Původně vznikl jako Německý stadion s okolním sportovním parkem pro olympijské hry, které měl Berlín hostit v roce 1916. Slavnostně ho v rámci oslav 25. výročí nástupu na trůn otevíral německý císař Vilém II. v roce 1913.
Aniž to tehdy kdokoli tušil byla to labutí píseň éry, která vše vsadila na pokrok a lidský rozum. Noviny přinášely téměř denně zprávy o nových vynálezech a technických inovacích. Romány Julesa Verna tehdy nevypadaly jako pohádky, ale spíše jako plnohodnotné návody, jak sny o létání a dobývání vesmíru opravdu uskutečnit. Toto snění o budoucnosti bez hranic přervala první světová válka.
Také ve stavbě Olympijského stadionu se odrážel duch doby, kdy se mísily technické inovace s představami o prospěšnosti sportu a antickým zbožštěním těla a volného pohybu. Berlínská olympiáda 1916 měla navázat na olympijské hry ve Stockholmu v roce 1912, které jako první nastavily měřítka pro moderní sportovní soutěžení – například zavedením časomíry a cílové fotografie. Předchozí olympijské hry představovaly spíše doplněk různě koncipovaných světových výstav (1900 Paříž, 1904 St. Louis, 1908 Londýn). Nešlo ani tak o sportovní soupeření národních výběrů, jako o to, pobavit přítomné diváky a zpestřit jim návštěvu samotné výstavy.
Kvůli válce k olympiádě v Berlíně v roce 1916 nikdy nedojde. Olympijský stadion se dočká slavnostního uvedení do provozu až po ní. Koná se 25. června 1922 za účasti desetitisíců diváků a sportovců. Zatímco císař chybí, když po prohrané válce abdikuje a dožívá v exilu, nechybí fotbal. Den předtím se v rámci oslav utkají ve finále německého fotbalového mistrovství týmy Hamburku SV (HSV) a 1. FC Norimberku (1. FCN).
Bundesliga je ještě na houbách a německé mistrovství se hraje pohárovým způsobem, kdy proti sobě nastupujívítězové soutěží jednotlivých regionálních svazů. Titul obhajuje 1. FCN. Hlediště praská ve švech. Četnými vlaky dorazí do Berlína příznivci obou týmů. Přes den krátce sprchne, ale v čase výkopu, v 17 hodin, panuje stále nesnesitelné vedro a rtuť teploměru šplhá ke třiceti stupňům Celsia. Od začátku se utkání nese v konfrontačním duchu.
Oba týmy si nic nedarují. Pro mnohé diváky je to, co se odehrává na hřišti malé déjà vu – válka přece skončila, nebo ne? Rozhodčí, Peco Bauwens, se má co otáčet. Po asi desátém přerušení hry následkem hrubého faulu se snaží apelovat na oba týmy, aby se zdrželi dalších surovostí. Bez výsledku. Hvězda HSV, Otto „Tull“ Harder, si to vyloží po svém a protihráč Anton Kugler přijde při další z četných kolizí o čtyři zuby.
V normální hrací době končí zápas nerozhodně 2:2 a prodlužuje se. Prvních třicet i druhých třicet minut prodloužení branku nepřinese. Hráči se sotva drží na nohou. Pro lepší pochopení: střídání či rozhodnutí zápasu skrze pokutové kopy se ve fotbale dočkáme až za dalších padesát let. Zdravotníci tak nestíhají nosit kolabující hráče ze hřiště. K tomu se začíná stmívat a obecenstvo je stále více neklidné. Někteří odcházejí předčasně. Mají hlad, nebo chtějí stihnout poslední vlak. Nakonec je sám rozhodčí donucen zápas ukončit. Berou ho křeče a pomalu není vidět na krok. Po 189 minutách v čase 21:02 tak Peco Bauwens ukončuje nejdelší zápas německé fotbalové historie. Příběh ale pokračuje.
Za šest týdnů se zápas opakuje na hřišti neutrálního Lipska. Tehdy běžná praxe při nerozhodných výsledcích. Opět utkání končí nerozhodně, tentokrát 1:1, opět se jde do prodloužení a opět si jdou hráči po krku. Peco Bauwens nakonec ukončí zápas pro nedostatek hráčů na straně 1. FCN. Pravidla předepisují minimálně osm hráčů, čehož není 1. FCN po dvou vyloučených a dvou zraněných schopen dostát.
