Hádky o tituly, trucující kluby i obří návštěvy. Liga v Česku slaví 100 let

Jak vlastně došlo k tomu, že se na našem území začala hrát oficiální ligová soutěž právě v roce 1925?

Zatímco anglická Football League už běžela od roku 1888, byly u nás v polovině 20. let dvacátého století soutěže stéle ještě roztříštěné. Platilo, že se hrála župní mistrovství, samozřejmě nejsilnější byla Středočeská župa. V ročnících, kdy se podařilo dohrát závěrečný turnaj vítězů těchto župních mistrovství, byl vyhlášen mistr ČSF (Českého svazu fotbalového). To platí pro ročníky 1912, 1919 a 1922, kdy vyhrála Sparta Praha, a ročník 1913, kdy se stala vítězem Slavia Praha.

Hlavní soutěží zůstávalo středočeské župní mistrovství I. třídy, kde pochopitelně působily Slavia a Sparta. S oběma velikány chtěl samozřejmě každý hrát, protože to mohlo přinést pěkné peníze ze vstupného…

A tak v únoru 1924 rozhodla valná hromada Středočeské župy, že I. třída bude mít 22 klubů, bude se hrát jednokolově každý s každým a trvat bude dva roky. Tak velký podnik ale neměl naději na úspěch, protože zde byla ještě potřeba větších klubů hrát lukrativní přátelské zápasy a jezdit na výdělečné zájezdy do zahraničí. Není divu, že do konce roku 1924 nebyla sehrána ani polovina zápasů této soutěže.

Pak už přišla na řadu liga?

Na konci roku 1924 byl schválen profesionalismus. Vznikl nový amatérsko-profesionální řád, který rozdělil soutěže na tyto kategorie. Profesionální soutěž řídila ČsAF (Československá asociace fotbalová), sdružující kromě ČSSF (Československého svazu fotbalového) i další národnostní svazy. Proto mohl první ročník Asociační, tedy profesionální ligy, hrát i DFC Prag spadající do DFV in CSR (Německý fotbalový svaz v ČSR).

Tato liga měla deset členů, zároveň se hrála i 2. liga se šesti kluby, třemi z Prahy a třemi z DFV in CSR. Ostatní kluby spadaly do amatérského mistrovství a hrály v župách. Řešení bylo výhodné pro obě strany. Celkem dvanáct českých, tedy pražských klubů opustilo I. třídu Středočeské župy, ta se mohla hrát na amatérské úrovni s rozumným počtem účastníků a Asociace měla své profesionální ligy.

Jak vypadal první ligový ročník?

Hrát se mělo na jaře a pak další ročník už systémem podzim-jaro, také jako asociační. Jenže v Asociaci byl prosazen požadavek, že liga se má hrát na svazové úrovni. Tedy ve skutečnosti to znamenalo návrat k „župní praxi“, protože profesionální kluby byly soustředěny ve Středočeské župě, která s touto myšlenkou přišla. Zjistilo se totiž, že jí v jejím župním mistrovství jaksi chybějí zdroje peněz ze vstupného od Sparta, Slavia, Viktoria Žižkov.

Asociační liga měla deset zakládajících klubů a začala v neděli 1. března 1925 na třech místech současně. Další dva zápasy se nehrály, protože Sparta Praha a Viktoria Žižkov se sice do ligy přihlásily, ale zpočátku ji bojkotovaly a raději si na daný termín smluvily přátelské zápasy… Pak se připojily, odložené zápasy doháněly a vznikl pořádný termínový zmatek.

Takže v 15,30 hodin vše začalo. Historickými „plácky“ byla hřiště v Libni na Korábě, kde je dodnes sportovní plocha, byť se na ní už velký fotbal nehraje, na Letné DFC Platz u Belvedéru v sousedství bývalého hřiště SK Slavia, na jehož místě nyní stojí Muzeum zemědělství, a hřiště ČAFC na Floře, přímo naproti vchodu na Olšanské hřbitovy, na nynějším Náměstí Jiřího z Lobkowicz. Obrysy hřiště jsou i nyní na letecké mapě stále krásně viditelné. První gól dal Rudolf Sloup-Štapl ze Slavie. Začala se psát historie, která čítá téměř 19 tisíc ligových zápasů, víc než 57 tisíc ligových branek – a na tom všem se podílelo téměř 8500 hráčů!

