Pyrotechnikou proti modernímu fotbalu. Proč je pro ultras tak důležitá?

Liga se vrací. A s ní nás opět čekají i diskuze o pyrotechnice, protože i když má LFA nového šéfa disciplinární komise, pravidla jsou stejná a v nich je pyrotechnika zakázaná a kluby za ni platí pokuty. Celou tuhle problematiku v detailní analýze u nás na webu probírá akademička Vendula Divišová. Je to opravdu unikátní text, který by měli číst všichni, kdo se do téhle těžké debaty chtějí zapojit.

Jako ochutnávku vám z textu za paywallovou bránou tady v Přímáku odemykáme tu část, která odpovídá na otázku, kterou jste si taky už možná někdy položili. Co pyrotechnika pro fanoušky vlastně znamená a proč je pro ně tak důležitá?

„Na úvod je fér říct, že ne všichni diváci a fanoušci, kteří na fotbalové stadiony chodí, si tam pyrotechniku přejí. Používání pyrotechniky jako nedílné součásti zápasového prožitku vnímají v první řadě aktivní fanoušci, kteří chodí fandit do „kotle“. Nejvíc je pak pyrotechnika spojena s příslušníky ultras. Jedná se o subkulturu, která se vyvíjela od konce 60. let v jižní Evropě a postupně získávala stoupence v dalších zemích.

Pro ultras stojí hlasitá a viditelná podpora týmu nade vším, mnohdy i nad výkonem a výsledky milovaného týmu. Příprava propracovaných choreografií (italsky tifo) je důležitou součástí nejen této podpory týmu během zápasu, ale také vyjádření kolektivní identity ultras. A právě pyrotechnika je zásadní součástí této prezentace, stejně jako používání bubnů, vlajek, transparentů, či zpívání chorálů. Ty společně utváří soubor rituálů, jejichž vykonávání stvrzuje přináležení fanoušků do stejné komunity.

Fandění či společné pochodování na stadion do rytmu bubnů a rytmické skandování doprovázené vizuálním efektem ohňů vytvářejí elektrizující bojovou náladu, ohlašují sílu vlastního uskupení a symbolicky zastrašují soupeřící tým a jeho fanoušky. Fanoušci se také skrze „choreo“ snaží získat pozitivní ohlasy v domácí i mezinárodní komunitě aktivních „fanatiků“, kdy spolu různé tábory soupeří a vzájemně se porovnávají.

Ze všeho nejvíc je ale pyrotechnika bytostnou součástí karnevalu. Karneval odkazuje na slavnostní události – v našem prostředí se typicky jednalo o masopust – kdy se na omezenou dobu tradiční společenský řád převrací a běžné zvyklosti a hierarchie přestávají platit. Tyto slavnosti byly tradičně spojené s hédonismem, nadbytkem, nezřízeností a překračováním pravidel v kontrastu k útlaku a zdrženlivosti převládajícími v každodenním životě. Karneval, striktně omezený prostorem a časem, umožňoval lidem alespoň na chvíli zapomenout na běžné životní strasti a sociální postavení a takříkajíc upustit páru.

Jak však ve své knize upozorňuje Mike Presdee, z moderní společnosti legální karneval v tomto slova smyslu vymizel a stal se neslučitelným s obavami střední třídy a hodnotami, jako je efektivita a produktivita. Stejným procesem prošel i fotbal, který byl vystaven čím dál větší regulaci hry samotné i chování fanoušků na tribunách. Jakékoli projevy karnevalu – v prostředí fotbalu třeba nadměrná konzumace alkoholu, vulgární a urážlivé popěvky, nebo právě pyrotechnika, jsou autoritami vnímány s nelibostí, kriminalizovány a trestány. Pozůstatky skutečného karnevalu se staly zločinem. Presdee přitom upozorňuje, že tváří v tvář neúnosné racionalitě moderního života už by dnes lidem karneval párkrát do roka nestačil, ale potřebují tento únik v podstatě denně.

Fotbaloví fanoušci karneval dobře znají. Sociologové dokonce vymysleli pojem karnevaloví fanoušci pro ty z nich, kteří chodí na domácí utkání a jezdí na výjezdy právě s cílem uniknout svazujícím normám každodenního pracovního a rodinného života. K tomu patří specifický typ oblékání, vtipkování, zpívání, nadměrná konzumace alkoholu, někdy také nevázané sexuální aktivity ale i drobné výtržnosti a balancování na hraně zákona.

Ještě výrazněji mají ve své DNA svobodu a autonomii a s tím spjatý boj proti represím příslušníci skupin ultras. Boj proti kriminalizaci pyrotechniky je pro ně zároveň součástí širší kampaně „Proti modernímu fotbalu“ (Against Modern Football), ve které se vymezují proti neúnosné komercionalizaci fotbalu, nadměrné regulaci a represi. V sousedním Polsku autoři Antonowicz, Kossakowski a Szlendak zdokumentovali, jak se zapalování světlic stalo symbolem rebelie mladé generace proti vládě, modernímu sportu, ale i změnám, které s sebou nese období takzvané pozdní modernity. To je charakterizované rostoucí nerovností, ekonomickou i existenciální nejistotou a úpadkem tradičních hodnot, jako je rodina a komunita.

Byť nelze popřít, že s ultras jsou někdy – ale rozhodně ne nutně – spojeny i méně žádoucí jevy, jako je násilí či příklon k radikálním ideologiím, zůstává faktem, že tyto skupiny zosobňují úsilí o zachování hodnot, jako je svoboda, solidarita či soudržnost. Jakékoli snahy potírat základní elementy této subkultury, typicky právě pyrotechniku, jsou tak odsouzeny k neúspěchu, pokud není cílem potlačit přítomnost těchto skupin na stadionu jako takovou. Vyprávět by mohli například ultras pařížského PSG.“

V kompletním textu na FC webu toho je mnohem víc. Dozvíte se, proč nefunguje represe, že je třeba si přiznat, že pyrotechnika je nebezpečná. Díváme se i na to, jak se kluby domlouvají s fanoušky, kde v zahraničí se inspirovat při zavádění nových pravidel pro pyro a co musí aktivní fanoušci udělat, aby jejich hlas byl pořádně slyšet.