Pro bohaté Čechy nikdy fotbal nebyl příležitost k byznysu. Že by na něm vydělávali. Sloužil jim ale jako vstupenka: díky němu získávali kontakty, vazby a taky společenské uznání.
George Weah už není prezidentem Libérie. Před týdnem svůj druhý volební boj těsně prohrál. Voliče neúspěšně žádal, aby mu dali víc času na splnění slibů ohledně vymýcení korupce a zlepšení životních podmínek. Připomeňte si, jak se z fotbalisty stal vrcholný politik v textu z tištěného FC z roku 2017.
Na konci čtyřicátých let 20. století se zrodila nebývalá rivalita značek Adidas a Puma. Intenzita už trochu polevila, pořád je to ale fascinující příběh.
Gianni Infantino rozdává pořadatelství světových šampionátů v takovém stylu, že mu teď nezbylo vlastně nic jiného než ho dát Saúdské Arábii. Což mu ale určitě nevadí.
Když se probouzely evropské národy a hledaly svoji identitu, šly na to přes literaturu a divadlo. Nástrojem sebeurčení domorodců z Austrálie, Nového Zélandu nebo Havaje a vyjádřením jejich identity se stal fotbal. Kdo má nároďák, má národ.
Trapné ticho, fanouškovská solidarita s obětmi teroristických útoků Hamásu i výzvy muslimských hráčů k likvidaci Izraele. Fotbalový svět rozličně reaguje na aktuální eskalaci blízkovýchodního konfliktu. Zásadní roli hrají nejen politické a kulturní preference, ale i ekonomické zájmy v arabském světě.
Ještě nedávno věděli něco víc o Šeriffu Tiraspol jen skuteční znalci východoevropského fotbalu. Pak ale vyhrál na Realu a získal si celoevropskou pozornost. Teď přijíždí na Slavii, tak si tenhle klub jednoho muže pojďme pořádně představit v textu, který vyšel původně na začátku roku 2022 v tištěném Football Clubu.
Milujete svůj klub. A pak přijde největší záporák široko daleko a koupí si ho. No jo, ale on z něj udělá jeden z nejlepších klubů vůbec. Vítejte ve schizofrenním světě fanoušků AC Milán, kteří prožili třicet let se Silviem Berlusconim.
Víc než kde jinde se na Blízkém východě míchá fotbal s politikou. Na stadionech se protesty rozžínají i zhášejí. Jen v bohatých zemích to docela neplatí: Proč se potit na stadionech místních týmů, když si můžu pustit Barcu nebo Bayern? Nebo si na ně zaletět.
Nemají na kopačky, někdy ani na jídlo. Přesto vyhrávají zápasy, turnaje a nakonec i stipendia. Tak vyrůstají fotbalisti na americko-mexickém pomezí, kde vládne španělština, pašeráci drog i lidí a láska k evropskému fotbalu.
