Legenda. Označení, kterého se dnes nadužívá. Na sociálních sítích se to takzvanými legendami jen hemží, „legendami“, které se prosazují v různých často až bizarních oborech jako pojídání hotdogů na čas. Také ve fotbale používají sportovní novináři toto označení víc, než je zdrávo.
Koho lze označit za fotbalovou legendu? Z mého pohledu je to někdo, kdo zásadně ovlivnil hru jako hráč či trenér. V nejlepším případě pak v obou rolích.
Dnes vám představím jednu kandidátku na titul legendy. Silvia Neidová má za sebou úctyhodnou hráčskou i trenérskou kariéru. Do roku 2016 zásadním způsobem spoluutvářela vývoj v německém ženském fotbale.
Po úspěšné olympiádě v Riu, kde Němky ještě jednou získaly zlaté medaile, skončila na lavičce národního týmu a stáhla se do pozadí. U fotbalu ale zůstala. O tom, co dělá dnes, jaké byly její začátky a jak se ženský fotbal za tu dobu změnil, jsme si spolu povídali a výsledkem je další díl série Pod kůží.
Do roku 2016 jste byla trenérkou německého národního týmu. Co děláte dnes?
Momentálně pracuji na svazu a jsem zodpovědná za analýzu herních trendů v ženském fotbale. Sleduji všechny turnaje, které existují: mistrovství Evropy a světa, olympijské hry i Ligu mistryň. Své poznatky předávám dál fotbalovému hnutí. Upozorňuji na nové impulsy, směry, kterými se hra vyvíjí a jak bychom na to měli reagovat při výchově hráček. To je můj současný džob. Dělám ho od roku 2016, kdy jsem skončila jako trenérka národního týmu. Ohromně mě baví, že mohu s odstupem analyzovat zápasy a jednotlivé herní styly.
Pravděpodobně jste následující otázku slyšela už tisíckrát. Přesto se zeptám: Proč jste jako malá začala hrát fotbal?
Tenkrát jsem o tom nějak zvlášť nepřemýšlela, protože moje rodinné prostředí kompletně propadlo fotbalu. Můj otec a o dva roky starší bratr hráli fotbal. Jednoduše jsem s nimi začala čutat a strašně mě to bavilo. Vůbec jsem o tom nepřemýšlela, že jsem dívka a že to možná vůbec nesmím. S bratrem jsme pravidelně chodili kopat na plácek a můj otec nás pak v zahradě učil různé triky a finty. Neděle jsme jako rodina trávili na fotbalovém hřišti. Bratr a já jsme si hráli s ostatními dětmi. Matka seděla na tribuně a sledovala otce. Tak jsem s fotbalem vyrostla. A samozřejmě jsem také něco podědila z talentu mého otce.
Na jaké úrovni hrál váš otec?
Tehdy to byla vyšší amatérská liga. Ve srovnání s dneškem na úrovni profesionální třetí ligy. Takže docela vysoko!
Byli jste fotbalová rodina!
Ano, to jsme byli. Nehrála jen moje matka, ale i ta byla fotbalem infikovaná! (směje se)
V kolika jste začala s organizovaným fotbalem a jak to v 80. letech 20. století vypadalo s ženským fotbalem v Německu?
Začala jsem ve třech nebo čtyřech letech a v klubu jsem začala hrát v jedenácti. Jmenoval se Klinge Seckach a byl u nás doslova za rohem. Zde jsem hrála z mého pohledu s daleko staršími „dámami“ – bylo mi všehovšudy jedenáct a mládežnická družstva pro dívky ještě neexistovala. Pořádně to začalo až v roce 1982, v mých osmnácti letech, kdy jsme odehrály první mezistátní zápas ženského národního týmu. Předtím proběhly výběrové kempy a já jsem měla to štěstí být mezi 18 nominovanými hráčkami. Byl to samozřejmě ohromný zážitek a dá se říci, že až od tohoto okamžiku můžeme mluvit o zapojení Německa do mezinárodního ženského fotbalu.
Samozřejmě, že se tehdejší hra nedá srovnávat s tou dnešní. Vývoj v posledních letech nabral na obrátkách – ať už herně, takticky či z hlediska fyzické přípravy. Podobné je to i u mužů, Kdybyste se zeptali Franze Beckenbauera, tak vám řekne, že fotbal má dnes úplně jinou dynamiku, než tehdy.
