Konečně si angličtí fanoušci mohou naplno užívat legendární popěvek Football’s coming home. Fotbal se vrátil domů! Zatímco mužská reprezentace před rokem ve finále eura ve Wembley padla na penalty s Itálií, fotbalistky to dokázaly.
Anglie se vůbec poprvé stala mistrem Evropy. Stylově. Právě v národním stánku Albionu, navíc proti Německu a po prodloužení. Vítejte u dalšího dílu seriálu Pod kůží. Tentokrát o historii a současnosti ženského eura.
První oficiální ženské mistrovství Evropy se konalo v roce 1984. Hrálo se vyřazovacím systémem bez hostitelské země a na penalty v odvetném utkání vyhrály Švédky nad Angličankami. Pokusy o uspořádání mezinárodních ženských fotbalových soutěží jsou ale staršího data. Překvapivě v době všeobecného tažení proti ženskému fotbalu v 50. letech 20. století (o kterém se více dočtete v aktuálním čísle tištěného Football Clubu) se uskutečnilo neoficiální mistrovství Evropy v tehdejším západním Berlíně.
Rok po zázraku ve švýcarském Bernu (1954), kde německá mužská reprezentace poprvé získala titul mistrů světa, přistoupili činovníci Německého fotbalového svazu (DFB) k radikálnímu kroku. S odvoláním na „morální“ důvody („Aby ženský půvab, tělo a duše nedoznaly nenapravitelných škod!“) zakázali zakládání ženských fotbalových klubů a zavedli sankce proti těm členům svazu, kteří by ve svých strukturách ženský fotbal podporovali či by ženským týmům jen pronajali hřiště. Úzkoprse tak reagovali na poválečný boom ženského fotbalu, který začal přitahovat stále více diváků. Žena přece patří k plotně, ne na hřiště!
V 21. čísle (02/2022) tištěného Football Clubu najdete od historika Filipa Bláhy rozsáhlý text o historii ženského fotbalu. Ne všechno se do něj ale vešlo. Proto je tu rubrika Pod kůží, která téma ze čtvrtletníku doplňuje a noří se ještě hlouběji pod povrch fotbalového mainstreamu.
Ženy se zařídily po svém a začaly se samy organizovat v několika regionálních svazech. Na konci roku 1957 existovalo v západním Německu (tehdejší NSR) 28 čistě ženských fotbalových klubů. I když se celoněmecké mistrovství prozatím zrealizovat nepodařilo, snažily se tyto svazy udržet fotbalový provoz v chodu. Jeden z nich, Západoněmecký dámský fotbalový svaz (WDFV), uspořádal v západním Berlíně mezistátní utkání mezi Německem a Nizozemskem, které sledovalo na 7000 diváků. Němky vyhrály 2:0.
Ve stejné době vznikla v Norimberku Mezinárodní ženská fotbalová asociace (ILFA), která si jako jeden z prvních cílů vytkla uspořádání mistrovství Evropy. To se konalo v Berlíně na začátku listopadu 1957 za účasti Německa, Nizozemska, Anglie a Rakouska a ukázalo se jako divácký a ekonomický propadák. Bulvární média si na nezdařeném euru doslova smlsla a štvala veřejnost proti ženskému fotbalu, protože kvůli mistrovství byly přeloženy některé zápasy berlínské městské ligy. V podání bulváru ženy drze vytlačovaly muže z fotbalových hřišť.
Přisadil si i DFB, kdy začal regionálnímu svazu v západním Berlíně otevřeně vyhrožovat, že pokud nezanechá podpory ženského fotbalu, může se rozloučit s pořádáním mezinárodních zápasů. První ženské mistrovství Evropy tak zapadlo. To poslední se naopak povedlo a bez nadsázky bylo oslavou fotbalu.
