Chtěl bych vidět Spartu porážet Manchester United, říká Pokáč

Jak se po posledních dvou sezonách výská fanouškovi Sparty?

Je to super. Nutno dodat, že po dlouhých letech strádání, kdy jsem i já nabyl dojmu, že to přece nemůže být trenérem, protože se jich tam vystřídalo snad patnáct a furt to nešlo. Nakonec se ukázalo, že to trenérem bylo. Loni byl titul sice ještě lehce šťastnej, ale pořád to byl titul. Letos jsme už vyhráli naprosto zaslouženě a potvrdili to i vítězstvím v poháru.

Říkám si, že na tom mám možná maličký podíl i já. Protože když jsme na podzim roku 2022 prohráli na Slavii 0:4, začal jsem sázet proti Spartě s tím, že si aspoň při podobných zklamáních vydělám něco na večeři. Člověk je nalepený u obrazovky a fandí, a pak je z toho jen naštvaný a otrávený. Manželky to s námi nemají lehké. No a od té doby se to vlastně zlomilo. Minulou sezonu jsem už proti Spartě nesázel, to bych přišel na mizinu.

Jak jste snášel těch neúspěšných osm sezon před Priskem?

Byla to vážně ukrutná doba. I když tam bylo čtvrtfinále Evropské ligy a vítězství v poháru, tak Sparta má být v tabulce první. Přiznám se, že už jsem upadal do velké letargie. Nikdo nevěděl, co s tím. Tak jsem si aspoň pořídil rodinu, abych měl i jinou radost. A teď mám radost dvojitou. Sparta musí vyhrávat tituly, to je jasné. Ale že bych se bez nich hroutil, to zase ne. Zároveň vám nebudu říkat, že ten život teď není příjemnější.

O trenéra už Sparta přišla, stejně tak o kapitána Krejčího. Ale je možné, že odejdou i další hráči. Kdo by vám nejvíc chyběl?

Hráčů, co můžou odejít, je asi dost. Je to logické, když hrají dobře. Určitě bude velký zájem o Birmančeviče, ale toho bych ještě moc rád udržel. Uvidíme, jak se na Euru ukáže třeba Lukáš Haraslín nebo kluci z českého nároďáku (rozhovor vznikal na začátku Eura).

Jak se z vás stal vlastně sparťan?

Na Letnou mě začal brát děda. Bylo to v době, kdy Sparta hrála pod Jaroslavem Hřebíkem památné zápasy v Lize mistrů, třeba proti Realu Madrid. Nádherné mače. Nebyl důvod fandit někomu jinému. Fotbalem jsem byl doma nepolíbený, protože naši ho vůbec nesledují a nemají k němu ani trošku vztah. Fotbal jsem ale dlouho i hrál. Ve Stehelčevsi, odkud pocházím, byli jen hasiči a fotbal. Tak jsem si vybral to druhé, protože běhat s hadicí po louce mě nelákalo.

Co se týče sparťanství, tak se samozřejmě špičkuju s kámošema slávistama. Třeba se sousedem. Tahle sportovní rivalita je v pořádku. Dneska si ale lidi často pletou, kde má hranice. Vlastně pořád dost zvažuju, jestli je fotbalový stadion místo, kam chci brát děti. Když tam nějací hlupáci začnou pokřikovat „jude Slavie“, blbě se to vysvětluje. A letošní finále poháru v Plzni byla taky ostuda.

Já to měl s dětmi podobné, ale nakonec fotbal zvítězil…

Máte pravdu. Člověk si to nesmí nechat zkazit těma pár blbcema, co jsou bohužel nejhlasitější. Obecně je ale fajn, kolik teď chodí lidí na Spartu a na Slavii, jaká je tam atmosféra. Na stadionu je navíc krásné, že se tam spojí lidi, kteří by si často neměli vůbec co říct. Přitom tam fandí jak o život stejnému týmu.

Jak často se teď dostanete na stadion Sparty?