Hned první ročník měl několik kuriózních momentů, včetně rozhodnutí o mistrovi ligy několik měsíců po dohrání soutěže…

Byla to docela divočina. Uvedu dva příklady z prvního ročníku, které mluví za vše. Když si Viktoria Žižkova dala říct, začala 22. března v Libni. Z prvního zápasu byl ale odehrán jen první poločas, pak přišla sněhová vánice, zápas byl přerušen a dohráli ho až 4. dubna s konečným výsledkem 4:4.

Ale to hlavní se událo při vstupu Sparty do ligy. Konečně se rozhoupala a až 22. dubna hostila AFK Vršovice. Než se začalo, vznikly dohady kvůli terénu. Jenže v hledišti bylo osm tisíc diváků a žádalo ligu! Po poradě a na doporučení zkušební komise soudců byl zápas sehrán, Sparta zvítězila 7:1 a následně ligový výbor výsledek schválil, i když AFK Vršovice podaly protest.

Po dohrání soutěže 30. června se mělo za to, že Sparta je mistrem. Jenže výkonný výbor ČsAF, který ale neměl přímou pravomoc zasahovat do rozhodnutí ligové komise, tři dny po skončení ligy usoudil, že nebyly dodrženy řády, podle kterých může schválit terén jedině soudce, nikoli nějaká zkušební komise soudců. Doporučil ligové komisi znovu případ otevřít a podle řádů prozkoumat. Jednání se vleklo, nakonec bylo protestu vyhověno a bylo nařízeno opakování zápasu, na které došlo až 8. listopadu. To už běžel další ročník, navíc řízený Středočeskou župou. V dohrávce stačilo Spartě vyhrát 1:0 nebo 2:1, počítal se podíl skóre. Vedla 2:0, pak 3:1, ale inkasovala druhý gól. Ve zbývajících minutách už žádná branka nepadla a prvním mistrem se tak stala Slavia!

Také rozuzlení druhého ročníku bylo hodně neobvyklé…

Ano, asi aby to nebylo Spartě líto, hned druhý ročník vyhrála podobným způsobem a opět v tom měly prsty AFK Vršovice. Tentokrát musela Slavia po skončení soutěže jeden zápas dohrávat. Důvod byl zcela kuriózní. Porazila AFK Vršovice 2:1, ale soupeř podal protest. Poukazoval na tendenční řízení zápasu, rozhodčí nařídil dvě penalty, které ale Slavia neproměnila, dovolil sešívaným tvrdou hru, na kterou doplatil zraněním Hübsch. Vršovice pak dohrávaly v oslabení. Protest byl uznán a rozhodlo se, že se bude dohrávat 54 minut. Tedy od chvíle, kdy Slavia inkasovala gól od Hofmana. Polovičaté rozhodnutí bylo hodně kritizováno v médiích. Slavia tedy k zisku titulu potřebovala dát dva góly a neinkasovat. Jenže AFK Vršovice měly zrovna vynikající formu, což potvrdily gólem na 2:0, Slavia už jen pět minut před koncem snížila na 1:2. S titulem se rozloučila, slavila Sparta a rivalové si byli kvit…

V posledním roce trávíte spoustu času rešeršemi k připravované publikaci o stoleté historii ligy. Jaké zapomenuté příběhy jste při tom „objevil“, respektive které vás nejvíc potěšily, nebo překvapily?

Těch zapomenutých příběhů a událostí jsou stovky a není snadné vybírat a upřednostňovat. Velice mě baví procházet staré noviny a hledat v nich něco, co ještě nejrůznějšími knihami o lize neproběhlo, nebo hledat detaily k tomu, co bylo napsáno, ale ne tak podrobně. Před pěti lety jsem napsal knihu Fotbalový pohár. Při hledání podkladů to bylo velice obtížné, protože tehdejší média se pohárovým soutěžím u nás věnovala vždy okrajově a někdy tak bylo nemožné dohledat kompletní výsledky od prvního kola nebo střelce od čtvrtfinále…

V lize je to jinak, vyšlo mnoho knih, v novinách jsou méně či více popsány jednotlivé zápasy už od začátku ligy. Tady jde o to najít, co tu ještě nebylo zveřejněno, nebo dát do nově zjištěných souvislostí, co už popsáno bylo.

Které méně známé statistiky byste rád připomenul?

Předně bych rád upozornil na jednu zásadní záležitost, která bude pro všechny, co se zajímají o fotbalovou ligu, její historii a její podrobná čísla, opravdovou bombou. K výročí chystá fotbalová asociace velké statistické překvapení, které je svým způsobem jedinečné.