Po třech zraněných, dvou vyloučených, čtyřech vyražených zubech a pěti hodinách hrací doby tak stále není znám vítěz německého mistrovství za rok 1922. Německý fotbalový svaz úředním rozhodnutím určí za vítěze HSV. Hamburk se ale téměř vzápětí této pocty vzdá. Dodnes je tak ve statistikách německého mistroství u roku 1922 bílé místo.
Fotbalové finále je obrazem pro tehdejší německou společnost, která po prohrané válce marně hledá ztracenou identitu a zmítá se mezi politickou radikalizací a hospodářským rozvratem. Aniž to tehdy někdo z aktérů na hřišti tuší, stanou se osudy mnohých z nich věrným obtiskem pohnutých dějin Německa ve 20. století.
Slávistické výročí 130 let od založení klubu rozvířilo hladinu pochyb. Kdo byl vlastně prvním fotbalovým klubem? Slavia, Sparta, nebo někdo jiný? Povyprávíme vám nejen o tom, ale i o síle klubové historie a proč je důležité se jí zabývat.
Za vše hovoří další osud Peco Bauwense. V následujících letech se stane uznávaným mezinárodním sudím. Vrcholem jeho kariéry bude finále fotbalového turnaje na berlínské olympiádě 1936. Rozhodcovskou píšťalku pověsí na hřebík po 76 odřízených mezinárodních utkáních, což tehdy představuje v evropském měřítku naprostý unikát. Po druhé světové válce ho zvolí předsedou Německého fotbalového svazu. Za jeho předsednictví (1950-1962) získá Německo první titul mistrů světa.
Jeho působení ve fotbale má ale i odvrácenou stránku. Členem NSDAP (nacistická strana, v jejímž čele stál Adolf Hitler) se stane v roce 1933. Během války jako majitel prosperující stavební firmy využívá otrocké práce vězňů z koncentračních táborů. V nové Německé spolkové republice není sám, kdo si takto zadal. Kancléř Konrád Adenauer chce udělat tlustou čáru za nacistickou minulostí země a ta překryje i Bauwensovo angažmá.
Až v nedávné době vyplave jeho nacistická minulost na povrh a stane se součástí stále kritičtějšího pohledu na působení funkcionářů Německého fotbalového svazu v době Hitlerovy diktatury. Po válce je aktivní působení mnohých z nich v nacistických strukturách svazem buď marginalizováno, nebo dokonce zamlčováno.
Na závěr se sluší navázat na příběh Olympijského stadionu. Čistě fotbalovým svatostánkem se nikdy nestane, i když hostí zápasy mistrovství světa a evropských pohárů. Pořádají se na něm ale i atletické mítinky. Od roku 1974 zde hraje domácí zápasy Hertha BSC.
Fotbalovou nesmrtelnost mu zajistí až rozhodnutí svazu, že finále Německého poháru se od roku 1985 budou hrát vždy na Olympijském stadionu. Pro zástupy fanoušků se tak finále poháru v Berlíně stane neodmyslitelnou součástí německé fotbalové kultury.
V roce 1936 se Olympijský stadion dočkal i vytoužené olympiády, která mu navždy vtiskla jméno. Pro tyto účely byl nákladně přestaven. Moci v Německu se právě chopili nacisté, kteří hry chtěli maximálně využít pro svoje propagandistické účely. Jak se jim to povedlo a jakou roli v tom hrál fotbal se dozvíte v dalším díle seriálu Pod kůží.
Liga národů pro Česko skončila výhrou ve skupině. Teď reprezentaci čeká cesta ze snem. Příští rok odehraje kvalifikaci na mistrovství světa 2026. Kvíz vás prověří, co o příštím mundialu víte.
Mládí vpřed. A vědomé jsou si toho i fotbalové kluby, které na fanoušky z generace Z stále častěji cílí v nejrůznějších marketingových kampaních. Ukázkovým příkladem propojení popkultury a fotbalového klubu je narozeninová party Sparta on Fire s hudebními esy Rohonym, Mišíkem a Manenem.
Důležité zápasy v úterý hrají lvíčata i dospělá reprezentace. Jedenadvacítku čeká domácí odveta baráže o Euro s Belgií, áčko pak závěr skupinové fáze Ligy národů. Obě utkání vysílá ČT Sport.