Bohužel málo. Třeba jen dvakrát do roka. Pátky a soboty většinou hraju, máme malá děcka, takže moc času není. Většinou stíhám Spartu jenom u televize.

Jaký byl váš nezapomenutelný zápas na Letné?

Víte, že si na žádný konkrétní asi nevzpomenu? Možná některý z těch s dědou. Nezapomenutelný je pro mě určitě i první zápas, kdy jsem vzal na Letnou manželku. Myslím, že jsme horko těžko porazili Bohemku nějakým ušmudlaným gólem. A taky si vybavuju, že jsem byl na zápase, kdy dal Tomáš Rosický gól v dresu Sparty po sedmnácti letech. Ale už ani nevím, proti komu to bylo.

Možná trochu odbočím, ale byl jsem teď na finále hokejového MS proti Švýcarsku, a to asi jen tak něco nepřekoná. Skvělá atmosféra, pořád se něco dělo, měli to vymakané.

V Německu právě probíhá Euro. Jak jste na tom s reprezentačním fotbalem? Baví vás stejně jako ten klubový?

Mám rád oboje. Když jsem byl mladší, tak jsem byl z Eura i z mistrovství světa nadšený a hrozně se těšil, protože člověk mohl sledovat hned několik zápasů denně. Teď už na to bohužel není čas. U repre je fajn, že se všichni semknou. Dokonce i se sousedem, se kterým si kvůli Spartě a Slavii normálně propichujeme pneumatiky, máme najedou společnou řeč.

Je pravda, že reprezentace už není taková, jako když jsme měli tým plný světových hráčů. Asi bych si nevsadil, že uhrajeme super výsledek. Ale člověk nikdy neví. Ivana Haška bych nepodceňoval, věřím, že v týmu dokáže nastolit dobrou atmosféru, která je pro úspěch potřebná. Přiznám se, že dřív jsem byl proti tomu, aby se počet účastníků rozšiřoval ze 16 na 24 týmů. Nakonec nám to přijde vhod. (Rozhovor vznikal na začátku Eura.)

Komu na turnaji nejvíc věříte?

Na papíře vypadá nejlíp Anglie. Minimálně v ofenzivě je úplnej nesmysl, co mají za hráče. Jenže víme, jak to s nimi bývá. Oni zase s někým vypadnou na penalty. Jsem taky zvědavý na Němce, moc se jim před mistrovstvím nevěřilo, ale doma budou hodně silní a půjdou daleko.

Komu vlastně na klubové úrovni fandíte v zahraničí?

Většinou to bylo týmům, kde hráli nějací Češi. Takže třeba Chelsea kvůli Čechovi a Arsenalu kvůli Rosovi. Pak jsem jim ještě chvíli fandil, i když Tomáš odešel, ale hráli blbě, tak jsem je přestal sledovat. Teď už sice zase hrajou dobře, ale na titul to stejně nestačí.

Jaký zážitek byste si chtěl na fotbale ještě vyplnit?

Nikdy jsem nebyl na pořádném zápase v zahraničí. Takže bych se rád kouknul na Old Trafford, jak tam Sparta poráží Manchester United. Což by vlastně teď při formě United možná nebylo zas takové sci-fi. Nabízí se taky Real Madrid, ze kterého se opět stali Galácticos. Hrajou výborně, ale uvidíme, jestli to tam Mbappé nerozhádá. Fandil jsem jim i ve finále Ligy mistrů. Ancelotti je velkej sympaťák.

Vybavíte si váš první fotbalový dres?

Určitě jsem měl Rosu v Dortmundu. Pak jsem měl i sparťanský dres. A nedávno jsem si koupil dres Barcelony v sekáči, ale hrozně smrděl, tak jsem ho vyhodil.

Co se vám vybaví, když se řekne fotbalová kultura?

To je hrozně široký pojem. Fotbal je celosvětový fenomén. Nejpopulárnější sport. Ale řekl bych, že v mnoha zemích ho vnímají jinak.