A ještě bych připomněl jednu věc, která se bere jako samozřejmost. Už v roce 1972 vznikl Klub ligových kanonýrů Gólu, který byl slavnostně vyhlášen v roce 1974. Od té doby byl několikrát upřesněn, také zásluhou moderních možností dohledávat mnohdy neznámé statistiky. Takto byl například pro klub kanonýrů objeven Josef Humpál, hráč Bati Zlín, který se později proslavil ve Francii. Nebo připomenut a s ohledem na změny pravidel klubu zařazen mezi stovkaře Gejza Kocsis, král ligových střelců v ročníku 1932/33. Na začátku devadesátých let vznikl i Klub ligových brankářů Gólu, také záležitost propagující ligu.

Jak se za těch 100 let proměnila fotbalová kultura v Česku?

Fotbal byl a je součástí doby a společnosti. Stejně jako se měnil a modernizoval život, tak docházelo i k rozvoji fotbalu. Jedno je ale zajímavé, ať už jde o politiku, běžný život, a tedy i chování ve fotbale. Při procházení dobového tisku a dalších zdrojů zjistíte, že vše už tu jednou bylo. Je někdy až děsivé sledovat a porovnávat titulní stránky ze třicátých let minulého století a z dneška…

A jak se změnil fotbal jako sport?

Na to by se dalo napsat množství odborných pojednání, o vývoji různých systémů hry, o způsobu tréninku. Na mě ale hodně zapůsobilo, co museli tehdejší borci zvládnout. Mám na mysli třicátá léta, kdy ještě nebyla běžná letecká doprava. Tehdy bylo zvykem, že na zápas například do Milána na Středoevropský pohár odjelo vlakem třináct fotbalistů, bez náhradního brankáře, s jedním trenérem, jedním vedoucím výpravy a jedním sekretářem, který vše potřebné zajišťoval. Přijeli vpředvečer zápasu a ráno po zápase jeli domů, kde je dva dny po příjezdu čekal další zápas. Vidíte, jak se dnešní fotbal zdokonalil – jede 22 hráčů, s nimi 22 členů realizačního týmu a oficiálních účastníků zájezdu nepočítaně…

Kdy jste byl vlastně poprvé na lize vy osobně a jaké na to máte vzpomínky?

Co naplat, patřím k pamětníkům. V mládí jsem žil daleko od míst, kde se hrála liga. Konkrétně v Milevsku. Samozřejmě jsem fotbal hrál a vždy patřil k mým největším koníčkům, proto jsem ho od malička sledoval. Měl jsem obrovské štěstí, že mým prvním ligovým zápasem se stal ten, který se co do návštěvnosti už u nás nikdy nepřekoná. V září 1965 se hrálo na Strahově slavné derby Sparta-Slavia. Sešívaní byli nováčky, oba kluby konečně už nějakou dobu směly používat tradiční názvy a v lize se pod nimi setkaly po době komunistického fotbalového temna poprvé. V hledišti bylo nepřekonatelných 50 105 fanoušků. Úžasná podívaná, bylo mi čtrnáct a měl jsem místo na hlavní tribuně. Derby skončilo 2:2 a dodnes patří do zlatého fondu našeho ligového fotbalu.

Kdo je pro vás největší hráčská osobnost za celých sto let historie ligy?

Těžko vybírat z těch více než osmi tisíc fotbalistů. Vždy byla nějaká éra provázená tím, co umožňovala doba. Takový Josef Bican byl zřejmě největším ligovým hráčem historie. Ligu ale mohl hrát ve svých nejlepších fotbalových letech na malém domácím písečku, jak dovoloval protektorát. Jozef Adamec byl bouřlivák, lídr trnavské éry, ale také skvělý střelec a později i úspěšný trenér. Byla zde éra Dukly Praha a hvězdy Novák, Pluskal a především Masopust. Je zde Jiří Novotný, nepřekonatelný se svými 14 mistrovskými tituly.

Mohli bychom pokračovat dlouho, ale já osobně vždy rád v takových chvílích připomenu útočníka Davida Lafatu. To je pro mě veliká osobnost ligy. Dokázal v ní nastřílet 198 branek v době, kdy byl fotbal absolutně odlišný od dob, kdy se prosazovali Bican nebo Kopecký. Dávat góly v současném propracovaném a taktikou svázaném fotbale je nesmírně těžké a jen ti mimořádní to dokážou.

