Holky, hrajte fotbal. Kapitánka Bertholdová o dvou dekádách ve Spartě i nesplněném snu

Máte za sebou úctyhodnou kariéru. Napadlo by vás v roce 2004, kdy jste ve svých 20 letech začala hrát za Spartu, co všechno během kariéry zažijete?

Když jsem jako malá holka začínala, ani ve snu by mě nenapadlo, že budu fotbal hrát celých 20 let. Během své kariéry jsem měla možnost hrát v zahraničí, což tenkrát nebylo tak časté, jako je dnes. Ale bohužel to nakonec nevyšlo. A tak si říkám, že mi byla Sparta prostě souzena. Jsem za to vděčná, protože díky Spartě jsem zažila úžasné momenty, na které nikdy nezapomenu.

Co pro vás znamená věnovat celý profesní život Spartě? Byla jste odjakživa sparťanka nebo jste se jí stala, až když jste za Spartu začala hrát?

Celá moje rodina vždycky fandila Spartě, takže jsem se sparťankou už narodila. V době, kdy jsem vyrůstala také byla Sparta ten nejlepší klub a pro mě jasná volba.

Jaké je to být fotbalistkou v Česku? Vidíte posun během těch 20 let, co jste ve Spartě strávila?

Obrovský. Musím říct, že podmínky dneska a před dvaceti lety jsou naprosto nesrovnatelné. Teď už je holky ve Spartě, ale i v jiných klubech, mají daleko lepší, než jsme měly my. Když jsem začínala, tak jsme neměly skoro nic. Maximálně jedny vytahané tepláky, jeden dres a pár penízků. Dneska holky mají vše, na co si vzpomenou (plně profesionální podmínky včetně smluv mají v Česku hráčky zatím jen ve Spartě a ve Slavii – poznámka editora).

A když se zeptám na pohled insiderky: vnímáte, že se změnil i samotný ženský fotbal? Po sportovní i lidské stránce?

Samozřejmě. Tak jako všechna odvětví i ženský fotbal se vyvíjí. Pracuje se na jiných věcech, klade se větší důraz na fyzickou a silovou stránku a také se začíná využívat služeb mentálních koučů. I v tomhle je rozdíl proti tomu, co bylo před dvaceti lety. Ale vývoj jde dopředu ve všech sportech. Koneckonců i mužský fotbal je dnes jiný, než byl před dvaceti lety.

Co vám během kariéry pomáhalo překonávat náročné momenty? Měla jste třeba nějaký vzor nebo něco, co vás táhlo dál? Věnovat se tolik let vrcholovému sportu je náročné i psychicky.

Náročných období jsem pár měla. Třikrát jsem měla utržený přední křížový vaz a kvůli tomu jsem měla na několik let pauzu od fotbalu. Naposled tak dva roky zpátky, kdy jsem si vaz utrhla v 38 letech. To nebyla jednoduchá období. Ale když kolem sebe máte dobré lidi, co vám hodně pomáhají, drží vás u toho a nenechají vás spadnout, tak to jde. Cítíte od nich podporu, ale ta touha musí jít hlavně od vás. Pořád jsem chtěla ještě něco dokázat a udržet se na výši. No, a hlavně vás to musí pořád bavit a musíte mít ten fotbal ráda. Bez toho to nejde.

Jaké to pro vás bylo, když jste nemohla několik měsíců hrát? Byla jste najednou bez něčeho, čemu se dennodenně věnujete a najednou přijde výpadek.

Když jsem si poprvé přetrhla přední křížový vaz, musela jsem hned na další operaci a skoro dva roky jsem pořádně nehrála. Návrat na hřiště byl v tu dobu hodně dlouhý proces. Nejde jen o to se vrátit, ale také získat zpět formu, jakou jsem měla předtím a znovu začít věřit té operované noze. Je to náročné nejen fyzicky, ale i psychicky, protože překonat strach z dalšího zranění tam je. Poslední zranění, které mě potkalo po 12 letech od toho prvního, bylo výrazně kratší. Protože se samozřejmě posouvá dopředu i rehabilitace po takové operaci.

Jaká byla podpora od klubu?

Sparta mě vždycky podpořila. Zařídila mi i rehabilitace, které jsem potřebovala a nabídla další servis. Když jsem měla to poslední zranění, vyšli mi vstříc v tom, že jsem mohla rehabilitovat v místě bydliště a nemusela jsem dojíždět do Prahy. Na mém návratu má velký podíl.

Sny se občas nesplní

Ptám se hlavně z toho důvodu, že jsem nedávno diskuzi o tom, jak se kluby za své hráčky postaví, sledovala v souvislosti s brankářkou Bayernu Malou Grohsovou. Té našli nádor a klub ji podržel třeba i tak, že jí automaticky prodloužil smlouvu, která jí končila.

Ano, tak je to fér. Člověk klubu iks let něco odvádí, a potom se mu něco stane. V ten moment by právě klub měl být ten, kdo ho podrží.

Když už jsme u těch náročných momentů, tak nemůžu nezmínit nedávnou baráž o Euro 2025, kdy české reprezentaci podruhé v řadě chyběl vážně kousek k úspěšné kvalifikaci (s Portugalkami Češky vypadli po výsledcích 1:1 a 1:2). V momentě, kdy spolu mluvíme, od zápasu v Teplicích uběhly přesně tři měsíce. Jak se na to s odstupem času díváte?