A česká fotbalové kultura?

Hodně se mi líbí fotbalová kultura na vesnicích. Sejdou se kámoši, co si jdou začutat, lidi si dají pivo a klobásu, trošku si zařvou na rozhodčího a všichni jdou spokojení domů. Kromě rozhodčího…

Před chvilkou jste porovnával atmosféru na fotbale a hokeji. Co je podle vás národní sport číslo jedna?

Hokej mě nikdy nebavil tak jako fotbal. Extraligu pořádně nesleduju. Je ale pravda, že v hokeji jsme lepší. Hraje ho taky asi dvacetkrát míň zemí než fotbal. Přijde mi, že je v tomhle sportu větší národní hrdost, protože to celé můžeme vyhrát. Ono je totiž málo sportů, které můžeme celosvětově vyhrát.

Bylo by fajn být úspěšnější i v nějakém globálnějším sportu. Ve fotbale jsme byli před dvaceti lety, tak asi nesmíme být nenažraní. Rosický, Poborský, Koller, Nedvěd – to byla jedinečná generace. Uvidíme, třeba se to zase jednou sejde.

Jak jde dohromady fotbal a muzika?

Vlastně celkem dobře. Spousta sportovců má rádo muziku a spousta muzikantů má rádo sport. Je vždycky sranda pozorovat, jak ve svých dodávkách na koncertech a fesťácích napjatě sledují zápasy.

Od mala jsem chtěl být fotbalista, hrál jsem hrozně dlouho a hrozně mi to nešlo. Pak jsem začal dělat muziku a ta mi šla líp. Muzikanti mají velkou výhodu, že nemusí končit kariéru v pětatřiceti totálně zhuntovaní. I když oni jsou teda často zhuntovaní jinak. Kariéra ve vrcholovém sportu je podle mě hodně ošidná. A i na koncertech je většinou atmosféra pozitivnější než na fotbale. Přijdou lidi, co vás mají rádi, a ti, co vás rádi nemají, zůstanou doma. Zatímco na fotbale fandí jedni proti druhým, takže už je to automaticky konfrontační prostředí.

Máte nějaký oblíbený fotbalový song?

Žádný oblíbený si nevybavím. Sparta má sice nějaké songy, ale že by byly vyloženě moje oblíbené, to úplně ne. Baví mě ale třeba nový sparťanský chorál Já nechci domů, já nechci domů, já nechci zejtra do práce. Chci chlastat pivo, pálit pyro a zpívat Sparta šampión.

Napadá mě samozřejmě písnička Zelená je tráva, což je vlastně ze songu Chelsea Blue is the color. Velké kouzlo má znělka Ligy mistrů. Už bych si ji na Spartě zase rád poslechnul.

Před pár lety jste pro Spartu nahrál pár písniček, mimo jiné Chtěl bych být jako Nicolae Stanciu. Přiznám se, že ta je pro mě hodně spojená s dobou sparťanského temna…

Já myslím, že nejen pro vás.

Jak vzpomínáte na Nica Stancia?

Rozporuplně. Ukázkový příklad toho, že nikdy nevíte, co se všechno může v životě stát. Stanciu byl pro nás sparťany bůh, jeden z mála, který hrál v té době dobře. A pak šel přes Arábii do Slavie, kde nakonec, když Slavia porazila Spartu na Letné, hrála ve slávistické kabině právě moje písnička o Stanciovi.

Když jsme tyhle songy natáčeli, tak jsme věřili, že se udělá titul a že to bude paráda. A pak jsme byli všichni zklamaní. Bylo mi hodně líto kluků z marketingu Sparty, kteří se mohli přetrhnout, ale stejně jim všichni říkali, ať Sparta radši hraje pořádně na hřišti. V tomhle je fotbal hodně specifický. Každopádně jsem rád, že se to otočilo a tituly si teď užíváme zase my.