Netajím se tím. Fandil jsem Němkám. Před turnajem jim věřil málokdo. Na velký úspěch čekaly od Ria 2016, kde se staly olympijskými šampionkami. Dosud držely a drží absolutní rekord v počtu evropských titulů – získaly jich osm, ten poslední v roce 2013. Za ten první v roce 1989 obdržely od svazu jako poděkování porcelánový servis, teď měly přislíbenou prémii 60 000 eur na hráčku.
Nizozemský svaz šel ještě dál a po vzoru USA těsně před turnajem stanovil rovné odměny pro reprezentační výběry mužů a žen. Do diskuze o výši odměny pro německé reprezentantky se vložil také kancléř Olaf Scholz, kdy se uprostřed ukrajinské krize poměrně razantně vyslovil pro jejich zrovnoprávnění. Jako by v tu chvíli ženský fotbal odsunul veškeré veřejné dění na vedlejší kolej. I to ukazuje na jeho rostoucí společenskou relevanci.
Zatímco o Němkách se hovořilo pouze jako o možném překvapení a experti tápali ve tmách, co od namixovaného souboru starších hráček a vycházejících nadějí pod taktovkou Martiny Voss-Tecklenburgové vlastně čekat, domácí Anglie spolu s Francií, Nizozemskem a Španělskem patřila k největším favoritům.
Anglie se rozhodla pro úspěch udělat maximum a angažovala k „lvicím“ nizozemskou trenérku Sarinu Wiegmanovou. Ta na předchozím euru dovedla ke zlatu Nizozemky a díky vítězství s Anglií se tak stala první trenérkou, které se podařilo s dvěma různými národními týmy vyhrát velký turnaj.
Euro dokumentovalo posun ženského fotbalu z posledních let. Výrazně se u hráček zlepšily ofenzivní dovednosti - vedení míče nebo dribling bývaly u ženských týmů dosud slabší. Letošní euro tak zapsalo nejvyšší gólový průměr na zápas od mistrovství Evropy 2005. V Anglii padaly průměrně 3,07 branky na zápas.
Týmy vyspěly také takticky. Vedle semifinalistů Německa, Anglie či Francie, kteří nátlakovou hru zvládají téměř na výbornou, se s konceptem aktivního presinku dokázaly prosadit i Rakušanky. Jejich čtvrtfinálovou účast a celkový herní projev lze prohlásit za největší překvapení turnaje. Stejně jako vypadnutí favorizovaných Norek už ve skupině, kde dokonce utrpěly potupný debakl 0:8 od Angličanek.
Euro ukázalo, že ženskému fotbalu vládne kolektivní pojetí, schopnost podřídit se celku, a to i v případě největších hvězd. Už zmiňované Norky až moc spoléhaly na schopnosti Ady Hegerbergové z Olympique Lyon, což se jim vymstilo.
A ještě jedno překvapení turnaj nabídl. Téměř třetina z celkového počtu 95 branek padla z hlaviček. K těm nejzdařilejším bezpochyby náležely zásahy Němky Alexandry Poppové. Stačí si pustit záznam semifinále s Francií, kde se se postarala o obě branky svého týmu. Trefila se ve všech pěti zápasech, do kterých zasáhla a na předzápasové konferenci před finále s Anglií se s nakresleným knírkem a humorem sobě vlastním vypořádala s apely ze sociálních sítí, aby ji trenér Hansi Flick vzal na mužské mistrovství světa
do Kataru. Spoustě diskutujícím svým stylem připomíná legendu německého fotbalu Miroslava Kloseho. Prý není ještě rozhodnuta, zda pojede. V té době bude hrát Ligu mistryň.
To jí ještě bylo do smíchu. Ten kapitánku a nejlepší střelkyni turnaje (spolu s Angličankou Beth Meadovou, obě daly šest gólů) přešel, když se těsně před finálovým zápasem během rozcvičky zranila. Kdo ví, jak by to dopadlo s Poppovou na hřišti. Třeba by fotbal domů ani tentokrát nedorazil. Na kdyby se ale nehraje, Anglie vyhrála svůj první velký turnaj zaslouženě poté, co na špičku postupně stoupala. Na posledních třech velkých turnajích (mistrovství světa a euro) vždy došla do semifinále. Jistě tomu napomohla i profesionalizace anglické ženské ligy.
