu v létě 1930 oznámil, že s ním neprodlouží smlouvu. Na jeho místo přišel vídeňský rodák Richard Kohn, a o dva roky později přivedl Bayern k historicky prvnímu titulu.

Konrád jednu sezonu trénoval v Curychu a pak se s rodinou usadil v Berlíně.

Zůstal bez angažmá, ale vadit mu to nemuselo. Finančně na tom nebyl špatně a navíc už dřív tam koupil kino, které mu vydělávalo peníze i v časech hospodářské krize.

Když se však v roce 1933 dostal k moci Hitler, musel Německo opustit.

Naštěstí právě v té chvíli přišla nabídka z pražské Slavie, tak neměl důvod váhat.

Už o rok dřív z Norimberku utekl starší bratr Jenő. Doslova. Na začátku sezony 1932/33, dva měsíce po semifinálové porážce s Bayernem, proti němu spustil kampaň antisemitský plátek Der Stürmer. Pera se chopil dokonce samotný vydavatel Julius Streicher, který – ironií osudu – bude o čtrnáct let později ve stejném městě oběšen jako jeden z prominentů nacistického režimu.

„Norimberský fotbalový klub jde kvůli Židům cugrunt! Kupte trenérovi jízdenku do Jeruzaléma!“ křičelo ze stránek Stürmeru. Společně s dodatky typu, že až tým bude znovu opravdu německý, bude znovu i úspěšný.

Jenő Konrád neváhal, sbalil kufry a hned druhý den odcestoval s manželkou a dcerou pryč.

Další angažmá našel v poklidném Rumunsku, odkud si to po zisku titulu s Temešvárem namířil v roce 1934 do Brna, do klubu SK Židenice.

Byl prvním Židem vyobcovaným z německého fotbalu. Ještě před tím, než Hitler vyhrál volby a stal se kancléřem.

Otevřené Československo

Německou a českou fotbalovou ligu dnes dělí nemalý příkop. Po stránce fotbalové kvality, hospodářských výsledků i popularity jsou to dva odlišné světy. Ale ve třicátých letech to neplatilo. Když šel trenér z Bayernu do Slavie, nepohoršil si ekonomicky ani reputačně.

Německý fotbal ještě nepatřil ke světové špičce.

Naopak, narážel do překážek, které si sám postavil.

Dlouhodobě v něm hořely spory mezi zastánci tradiční linie, kteří ctili amatérismus jako jedinou možnou formu sportování, a modernisty, jimž bylo jasné, že pokud chtějí držet krok se světem a výkonnostně se posouvat, nemůžou hráči trénovat dvakrát týdně po práci.

Navíc i sem promlouvaly politické předsudky: profesionalismus byl považován za kosmopolitní výstřelek, za podezřelou věc, kterou vymysleli chamtiví Židé.

Svaz napjatou situaci v roce 1925 vyřešil tak, že nejen odmítl profesionalismus, ale mužstvům zakázal i kontakty se zeměmi, kde byl povolen.

Německý fotbal se tak na několik let izoloval od fotbalu maďarského, rakouského, československého, italského, zkrátka od evropské špičky. Kluby nesměly startovat ve Středoevropském poháru a reprezentační program se najednou smrsknul třeba jen na tři, čtyři zápasy ročně.

To fotbal v Československu byl, stejně jako celá země, otevřený světu a vítal veškeré novinky, stejně jako angažmá zahraničních odborníků.

Když proto v létě 1933 Sparta i Slavia téměř současně oznámily, že angažují maďarské trenéry (Ference Szedlacseka a Kálmána Konráda), neozval se křik, že je to degradace československého fotbalu, že vlastních trenérů máme dost.

Neměli jsme. Vždyť Slavia za svůj vzestup (a vlastně za všechno) vděčila skotskému expatovi Johnnymu Maddenovi a u počátků „železné“ Sparty byl jeho krajan Johny Dick.