Dnes vás vezmeme přímo na EURO. Do Mnichova. Autor tohoto textu to tam má z domova autem 2,5 hodiny. Takže když se v oficiální aplikaci k mistrovství Evropy objevily volné lístky za relativně dobrou cenu (150 eur za jeden je dost, ale byla to místa ve středu hlavní tribuny a jde o vrcholnou fotbalovou akci) na zápas Slovinsko – Srbsko, neváhal.
A nelitoval.
Na zápas druhého skupinového kola jsem putoval s mírnou obavou, zda jugoslávské derby nebude na tribunách zbytečně vypjaté. Nebylo.
Vydejte se s námi do Německa s projektem Cesta na EURO.
Auto jsem nechal na parkovišti u olympijského parku, kde je velká fanzóna, a putoval jsem k mnichovské aréně metrem.
Už v něm bylo vidět, že bude klid. V narvaném vlaku se mísili srbští a slovinští fanoušci. Občas skandovali jedni, pak zas druzí. Srbové občas popíchli Slovince, že nejlepším basketbalistou světa není slovinský Luka Dončić, ale jejich Nikola Jokić.
Všechno v klidu. S úsměvy. Zaujalo mě, že se spolu slovinští a srbští fanoušci ve svých národních jazycích bavili. Jeden Slovinec mi to vysvětlil: „Nejsou to úplně stejné řeči, ale rozumíme si. Ještě před 30 lety jsme byli součástí jedné země,“ řekl mi s tím, že to bude podobné jako, když se spolu baví Češi se Slováky.
Wikipedie ale říká, že odchod Slovinska z tehdejší Jugoslávie, kde byli Srbové vůdčím národem, nebyl jednoduchý. Slovinci v červnu 1991 vyhlásili nezávislost, což vedlo ke krátké válce. Nájezdu Jugoslávské lidové armády se ale zhruba dvoumilionová země ubránila a už za rok byla přijata do OSN.
Staré spory nebyly vidět ani na stadionu. Na tribunách byly oba národy promíchané a víceméně si každý hleděl svého. Občasné provolávání obligátního Kosovo je Srbsko od červených fanoušků, nechávalo Slovince chladnými.
Menší národ byl pro mě vítězem dne, i když nešťastným. Slovinci byli lepší na hřišti i v hledišti, nakonec ale museli kousat vyrovnání na 1:1 v úplně poslední minutě.
Protože jsme s dcerou během zápasu fandili Slovincům, brali nás rozradostnění Srbové po konci zápasu právě za příslušníky jejich kdysi bratrského národa. Ale opět: vše v dobrém. Chtěli si plácnout na, z jejich pohledu, spravedlivou remízu.
Krátká konverzace v češtině z naší strany a v srbštině ze strany druhé skončila pochopením našich nových přátel, odkud ve skutečnosti jsme. Tohle odhalení vedlo k přátelskému obejmutí a navíc jsme byli vyhlášeni za srbské bratry.
Tohle u televize nezažijete a i proto je fajn za fotbalem vyrazit. Možná by spousta lidí pak ztratila předsudky o stadionech jako nebezpečných místech. Mimochodem policistů na stadionu i v jeho okolí bylo vidět skromně. Chodí v uniformách, ale bez nasazených masek nebo kukel. Vypadají jako lidi a máte z nich pocit, že tam jsou vlastně pro vás.
Na závěr si dejme praktické info: Vstupenku máte jen v mobilu, ve speciální aplikaci od UEFA, takže nutný je dobře nabitý telefon. Němci si dávají záležet na tom, aby šampionát byl co nejekologičtější. Hromadnou dopravu ve městě tak máte se vstupenkou na zápas zdarma. Naopak auto byste nejlíp měli nechat doma, což je vidět například na ceně parkování. V podzemních parkovištích u Allianz Areny se běžně při zápasech domácího Bayernu parkuje na den za 12 eur, teď je sazba dvojnásobná. I občerstvení je s přirážkou. Pivo si na stadionu koupíte za sedm eur, bratwurst za šest.
Ale to všechno se dá jednou za čas skousnout, zvlášť když vše funguje, jak má. My jsme to měli bez front i pro to, že jsme na stadion šli už dvě hodiny před zápasem.
A jeden tip na závěr: jestli máte chuť na EURO vyrazit, pořád je šance. V oficiální turnajové aplikaci se průběžně objevují lístky, které si lidé koupili už dřív a teď je nevyužijí. Navíc máte jistotu, že jsou pravé a že se s nimi na stadion dostanete.
Na něm se pak můžete dozvědět i to, jak jednotlivé národy své hráče podporují. Třeba Slovinci na to jdou podobně jako Češi. Mezi nejpopulárnější popěvky patří: Kdor ne skače, ni Sloven'c. To není třeba překládat. Hop, hop, hop.
Pozornost fotbalových fanoušků mířila loni do Hradce Králové. Po desítkách let tam byl dokončen nový stadion. Vedoucí týmu jeho architektů Tomáš Vymetálek poodhaluje, jaká jsou pravidla pro jeho stavbu a proč nemá třeba víc řad sedadel.
Tomáš Chorý míří do Slavie. Její fanoušci nejsou z útočníka, který se dřív hlásil k lásce ke Spartě, nadšení a ukazují důvody, proč by k tomuhle transferu podle nich nemělo dojít. Jaroslav Tvrdík jim ale vzkazuje, že Chorého v Edenu potřebují.
Rozhovor s písničkářem Janem Pokorným alias Pokáčem o titulech i trápení Sparty, Nico Stanciovi, fotbalové kultuře v Česku a soupeření fotbalu s hokejem o sport číslo jedna.