„Doufáme, že je na nás celá země hrdá a ještě více dívek a chlapců začne hrát fotbal,“ uvedla po vítězném finále trenérka Wiegmanová.
Na stadiony v Anglii dorazilo celkem 575 tisíc lidí, na 31 odehraných zápasů to dělá průměr 18 500 diváků na utkání. Dosavadní rekord byl 240 tisíc lidí na předchozím euru v Nizozemsku. Vrcholy přišly na úvod a na závěr. Zahajovací zápas Anglie s Rakouskem sledovalo na Old Trafford 69 tisíc lidí, finále ve Wembley pak 87 tisíc lidí, což je maximum pro jakýkoli zápas mistrovství Evropy – mužského i ženského.
Na druhou stranu na některé zápasy ve skupinách přišly i kvůli omezené kapacitě na menším stadionu v Manchesteru jen zhruba čtyři tisíce lidí. I letošní euro tak zůstalo návštěvností za ženskými mistrovstvími světa. Na to poslední ve Francii v roce 2019 chodilo na stadiony průměrně přes 21 tisíc lidí a rekord drží šampionát z roku 1999, v USA byl tehdy průměr přes 37 tisíc lidí.
Měli bychom si tedy dát pozor na to, interpretovat současné euro jako zlom pro ženský fotbal. Povedené velké turnaje tu už jsou minimálně dvě dekády, samo o sobě to každodennímu provozu, který v Česku znamená kromě jiného to, že špičkové fotbalistky mají ještě další práci, nepomůže.
Rozhodně ale čísla z posledního eura popírají stále ještě poměrně časté (pokud vycházíme z reality na sociálních sítích) výkřiky, že fotbal nikoho nezajímá. Tak tedy: v televizi sledovalo podle BBC v Anglii finále 17,4 milionu lidí, v Německu podle ARD 17,9 milionu lidí. V obou zemích to jsou dosavadní rekordy ženského fotbalu a v Anglii to byla nejsledovanější událost letošního roku.
Právě skončené euro rozhodně ukázalo, že ženský fotbal má na to, stát se globálně oblíbeným sportem a kdo se díval, ten se nenudil (viděli jste například první gól ve finále?). „Nejdůležitější je tvář, kterou ženský fotbal ukázal. Je to fantastický turnaj,“ nechal se slyšet například trenér Liverpoolu Jürgen Klopp. A snad se najdou i tací, kteří dají šanci třeba i české lize a vyrazí na ni naživo. Fotbalistky to ocení, jak nedávno ukázaly jejich nadšené reakce na tři tisíce diváků na reprezentačním zápase v Teplicích…
Text vznikl v rámci projektu Girl Power, kde se snažíme upozornit na ženský fotbal. Na hru samotnou, ale i na její společenský přesah. Partnery Girl Power jsou výrobce sportovního oblečení, vybavení a obuvi Puma a Heroine, magazín o hrdinkách cílící na ženské publikum.
Liga národů pro Česko skončila výhrou ve skupině. Teď reprezentaci čeká cesta ze snem. Příští rok odehraje kvalifikaci na mistrovství světa 2026. Kvíz vás prověří, co o příštím mundialu víte.
Mládí vpřed. A vědomé jsou si toho i fotbalové kluby, které na fanoušky z generace Z stále častěji cílí v nejrůznějších marketingových kampaních. Ukázkovým příkladem propojení popkultury a fotbalového klubu je narozeninová party Sparta on Fire s hudebními esy Rohonym, Mišíkem a Manenem.
Důležité zápasy v úterý hrají lvíčata i dospělá reprezentace. Jedenadvacítku čeká domácí odveta baráže o Euro s Belgií, áčko pak závěr skupinové fáze Ligy národů. Obě utkání vysílá ČT Sport.