Na konci 80. let už v Německu existovala ženská Bundesliga a k tomu se přidaly první mezinárodní úspěchy. Zeptám se, protože mě to jako historika zajímá: co znamenal pád zdi pro německý ženský fotbal? Přinesla účast bývalých východoněmeckých klubů a hráček nové impulsy do německého ženského fotbalu?
Když jsme vyhrály náš první evropský titul v roce 1989, nebyla u toho ještě žádná hráčka z bývalé NDR. Teď jste mě trochu zaskočil. Nemohu si vzpomenout, kdy se první hráčka z východu dostala do národního týmu. Každopádně to trvalo. Chtělo by se na to podívat podrobněji. Mám pocit, že za mých časů jsme byly všechny ze západu.
Jak zviditelnit ženský fotbal? V Německu na to jdou i přes bundesligový magazín Elfen. Ten hledá příběhy, přes které k ženskému fotbalu přivádí nové fanoušky. Jak se to dělá a kdy má marketing smysl? V rozhovoru o tom mluví Rolf Dittrich, zakladatel Elfen a zástupce společnosti Flyeralarm, titulárního sponzora Bundesligy.
Za úspěšnou reprezentaci země věnoval Německý fotbalový svaz (DFB) mistryním Evropy z roku 1989 porcelánový servis značky Villeroy & Boch. Hráčky si mohly vybrat mezi stolní či kávovou sadou. Máte tuhle odměnu ještě doma?
Já osobně ne, servis má moje matka. Tenkrát jsem jí ho darovala, líbil se jí. Já v něm našla zalíbení až po pár letech, kdy jsem už byla starší a měla jiný pohled na věc. Co jsem ale vždy schvalovala, byla skutečnost, že se nám nějakou formou dostalo uznání. S tím jsme tenkrát z našeho pohledu nepočítaly. Co také darovat ženě, která se právě stala mistryní Evropy? Rozhodli se pro servis, což se z dnešního pohledu zdá komické. Ale nám šlo tenkrát o to, že nám vůbec někdo za naše výkony projevil respekt.
V létě se hrálo ženské mistrovství Evropy. Viděla jste na něm nějaký výrazný posun ve hře?
Každý reprezentační turnaj posouvá hru dopředu. Není to jako v mužském fotbale, kde se herní styl utváří na klubové úrovni. Co se trendů týče, jsou to v ženském fotbale především turnaje národních týmu, které udávají tón. Například při olympijských hrách v minulém roce nepadalo tolik branek ze standartních situacích jako při letošním mistrovství Evropy. Týmy se na to připravily, protože zjistily, že se dá ze standartních situací vytěžit daleko víc – zvláště pokud se herní úroveň týmů stále víc vyrovnává. Zpětné vyhodnocení turnajů je potřeba, abychom věděli, co musíme zlepšit, čím můžeme soupeře dostat do úzkých, co mu je nepříjemné.
Z mužského fotbalu si můžete něco vzít?
Jeho aktuální vývoj nás inspiruje. Jako když se například začalo hrát s dvěma šestkami před obrannou linií, aby se docílilo větší kompaktnosti. Také krajní obránkyně jsou ofenzivnější než dřív a nebrousí pouze lajnu, nýbrž stále víc pronikají do středu hřiště a tím se více podílejí na výstavbě hry. Střední obránkyně už pouze neodkopávají míče, ale snaží se o herní řešení. Ano, inspirujeme se.
V 21. čísle (02/2022) tištěného Football Clubu najdete od historika Filipa Bláhy rozsáhlý text o historii ženského fotbalu. Ne všechno se do něj ale vešlo. Proto je tu rubrika Pod kůží, která téma ze čtvrtletníku doplňuje a noří se ještě hlouběji pod povrch fotbalového mainstreamu.
Zatímco v mužském fotbale představuje taktika jedno z klíčových témat, ve spojitosti s ženským fotbalem se o ní téměř nemluví. Jak vypadají aktuální trendy a koho lze v ženském fotbale označit za progresivního?
Ti, kteří určují trendy, jsou ti samí, kteří v nějakém turnaji dojdou nejdál. Při posledním mistrovství Evropy to byly bezpochyby Anglie, Německo a pro mě také Španělsko. To sice trochu nešťastně vypadlo už ve čtvrtfinále, ale jedná se o veliký tým. Na turnaji jeho hráčky nebyly dostatečně střelecky potentní, chyběla jim závěrečná fáze, potažmo nebyly schopné hrát tak, aby to soupeřky bolelo. Ten správný moment často propásly. A nesmíme opomenout ani Švédsko. Když je budete sledovat, budete mít jasno, co se v ženském fotbale aktuálně děje.
