Rozhodoval o válkách, Pelého vrátil z penze do hry. Kissinger má 100 let

„Co je to za koko*a?“ Takové přijetí nejspíš Henry Kissinger nečekal, když v prosinci 1976 přišel na Stamford Bridge, aby se před zápasem setkal s hráči Chelsea. Útočník Steve Finnieston později vzpomínal, že to byl nejvtipnější okamžik jeho kariéry: „Před výkopem za námi přišel do šatny Henry Kissinger – jeden z nejmocnějších mužů planety. Vykládal, jak miluje fotbal. A hráči na to reagovali různě, od klasického ‚Jasně, chlape‘ až po ‚Co je to za koko*a‘… Moc úcty se mu prostě nedostalo.“

Kissinger – politický stratég, pragmatický státník a ministr zahraničí ve vládě hned dvou amerických prezidentů, Richarda Nixona a Geralda Forda, měl pověst člověka, který dokáže s pravdou šetřit, když se mu to hodí. Respektovaný a obávaný novinář Seymour Hersh o něm jednou řekl: „Lže tak přirozeně, jako jiní lidé dýchají.“ Přesto ale Kissinger v šatně Chelsea mluvil zcela upřímně. Skutečně miloval fotbal a miluje ho i dnes.

V dubnu 1976 dorazil do Velké Británie probrat kritickou situaci v Rhodesii (bývalé britské kolonii později přejmenované na Zimbabwe) se svým britským protějškem Anthonym Croslandem. Bylo mu řečeno, že se setkání odehraje na stadionu Blundell Park, aby labouristický ministr stihl zápas svého milovaného klubu Grimsby Town proti Gillinghamu. Kissinger mohl jako ministr zahraničí USA a vážený partner ve „speciálním vztahu“ mezi USA a Británií takový nápad rezolutně odmítnout. Neudělal to však, naopak si zápas užil (Grimsby vyhrálo 2:1), a to dokonce tolik, že ho Crosland o osm měsíců později zatáhl i na Stamford Bridge. Tam se mu sice, jak už bylo řečeno, nedostalo zrovna vřelého přivítání, ale mohl sledovat duel, v němž Chelsea remizovala v utkání tehdejší druhé fotbalové divize s Wolverhamptonem 3:3.

Jak je zřejmé ze zmíněného výletu na zápas Grimsby Town, fotbal mohl v diplomatických kruzích dobře posloužit k prolomení ledů. V květnu 1973 Kissinger připravoval půdu pro nadcházející summit světových velmocí a letěl do Moskvy setkat se s Leonidem Brežněvem. Poté, co probrali cenu obilí, smlouvu o nešíření jaderných zbraní a závody ve zbrojení, řeč se stočila k fotbalu. „Právě jsem dočetl knihu o brazilském fotbale,“ prohlásil Brežněv. „Psalo se v ní o jednom hráči, Garrinchovi, prý byl lepší než Pelé. V jeho městě byl bar a ten byl na pokraji krachu. Patřil Garrinchovu kamarádovi a Garrincha vyhlásil, že v něm uspořádá oslavu pro všechny svoje přátele. A ten bar potom do konce roku večer co večer praskal ve švech.“

Brežněv nebyl známý zrovna pronikavým intelektem, takže je fascinující, že se zajímal o fotbal tolik, že o něm dokonce přečetl knihu. Za vlády svého předchůdce Nikity Chruščova se budoucí sovětský vůdce tak často vytrácel na fotbalové zápasy, až si jeho kolegové stěžovali, že je líný. V listopadu 1974, když Kissinger připravoval prezidenta Forda na první kolo vyjednávání o omezení zbrojení, v přísně tajné zprávě poznamenal: „Brežněv si zakládá na tom, jaký je sportovec. Uvádí, že se věnoval bruslení, lyžování, cyklistice a skákání s padákem. Přísahá, že se nikdy nevzdá lovu, je zapáleným fanouškem fotbalu, rád navštěvuje zápasy na moskevských stadionech. Před dvěma týdny mi před důležitou závěrečnou schůzí v rámci rozhovorů o omezení strategických zbraní v Kremlu zničehonic navrhl, že jednání odložíme, abych mohl jít na balet, protože on tak stihne fotbal.“

Do jednoho z nejneortodoxnějších Kissingerových diplomatických kousků byl zapletený i Pelé. Steve Ross, šéf společnosti Warner Communications, roku 1970 stvořil za přispění bratrů Ahmeta a Nesuhiho Ertegünových, zakladatelů Atlantic Records, fotbalový klub New York Cosmos. Měl v úmyslu do něj vrazit tolik peněz, kolik bude potřeba, aby z něj vybudoval tým plný superhvězd, který by posléze dominoval vznikající severoamerické fotbalové lize (NASL). A na prvním místě Rossova seznamu vytoužených superhvězd byl právě trojnásobný světový šampion Pelé, který byl dokonce i na pokraji důchodu uznávaný jako živoucí ztělesnění kopané.