To zklamání bylo obrovské. Všichni jsme věřili, že bychom cestu na Euro mohli konečně dotáhnout do vítězného konce a postoupit. Byl by to obrovský úspěch pro celý český ženský fotbal. Bohužel nám zase krůček chyběl. Pořád mě to mrzí, každý by si to chtěl ve své hráčské kariéře zažít a splnit. Ale ne všechno jde podle představ a některé sny se prostě nesplní.

Dokážete popsat náladu v kabině? Vybavuju si, že k postupu chyběly opravdu centimetry, když Kateřina Svitková v nastavení trefila břevno a míč se následně odrážel od brankové čáry.

Kdybychom šly do prodloužení, tak by situace mohla být zase o něco jiná a my bychom se o postup popraly zase o něco víc. Ale bohužel bylo břevno, gól jsme nedaly a nálada v kabině nebyla dobrá. Byli jsme všichni hodně smutní a zklamaní. Věřili jsme, že postoupíme a to se nepovedlo. Pro mě osobně to byl konec celé fotbalové kariéry, poslední zápas za národní tým. Končil také hlavní trenér Karel Rada, který to oznámil v kabině po zápase. To ten emotivní zážitek jen podtrhovalo.

Hrálo se doma v Teplicích. Překvapila vás atmosféra na stadionu, kde bylo 5203 diváků?

Návštěvnost postupně roste a konkrétně v Teplicích byla skvělá atmosféra. Přišlo hodně lidí a hlavně hodně nahlas fandili, slyšely jsme to, když jsme hrály. Takže atmosféra byla bezchybná, škoda, že jsme neskončily radostněji.

Byl v tom zklamání, které jste zažívali, i nějaký kus hrdosti? Přece jen Portugalsko má zkušenosti z velkých turnajů a vy jste s ním dokázaly držet krok.

Portugalky mají skvělý tým, mají spoustu hráček v nejlepších evropských klubech. A přesně jak říkáte, byly už na Euru i mistrovství světa. Ony si to už vyzkoušely a jsou v tom proti nám napřed. I přesto jsme s nimi dokázaly držet tempo a jeden čas jsme i byly lepší. O to víc nás ta prohra mrzí. Pyšná jsem byla, že jsme je jako tým uměly potrápit, ale ten smutek přetrvává, protože se nám to nepovedlo dotáhnout.

Nebyla bych dobrá trenérka

Jak se díváte na novou nastupující generaci a práci s mládeží? Jste optimistická, co se budoucnosti ženského fotbalu u nás týče?

Těžká otázka, z pohledu hráčky nevidím moc do zákulisních věcí a potenciálu v mladých hráčkách. Chci věřit tomu, že ty talenty máme, bude se s nimi pracovat dobře a zase se posuneme o kousek dál. A že přijde nová generace, která ženskou reprezentaci dostane na velký turnaj.

Máte trenérské ambice, touhu zúročit vaše zkušenosti?

To opravdu nemám. Nedovedu si sebe představit jako trenérku, tam určitě nemířím. Zastávám názor, že ne každý, kdo hrál fotbal na vyšší úrovni, může být dobrý trenér.

Myslíte, že účast na velkém turnaji by výrazně pomohla dalšímu rozvoji ženského fotbalu u nás?

Když nastoupíte na velký turnaj v týmovém sportu, tak je to znát. Najednou jste na očích celé republice a přitahuje to pozornost dětí i dospělých. O to víc, když se vám povede nějaký úspěch. Potom vedle větší podpory vidíte i to, že to chce najednou každé dítě dělat a má své oblíbence. I proto si myslím, že by postup na velký turnaj ženskému fotbalu pomohl.

Teď jste načala velmi důležité téma. Důležitost vzorů. Jako dítě jsem hrála fotbal, milovala jsem sice Messiho, ale ženu fotbalistku jsem viděla jedině Martu, když o ní někde vyšel článek jako kuriozita - holka, co hraje fotbal. Umím si představit, že fotbalistky, které vyrůstají dnes, už mají těch vzorů víc.

Přesně, jak říkáte. Když jsem byla mladší, tak jsem věděla o chlapech fotbalistech, ale o ženských se nikde nepsalo. Teď už to tak není. O ženách se píše, jsou v televizi, navíc do toho ještě vstupuje Instagram a ostatní sociální sítě. Takže dostupnost vzorů tu je. Třeba v Anglii nebo Španělsku je na zápasech hodně dětí v dresech svých oblíbených hráček. Po zápase se nahrnou k trávníků a chtějí podpis. Určitě to nebude dlouho trvat a bude tomu tak i u nás. I když i tady malé holčičky, minimálně ty, co hrají fotbal, mají v povědomí, že existuje česká ženská reprezentace a tuší, kdo tam hraje. Třeba brankářku Báru Votíkovou znají určitě. Už i tady ty vzory jsou.

Zažila jste to na Spartě po zápase? Děti, které chtějí podepsat dres…

Ano, stalo se mi, že se chtěly děti se mnou vyfotit nebo podepsat dres či kopačky. Tohle se už děje.

Když mluvíme o té budoucnosti, tak národní tým má novou trenérku, Jitku Klimkovou. Co na to říkáte? Věříte, že třeba kvalifikace na MS žen v roce 2027 by mohla vyjít?

Dostat se na mistrovství světa je daleko těžší než se dostat na Euro. Z Evropy se tam kvalifikuje jen 11 národních týmů oproti 16 na Euru, takže to je těžká cesta. Ale věřím, že Euro za čtyři roky se už podaří. Jitka Klimková má bohaté zkušenosti ze zahraničí, které by mohla zužitkovat a dovést tým k postupu na mistrovství Evropy.