Co byste vypíchla?
Anglie, Německo a Švédsko se na euru prezentovaly schopností co nejrychlejšího zisku míče po jeho ztrátě. Dokázaly soupeřky dostat pod tlak a nenechat je nadechnout. Hrály ve velké intenzitě s cílem, co nejrychleji získat balon. Oproti tomu Francie se prezentovala zdrženlivějším stylem a měla problém s tím, že soupeřkám nechávala až moc času. To byl pravděpodobně také nejpádnější důvod, proč s Německem v semifinále prohrála. Německo mohlo plně rozvinout svoji hru. Právě vysoká intenzita při zisku míče je jeden z trendů, na který mistrovství Evropy poukázalo.
K aktuálním trendům patří také datová analýza. Jakou roli hrají data v ženském fotbale?
Většina kolegů v mém oddělení je daty přímo posedlá. Jasně, trenéři a trenérky chtějí vidět, kolik a jak rychle hráčky během zápasu běhaly. Já nejsem až takový datový nadšenec, ale ráda se podívám, kolik padlo branek a z toho kolik branek po standardkách, nebo které mužstvo při šampionátu naběhalo nejvíc kilometrů. Většinou je to tak, že mě data v mých závěrech utvrdí. Bezpochyby pomůže mít k dispozici datovou analýzu. I díky ní jste se mohli utvrdit v názoru, že Němky byly mužstvem, které při euru hrálo v největší intenzitě a bylo schopné rychle přepnout dozadu a zformovat se v bloku.
Pozitivní vývoj v ženském fotbale souvisí bezpochyby s jeho postupnou profesionalizací. Nedávno se hrál v Praze přátelský zápas mezi Slavií a Realem Madrid. Ve druhém poločase jsem se méně soustředil na hru a víc pozoroval rozcvičku španělských hráček za postranní čarou. Jejich pohyb byl do puntíku promyšlen. Měl jsem pocit, že zcela přesně vědí, proč a za jakým účelem to dělají a co tím sledují.
Profesionalita představuje alfu a omegu toho, jak ženský fotbal posunout dál. V Realu Madrid si už žádná hráčka nemusí k fotbalu přivydělávat. Myslím, že u vás v Praze musí hráčky stále ještě pracovat, protože jim peníze z fotbalu na živobytí nestačí.
Jak daleko má Česko k reprezentacím z anglického eura? Jak se zdejší kluby připravují na kvalifikaci Ligy mistryň a jaký je život fotbalistek v české lize? O tom v novém díle Football Club podcastu mluví trenérka Blanka Pěničková a hráčka Kateřina Bužková.
Částečně ano. Ale máte pravdu, česká ženská první liga zůstává amatérskou soutěží a hráčky tak většinou stále svých úspěchů dosahují při zaměstnání či studiu.
My chceme teď využít úspěchu z mistrovství Evropy pro větší profesionalizaci ženské Bundesligy. Také kluby mimo nejužší špičku by se měly dále profesionalizovat, aby byly schopné své hráčky adekvátně platit a ty už nemusely při fotbale pracovat. Pouze takto docílíme kýženého efektu. Ničemu neprospěje, když se výkonnostní propast mezi Bayernem Mnichov, Wolfsburgem, potažmo Eintrachtem Frankfurt a zbytkem ligy bude neustále zvětšovat.
Jako trenérka jste bezpochyby zažila všechno možné. Jak velký tlak jste při své práci pociťovala a jak jste se s ním vyrovnávala?
Čím déle jsem jí byla, tím byl tlak větší. Na začátku mě nejdříve nechali v klidu. Pak jsme si ale nasadili laťku hodně vysoko: 2007 mistryně světa, 2009 mistryně Evropy. Poté přišlo domácí mistrovství světa 2011, kde jsme vypadli ve čtvrtfinále, ačkoli nás veřejnost už dávno viděla jako příští mistryně světa. Stupňovala se očekávání a tlak sílil. V roce 2013 jsme vyhráli mistrovství Evropy s velmi mladým týmem. Měla jsem pocit, že se dokážu radovat pouze dva, tři dny a musím se soustředit na další turnaj: OK, mistrovství světa 2015 v Kanadě, co musíme ještě udělat lépe? Bez přestávky se jelo dál. A očekávání samozřejmě rostla.
Jak jste na to reagovala?