Klub Santos FC – a s ním i Pelé – jel v létě 1973 na turné po celém světě a na Kissingerův návrh se uvolil odehrát přátelské utkání s týmem Baltimore Bays. Pelé si ten zápas velmi dobře zapamatoval, protože to bylo poprvé a naposledy v kariéře, kdy vstřelil gol olímpico, neboli přímý gól z rohového kopu. Kissinger měl pro svoji snahu dva důvody: chtěl vylepšit americko-brazilské vztahy tím, že se postará, aby João Havelange vystřídal na postu prezidenta mezinárodní fotbalové federace FIFA sira Stanleyho Rouse, a také přesvědčit Pelého, aby šel hrát do USA. Brazilská legenda k tomu ve své autobiografii poznamenává: „Kissinger měl neprůstřelný argument: jako velký milovník fotbalu chtěl, aby pozice této hry byla ve Státech stejně silná jako jinde po světě, čehož mohl dosáhnout jedině tak, že tam přivede nejslavnějšího fotbalistu všech dob a že se jeho země bude ucházet o pořádání světového šampionátu. A obojí se nakonec stalo.“

Vleklá jednání o Pelého přestupu si ze strany nejmocnějšího diplomata Ameriky vyžádala značnou účast. „Moc dobře jsem věděl,“ vzpomínal fotbalista, „že Kissinger dělá v zákulisí všechno, co je v jeho silách, aby se můj přestup uskutečnil.“ Přestup byl nakonec oficiálně oznámen 10. června 1975 a Kissinger poslal 28. června 1975 Geraldu Fordovi, který se po Nixonově rezignaci stal prezidentem, návrh na setkání s Pelém v Bílém domě.

Tato zpráva, odtajněná CIA v roce 2018, je velmi zevrubná (dokonce se zmiňuje o šokující výhře USA nad Anglií v utkání na mistrovství světa v Brazílii 1950, které skončilo 1:0), věcná, a dokonce obsahuje návrhy pro prezidenta Forda, o čem se s Pelém bavit, včetně vět jako: „Doufám, že vaší zemi nevadí, že si vás na chvíli vypůjčíme.“ Najdeme v ní rovněž poznámku o rozdílech mezi kopanou a americkým fotbalem. „Kopaná je skvělý sport, který je radost hrát i sledovat. Dá se snadno naučit a vzhledem k tomu, že cílem není míč schovat jako v našem fotbale, je snazší i pro diváky. Také zde nejsou ve hře všechny ty proluky.“

Nelze než se ptát, jak asi Ford, hvězda amerického fotbalu na Michiganské univerzitě, přijal takto přímočaré prohlášení o nadřazenosti kopané nad americkým fotbalem. Setkání s Pelém nicméně proběhlo úspěšně a rozhodně bylo hladší než Pelého první návštěva v Bílém domě, kdy musel zdvořile opravit prezidenta Nixona, který mu položil otázku: „A mluvíte španělsky?“

I Havelange si byl vědom výhod Pelého přestupu – pro fotbal obecně, pro fotbal v Brazílii a pro jeho vlastní image jakožto nového prezidenta FIFA. Havelange a Kissinger byli po určitý čas blízkými spojenci. Během příprav na mistrovství světa 1978 oba vyzdvihovali přednosti hostitelské Argentiny, ačkoli v zemi došlo roku 1976 k převratu a byla nastolena brutální diktatura.

Dočetli jste krátkou ukázku z textu o Henrym Kissingerovi z knihy Football Club: Nejlepší fotbalové příběhy. Ve zbytku textu se dozvíte, zda pomohl Argentině nejen k pořadatelství, ale i k prvnímu titulu mistrů světa? Kde se vůbec vzala Kissingerova láska k fotbalu? A jak se stal z Heinze Henry? Jak se dřív v zákulisí bojovalo o pořadatelství mistrovství světa a proč ho Spojené státy hostily až v roce 1994? V čem Kissinger neskočil na špek Seppu Blatterovi? Proč ho mnozí mají za válečného zločince nebo jak jeho láska k fotbalu naopak pomohla jiné válce předejít?

Tu knížku chci!