Z balkonu svého bytu ve čtvrtém patře vysokého šedivého domu na mě Guy Kokou Acolatse vykřikuje své vstupní kódové číslo. Dům bez sebemenšího půvabu stojí na pařížském předměstí Saint-Denis, nedaleko Stade de France.
„Pojď nahoru, kde jsi byl? Čekám na tebe! Máš štěstí, že jsem ještě doma, už jsem se chtěl jít projít.“ Že jej všichni sousedi a kolemjdoucí slyší, mu očividně vůbec nevadí. Neznáme se, vidíme se poprvé v životě, ale „budeme si tykat, že jo?“. Ujišťuje se, když už k němu dojdu celý udýchaný a on mi podává ruku. Já mu budu celou dobu vykat. Neumím to jinak. Bohužel. Je to ale nepodstatné.
Monsieur Guy, jak mu všichni místní ve čtvrti říkají, si prý v životě nikdy příliš starosti nedělal. „Tak to v žádném případě. Jinak bych tu dnes nežil,“ potvrzuje mi později s hlasitým smíchem dnes už osmasedmdesátiletý pán. Zvědavá paní sousedka na chodbě se také směje. „Pán je novinář? Tak mu, prosím, tu jeho fotku hezky opravte ve Photoshopu, ať Monsieur Guy dobře vypadá.“ „To ano,“ oplácí jí. „Hlavně s pěkně tlustým nosem negra.“ Směje se, i když na začátku své profesionální kariéry to slovo slyšel snad několiksetkrát.
Reprezentace je smutným obrazem toho, jak fotbal v Česku funguje a kdo ho dlouhodobě vede. Luděk Mádl dává sobotnímu debaklu v Gruzii širší kontext.
Nejen sledováním zápasů je živ fotbalový fanoušek. V televizi se dá přece dívat i na filmy o fotbale… Prohlédněte si upoutávku na snímek podle skutečného příběhu jednoho z největších outsiderů na světě, který vás skvěle pobaví.
Pořadatelé olympijských her ženami dlouho pohrdali. Osud ženského sportu ale na začátku 20. století změnila jedna houževnatá fotbalová trenérka.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