Bylo to pro mě znamení, že je čas skončit. Protože, co je víc než vyhrát turnaj? Když máš pak jen tak málo času se z úspěchu radovat a hned myslíš na další turnaj, tak tě to vyčerpává a unavuje. Bylo mi stále víc jasné, že moji smlouvu do roku 2016 už neprodloužím a předám své „dítě“ do jiných rukou. (směje se)
Jaké výzvy přináší práce s ženskou kabinou? Můžete to srovnat s prací s muži?
To nemohu, protože jsem muže nikdy netrénovala. U nás nebylo nic, na co bych musela dávat zvlášť pozor. Samozřejmě je to individuální, každý je jiný. Řešíte, co hráčka v daný moment potřebuje. Když nehraje dobře, neznamená to, že na ni mám být hned zlá. Když se snaží, ale prostě to nefunguje, tak musíte jednat v rukavičkách. Na druhou stranu, když není dostatečně zapojená, potažmo motivovaná a neustále se pokouší dát soupeřkám jesle, zatímco to vzadu hoří, tak si řeknete: Ještě jednou a raději vystřídáme. Každopádně platí, že jsem měla štěstí na hráčky s dobrou mentalitou a pozitivním přístupem.
Ženský soccer se v Americe masově hraje, fandí se mu, politizuje se a nedávno si vymohl i stejné ohodnocení jako mužský. Vděčí za to maskulinitě amerického fotbalu a také boji za občanská práva před půl stoletím.
Měla jste někdy nabídku trénovat mužský tým?
Ta šance nikdy nepřišla.
Trenéři jsou u ženských týmů zcela běžnou záležitostí. Myslíte, že brzy přijde čas, kdy naopak žena usedne na lavičku mužského evropského špičkového týmu, třeba Bayernu Mnichov?
Dokážu si tu či onu ženu jako hlavní trenérku mužského týmu představit. Samozřejmě to ale závisí na postoji jednotlivých klubů, které se musí vypořádat s následujícími otázkami: Co tomu řeknou fanoušci? Udržíme si je? Co řeknou naši sponzoři? Co uděláme, když se prohraje, postavíme se za trenérku? Podle mého to ještě pár let potrvá, ale určitě se někdy stane, že žena povede špičkový mužský tým. Dosud si na to funkcionáři netroufají. Možná žena jako asistent trenéra by byla průchozí – to si dokážu velmi dobře představit. I když i to ještě potrvá.
Z vašeho pohledu by ženy tlak u špičkových mužstev zvládly? Nebo něco mluví proti nim?
Nic nemluví proti tomu, proč by žena neustála tlak u špičkového mužského týmu. Například na Sarinu Wiegmanovou, trenérku Anglie, byl během mistrovství Evropy neuvěřitelný tlak, a přesto dokázala například během zápasů skvěle střídat. K tomu potřebujete čistou hlavu. Proč by žena neměla ten tlak zvládnout? Žádné argumenty mě nenapadají.
Mě taky ne. Možná nakonec doba, kdy se ženy ve větším počtu prosadí jako trenérky mužských týmů či jako sportovní ředitelky, není až tak vzdálená.
Vidím to stejně.
Úspěchy jako hráčka:
Úspěchy jako trenérka:
Rozhovorem se Silvií Neidovou končí cyklus ženského fotbalu v seriálu Pod kůží. Od příštího dílu na vás čeká šest textů ke kulatému výročí pražské Slavie! Ženskému fotbalu se Football Club bude věnovat dál v rámci dalších rubrik.
Text vznikl v rámci projektu Girl Power, kde se snažíme upozornit na ženský fotbal. Na hru samotnou, ale i na její společenský přesah. Partnery Girl Power jsou výrobce sportovního oblečení, vybavení a obuvi Puma a Heroine, magazín o hrdinkách cílící na ženské publikum.
Liga národů pro Česko skončila výhrou ve skupině. Teď reprezentaci čeká cesta ze snem. Příští rok odehraje kvalifikaci na mistrovství světa 2026. Kvíz vás prověří, co o příštím mundialu víte.
Mládí vpřed. A vědomé jsou si toho i fotbalové kluby, které na fanoušky z generace Z stále častěji cílí v nejrůznějších marketingových kampaních. Ukázkovým příkladem propojení popkultury a fotbalového klubu je narozeninová party Sparta on Fire s hudebními esy Rohonym, Mišíkem a Manenem.
Důležité zápasy v úterý hrají lvíčata i dospělá reprezentace. Jedenadvacítku čeká domácí odveta baráže o Euro s Belgií, áčko pak závěr skupinové fáze Ligy národů. Obě utkání vysílá ČT Sport.