A kdo je pro vás největší trenérská osobnost stoleté ligy?

Srovnávat trenéry za sto let je nemožné. Ale pokud bychom brali jejich vliv na náš fotbal na kvalitu a výkonnost týmu, pak to možná trochu jde. Hodně se vždy mluvilo a mluví, myslím, že oprávněně, o otci českého fotbalu Johnu W. Maddenovi, který 25 let vedl Slavii a měl i co říct do různých reprezentačních výběrů. Už se ale zapomíná, že tu byl další muž z britských ostrovů Johny Dick, který vedl hned dvakrát Spartu, v letech 1919 – 1923 vytvořil slavnou Železnou Spartu, a pak v letech 1928 – 1932 přivedl megahvězdu Raymonda Braineho a v roce 1932 vyhrál titul. Bohužel jen pár týdnů na to Dick podlehl rakovině!

Ale je zde pěkná řádka dalších, o kterých se moc nemluví – Jiří Rubáš vedl týmy k 536 ligovým zápasům, získal první titul pro Baník Ostrava. Antonín Rýgr, který se dostal za komunistického režimu dokonce do vězení za údajnou špionáž prováděnou v době, kdy byl trenérem reprezentace. O ten post přišel a nejel na MS 1958, které s týmem vybojoval. I tak u fotbalu zůstal, v lize působil ve 442 zápasech, a i k té reprezentaci se na chvíli vrátil. Svérázný Tomáš Pospíchal, který musel mít v mužstvu stále neklid a obavy hráčů a své posty. Moc toužil po místu reprezentačního trenéra, ale toho se kvůli zdraví nedočkal. Určitě si jmenovat zaslouží Anton Malatinský, který vytvořil v malém městě Trnavě tým, který stál kousek od finále PMEZ. Velkou osobností na tehdejší dobu byl Evžen Hadamczik v Baníku Ostrava. Škoda, že jeho život skončil tragicky.

Který hráč a který trenér jsou z vašeho pohledu nejvíc nedocenění z hlediska jejich významu pro historii ligy?

Těžko hledat měřítka na porovnání. Co takhle Jaroslav Vejvoda, přísný architekt slavné Dukly? Kdysi na začátku devadesátých let o něm Rudolf Kocek, předseda svazu před sametovou revolucí a před tím dlouholetý předseda Dukly Praha, řekl: „Spočítáme-li všechny mistrovské tituly, k nimž dovedl mužstva, která trénoval, když k tomu připočteme i množství hráčů, kteří se pod jeho vedením prosadili do reprezentace, vyjde nám, že Jarda Vejvoda je nejúspěšnějším trenérem československé fotbalové historie!“ Rudolf Kocek asi neměl velký fanklub, ale fotbalu rozuměl a mnoho pro něj díky svým možnostem dělal. A nelze tato slova rozporovat. Jen připomenout, že i Jaroslav Vejvoda přizpůsoboval svoji práci nějaké době.

Z plejády takzvaných nedoceněných hráčů je možno jmenovat Přemysla Bičovského. Jeho kariéra je obdivuhodná, dokázal stejně dobře hrát stopera, tvůrce hry i být kanonýrem. Zůstával ale vždy tak nějak ve stínu, proto nevyhrál nikdy titul Fotbalista roku. V lize sehrál 434 zápasů, další desítky přidal v rakouské nejvyšší soutěži. A stal se i členem Klubu ligových kanonýrů.

Pojďme ještě k ligovým osobnostem novodobé historie, tedy samostatné české ligy…

Davida Lafatu už jsem připomněl, pokud jde o trenéry, jmenuji Petra Radu. Je svůj, ale má výsledky. Prošel toho mnoho, ale kdyby nebyl úspěšný, tak by ty nabídky nedostával. A on dostal i možnost nejcennější, vést reprezentaci. I když to bylo pro něj ve špatné době, a tak trochu tam doplatil na vystupování některých hráčů i na nepřízeň médií.

V jaké roli si dnes užíváte fotbal nejvíc?

Během života jsem viděl desítky tisíc zápasů. Bývaly doby, kdy jsem stihl i čtyři ligové zápasy z jednoho kola živě. Ale s přibývajícím věkem a s možnostmi vidět prakticky vše z domova i z ciziny online v televizi, jsem už fotbalem přesycen. Někdy si tak říkám, zda nebyla lepší doba, kdy Vršovice podaly protest proti řízení zápasu, komise ho uznala a dohrávalo se 54 minut, než současná doba VARová, ve které desítky vteřin čekáme na to, až se podaří borcům u videa najít a odůvodnit záběry tak, jak je potřeba… Na fotbal se koukám čím dál méně a jen některé zápasy shlédnu celé. To neplatí o reprezentaci, na tu se rád komplet podívám, i když hraje třeba s Gibraltarem.

Bádání v ligové historii si očividně užíváte…

Ano, s chutí jsem sedl k počítači a postupně procházím, jak šel čas s ligovým fotbalem. Ze dvou třetin paralelně s ním probíhal a probíhá i můj život. Je to zajímavý fotbalový příběh, vznik ligy a porodní bolesti, třicátá léta a soustavně klesající podíl Prahy. Vždyť v ročníku 1935/36 byly mezi 14 účastníky z Prahy jen Slavia, Sparta a DFC Prag! Pak okupace, odchod Bratislavy a protektorátní liga, která nabízela také řadu příběhů. I ten o jediném ročníku, který se nekonal – tedy 1944/45. Pak fotbal, stejně jako celá země, doplatil na únorové události roku 1948. Vznik vojenských klubů a jejich umělé dosazování do vrcholových soutěží. Svévolné zrušení ročníku 1948/49 v jeho polovině a přechod od roku 1949 na sovětský model jaro-podzim. Fotbal ovládli komunističtí funkcionáři, řídící se vzorem a příkazy z Moskvy a došlo to tak daleko, že na začátku roku 1951 vážně hrozilo, že bude zrušeno celostátní mistrovství.

Fotbal byl tehdy jediným sportem, kterému liga zůstala. Vše bylo doprovázeno neuvěřitelnými reorganizacemi, perzekucemi klubů, na které málem fatálně doplatila Slavia Praha. Až kolem roku 1956 nastával pomalu obrat. Pak přicházely éry Dukly Praha, Trnavy, Slovanu Bratislava, Sparty Praha. Rozdělení Československa a vznik samostatné české ligy, vzestupy a pády Slavie, která byla v jednu chvíli pár minut od odebrání licence, aby se za pár let vrátila na vrchol. Zrození silné Viktorie Plzeň a útlum Sparty a její návrat do špičky. I to, že liga právě prožívá konjunkturu. Získala nesrovnatelně víc peněz za televizní a další práva, zvyšují se výrazně návštěvy, i když všechny zápasy běží online. Velké kluby se prosazují v evropských pohárech a zájem začínají mít i miliardáři, kteří ještě nedávno chodili kolem ligy oklikou. To jsou už notoricky známé věci. Ale i čerstvá historie a současnost do těch sto let ligy patří!

Liga v Česku slaví 100 let. Magazín Football Club se v tematickém online speciálu 100letá zaměřuje na kulaté výročí a dlouhou historii ligového fotbalu na našem území. V sérii podcastů, rozhovorů, reportáží a dalších článků připomene největší osobnosti našeho ligového fotbalu, zapomenuté příběhy tuzemské nejvyšší soutěže i statistické zajímavosti, které tu fotbalová liga napsala a zaznamenala.

Jaroslav Kolář

Novinářské práci se věnoval od poloviny 80. let ve sportovním oddělení tehdejší Večerní Prahy. V letech 1996-2002 působil na ČMFS jako ředitel oddělení komunikace, v tomto období byl zároveň tiskovým mluvčím u národního týmu, s nímž absolvoval dohromady ve dvou obdobích rekordních 101 zápasů.

Poté se vrátil k novinářské práci v týdeníku Gól (2002-2009), než znovu nastoupil do svazových služeb v obou dřívějších pozicích. V roce 2011 byl jmenován předsedou Komise pro historii a statistiku FAČR a v dalším období ve funkci pokračoval.

V letech 2015-2019 byl tiskovým mluvčím u reprezentace do 21 let, s reprezentačními týmy absolvoval dvakrát EURO v Polsku (v roce 2012 s „áčkem“ a o pět let později se „lvíčaty“). Autorsky se podílel na beletristicko-historických publikacích Gólové (půl)století československého fotbalu, Fotbalový pohár, shrnující historii pohárových soutěží u nás, a pro vydavatelství Olympia napsal knihu Mistrovství světa ve fotbale 2010.